Drama i humor aneb Premiéra: Sorcerer

  1. 1
  2. 2

V rámci mezinárodního projektu Meeting the Odyssey (u nás Divadelní Odyssea), který se koná v Praze ve dnech 20.–30. července, měl premiéru i nový kus z dílny Lenka Vágnerová & Company a Landerer & Company, SorcererKdyž si zadáte do internetového vyhledávače slovo Sorcerer, najdete spoustu věcí. Od magických názvů osob či činností přes hudební album až po pojmenování postav v počítačové hře. Jednoduché vysvětlení toto slovo prostě nemá.

Lenka Vágnerová, výborná choreografka, která už několik let tvoří v Čechách i v zahraničí originální, současné choreografie (Jezdci, Mah Hunt, La Loba…), na projektu Sorcerer spolupracovala s choreografem Felixem Landererem, působícím v německém Hannoveru (Haut, Suits, Close to paradise…). Dílo nakonec vytvořili takzvaně půl na půl, ve dvou delších celcích. Tanečníků se sešlo šest, tři ze strany Lenky Vágnerové (Simona Machovičová, Josef Bartoš, Branislav Bašista) a tři si vybral Felix Landerer (Jessica van Rüschen, Ross Martinson, Samuel Denton). Premiéra se uskutečnila 28. července na prknech pražského Divadla Hybernia.

První část vytvořil Felix Landerer na dynamickou a dramatickou hudbu Christofa Littmanna. Scéna byla obklopena stříbrnými visícími kusy jakési alobalové čí igelitové látky a ozářená fialovou barvou. Na pódium vstoupili dva pánové, oblečeni ve fialových, blyštivých sakách. Na první pohled mi připomínali komiky. Opakovali několikrát stejnou pohybovou sekvenci, s různými doplněními a obměnami. Typické gesto, které je provázelo, i zbytek díla byly rozpažené ruce před tělem do véčka a úsměv na tváři, který říkal něco ve stylu: „Nebojte se, vše je v pořádku…“ Najednou vystoupil na jeviště i zbytek účinkujících. Kostýmy ve vojenských barvách evokovaly jednotu a uniformitu, avšak ostře kontrastovaly se stále fialovou scénou. Čtyři muži a dvě ženy. Jedna ženská postava se však lišila žlutou barvou oděvu. Byla to jakási oběť či vyvrhel, se kterou všichni manipulovali, pohazovali si s ní a mířili na ní prstem. Byla naprosto bezmocná, a tak nějakou dobu jen hleděla a tiše seděla. V duetu pak s jedním z tanečníků, kromě strachu a odsouzení se objevil také nečekaný příměs romantiky, kdy na konci nezůstala tanečnice jako oběť, ale hrdě opustila jeviště. Pohyb se odehrával většinou v přízemních polohách, téměř bