Doufám, že umřu na varhanní lavici anebo v tělocvičně

Právě na letošní Nový rok slaví varhaník Karel Paukert osmdesáté narozeniny. Životní dráha tohoto respektovaného umělce je nanejvýš zajímavá a pozoruhodná. Po absolutoriu na Pražské konzervatoři emigroval nejprve do západní Evropy, kde mimo jiné studoval na Královské konzervatoři v Gentu, poté pokračoval do Spojených států amerických, kde žije dodnes. Koncertuje a vyučuje téměř po celém světě a po roce 1989 se také pravidelně vrací do své rodné země.
Do Čech, odkud jste v šedesátých letech emigroval, se každoročně vracíte. Jaké byly vaše začátky v emigraci?

Musím se přiznat, že ty začátky nebyly vždy jednoduché a po odchodu z Belgie, kde jsem se těšil přízni a pomoci svého učitele, Gabriëla Verschraegena, profesora na Královské konzervatoři v Gentu, také varhaníka v chrámu Svatého Bavo, musel jsem se po příchodu do Ameriky po dva roky hodně uskrovnit. Bylo to většinou během letních měsíců, kdy chybělo peněz i k základní obživě. Brzo se to ale změnilo a původní dvouletá pozice takzvaná „teaching assistant“ na Washington University v St. Louis, která mi umožňovala bezplatné studium a dávala mi „kapesné“ po devět měsíců, se potom proměnila na profesuru na prestižní Northwestern University v Evanstonu. Za několik roků k tomu přibyla ještě pozice sbormistra a varhaníka v episkopálním chrámu St. Luke’s, nalézajícím se na tomtéž předměstí Chicaga, takže jsem mohl pomyslet na založení rodiny a cítil se lépe zabezpečený.

V současné době působíte v Clevelandu, kde před časem začal vyučovat i houslista Ivan Ženatý. Stýkáte se? Koncertujete spolu?

Ivana nesmírně obdivuji po všech stránkách. Nejenže je houslistou světového formátu, je také prima kuchař a občas mě pozve na večeři, kterou připraví. Má tu ohromný úspěch a jeho první koncert před rokem úplně nadchl. Udělal si rychle jméno jako pedagog, takže vyučuje nejen zde na Cleveland Institute of Music, ale také v létě na prestižní Meadowmount School of Music ve Westportu, ve státě New York, založené profesorem houslí Ivanem Galamianem v roce 1944. Zdá se mi, že se stane ještě za mého života „americkým Ševčíkem“. Jeho sólistická kariéra přesunem do Clevelandu nijak neutrpěla. Naopak, maestro často letí na pár dní do Evropy a opakuje to i několikrát za měsíc. Plánujeme si spolu zahrát, ale doposud nebyla vhodná příležitost.

Od doby, kdy jste začínal studovat na Pražské konzervatoři, prošla interpretace značným vývojem, zejména v oblasti takzvané staré hudby. Kdy jste se poprvé setkal s fenoménem historicky poučené interpretace?

Během studií u profesora Verschraegena a varhaničení jako jeho asistent v gentské katedrále jsem se seznámil se dvěma varhaníky z Bruselu, oba přátelé Gabriëla Verschraegena: Marcel Druart z bruselského rozhlasu a Jean Rothier, notář a varhaník, mimochodem vynikající improvizátor. Tito dva pánové se stali mými mentory v tomto smyslu. Oba se zajímali a znali staré varhany nejen v Belgii, ale také ve Francii. Jean pro mě dokonce zařídil krátkou stáž u Michela Chapuiho, tenkrát celkem ještě mladého varhaníka na Saint-Severin v Paříži, a zařídil mi zdarma ubytování u přátel. Také mi věnoval knížku, která zrovna vyšla, Les secrets de la musique ancienne od Antoine Geoffroy-Dechaume, která mi neuvěřitelně rozšířila obzor. Během tohoto krátkého pobytu jsem se znovu setkal s Marie-Claire Alain a Jeanem Guillou a uzavřel přátelství, které se Jeanem ještě trvá.

Myslíte si, že byl ztížený kontakt českých interpretů se západní Evropou před rokem 1989 určitým handicapem v dřívější i současné interpretaci děl například Johanna Sebastiana Bacha?

Přirozeně, že ta dlouhá izolace od západního světa neposloužila varhaníkům, kteří se nezbytně potřebovali poznat s dobrými nástroji té jisté doby. Tudíž, jakmile se hranice otevřely a mladí lidé mohli cestovat, varhanní styl se značně vylepšil. Měli jste ale vždy výborné varhaníky-muzikanty, kteří se soustředili na to, co jim „sedělo“. Viz Jiří Ropek a jeho záliba ve Francouzích anebo interpretace Václava Rabase skladeb Miloslava  Kabeláče. Doktor Reinberger měl jistě velké zásluhy v tomto směru, díky jeho osvíceným bachovským interpretacím. Já jsem se toho osobně dost naučil a „odkoukal“ nejen v hudbě, ale i jinak od kolegy Jana Hory, který měl příležitost se podívat „ven“. Vždy se nezištně dělil o získanou informaci a poznatky z ciziny.

Poznal jste varhany na řadě míst světa. Jak byste v porovnání se světem zhodnotil historické i nově stavěné nástroje v Čechách?

Byl jsem překvapen varhanami v Čechách a na Moravě. Nejdříve ze stylových nahrávek přítele Jaroslava Tůmy a potom z osobního styku s nástroji, které on a Vladimír Šlajch pro mne zajistili. Zjistil jsem, o jaké hodnoty se jedná, zvláště když se nástroje úspěšně rekonstruují, což se stalo v mnoha případech s výbornými výsledky.

Také české varhanářství se snaží držet krok a některé nástroje s mechanickou trakturou z poslední doby jsou pozoruhodné. Vadí mi ale v několika případech profesionální anebo ignorantská řevnivost, která se dostala až na Západ. Týká se varhan stavěných cizími varhanáři v posledních letech na českém a moravském území. Myslím, že tento druh „kádrování“ není dobrý pro naši profesi, ať je způsobena církevními anebo laickými osobnostmi.

Interpretujete díla v podstatě všech stylových období, přesto je v programech vašich koncertů hojně zastoupena soudobá hudba. Vnímáte rozdíl soudobé hudby komponované v Čechách, Evropě a ve Spojených státech amerických?

Nemám takový přehled, jako jsem kdysi míval, ale rozhodně bych rozdělil americké skladatele varhanní hudby na ty, kteří skládáním kostelní (varhanní) hudby žijí, a potom ty, kteří příležitostně zkomponují skladbu pro varhany, ale učí kompozici někde na vysoké škole a mají víceméně zajištěnou existenci. Protože ty desítky, ba i stovky různých církví, které tu máme, se principiálně netěší oficiální podpoře a musejí být financovány členy té jisté církve, je nutné nesloužit jen ideálnímu umění – představy o tom se liší, ale čas od času přemýšlet o těch duších v kostelních lavicích. Dle mého mínění, mnoho „skladatelů“ jde v tomto příliš daleko, takže utápí věřící v nepopsatelné banalitě. Faktem je, že v každé době a kdekoli se rodí hudba hodnotná a naším úkolem je ji hrát, rozšiřovat a zařadit ji do kontextu toho, co už si vydobylo ostruhy.

Vzhledem k aktuálnímu repertoáru toho jistého varhaníka, já jsem vždy ve svém okolí a zvláště mezi svými studenty propagoval „zdravou stravu“. I když bych nejraději hrál na naše italské varhany třeba jen toccaty Rossiho a Frescobaldiho, na velké varhany Messiaena, Bacha a Francka, často se to musí „prošpikovat“ něčím jiným, dokonce i vitaminy, které budou zaručeně kritizovány jedním anebo dvěma věřícími. Naopak Padre da Bergamo anebo Boëlmannova Gotická suita nadchne každého svatebčana.Nezanedbatelná je i vaše pedagogická dráha. V Čechách jste také kromě koncertní činnosti vedl řadu seminářů. Jsou rozdílní studenti hudby v Čechách a Spojených státech amerických?

Řekl bych, že čeští, moravští a slovenští studenti, které jsem poznal během několika příležitostí, mají více zájmu a jsou „učenlivější“. Jinými slovy, člověk neztrácí moc času na základním stupni s tím, „proč se to má takhle dělat“. Také je možno říci, že jsou dychtivější, ve smyslu snažit se poučit. Na druhé straně si ale nestěžuji, naopak žasnu, když slyším některé mladé americké varhaníky. Obdivuji jejich nadání, včetně vrozené muzikálnosti.

Hudební školství v Čechách, Evropě a ve Spojených státech amerických je v mnoha aspektech rozdílné. V čem je podle vás Česká republika vyspělejší a v čem zase zámoří?

Zdá se mi, že varhaníci v Česku by měli mít k dispozici více dobře udržovaných cvičných nástrojů, v prostorech, které by byly inspirující; tudíž ne v nějakém sklepním prostoru bez oken anebo v přetopené učebně. Cvičení na jakýkoli nástroj je nezbytné, zušlechťuje nás a ve starém věku nás udržuje v kondici (mluvím ze zkušenosti). Bohužel ta statická existence a jistá nadřazenost varhan toto ztěžuje.

Když jsem přišel na první univerzitu v Americe, tak jsem žasnul nad tím, jakou úlohu má v životě amerických studentů hudební knihovna, většinou prvotřídně disponovaná. To množství informací přístupné všem, bylo pro mě tenkrát nepředstavitelné. Jsem si jist, že teď je to u vás asi to samé. Přesto se musí studenti pobízet k tomu, aby si rozšířili obzor, chápali hudbu jako fenomén toho jistého století, znali kulturní podmínky a případně se seznámili i s tím jistým jazykem. Hlavně, aby se učili pro život, a ne pro zkoušky.

Za mé doby bylo na Pražské konzervatoři několik výborných kantorů, kteří každý ve svém poli působnosti šířili osvětu. Nejvíce jsem zavázán v tomto ohledu profesoru Evženu Marečkovi, který vyučoval obligátní klavír. Když cítil sympatický ohlas, měl nás k tomu, abychom četli světovou literaturu (sám nám půjčoval knihy) a chodili na koncerty, zvláště když se „dělo“ něco pozoruhodného. Navíc nám několika, takzvaným „buržoazním živlům“, dával naděje na nové časy. Často na něho myslím s vděčností, protože mě mimo jiné jeho klavírní výuka připravila dobře na to, abych hrál na kteroukoli varhanní trakturu bez toho, abych si poranil prsty anebo ruku.

Přestože slavíte osmdesáté narozeniny, jste stále ve výborné kondici. Mohou vás někdy posluchači slyšet v Čechách? Plánujete ještě nějaké projekty? Čemu se věnujete kromě hudby?

Doufám, že umřu na varhanní lavici anebo v tělocvičně…

V Čechách budu mít koncert ve středu 7. ledna 2015 v Praze U Salvátora právě v souvislosti s mými narozeninami. Jinak žádné velké projekty nemám, jen snad bych měl a i chtěl ještě natočit pár skladeb z té hromádky pro mě napsaných.

Jinak miluji přírodu, hory, moře, lesy. Od malička mě fascinují byliny, ptáci, motýli a všechny ty zázraky na tomto světě a ve vesmíru. Rád se na to všechno dívám očima pěti vnuků a jsem nejšťastnější, když jsem jednou za čas s nimi a s jejich rodiči.

Díky za rozhovor a vše nejlepší k vašemu jubileu!
Vizitka:
Karel Paukert (1935) se narodil ve Skutči. Studoval hru na varhany na Pražské konzervatoři u Bedřicha Krajse a na Královské konzervatoři v Gentu u Gabriëla Verschraegena. Po odchodu z Čech byl v roce 1961–62 prvním hobojistou Islandského národního orchestru v Reykjavíku. Poté žil dva roky v Belgii, kde zastupoval profesora Verschraegena v katedrále St. Bavon v Gentu a byl jeho asistentem na konzervatoři. Poté emigroval do Spojených států amerických (1964), kde se v roce 1972 stal americkým státním občanem. Vyučoval nejdříve na Washington University v St. Louis, od roku 1968 do 1974 byl profesorem varhanní hry na Northwestern v Evanstonu (Chicago), v roce 1974 přijal místo ředitele hudební sekce Clevelandskeho muzea (do prosince 2004) a od roku 1976 také vyučoval na Hudebním institutu v Clevelandu. Od roku 1979 je varhaníkem kostela svatého Pavla tamtéž. Vyvíjí rozsáhlou koncertní činnost, často se vrací do Evropy. Jeho umění je vysoce ceněno pro programovou koncepci a spontánnost. Jeho koncerty byly vysílány rozhlasovými stanicemi v Praze, Oslu, Tokiu a v Mnichově. Nahrává pro společnost Azica. Zasloužil se v Americe o propagaci české barokní a klasické světské a chrámové hudby a soudobých českých skladatelů. Byl vyznamenán uznáním Americké společnosti skladatelů a nakladatelů za propagaci soudobé hudby (ASCAP), za celoživotní přínos v oblasti hudby dostal cenu časopisu Northern Ohio Live a uznání „Významný občan” University Heights v Ohiu. Hudební institut v Clevelandu mu udělil titul Doctor honoris causa.

(Zdroj: www.auditeorganum.cz)

Foto Jaroslav Tůma, archiv Karla Paukerta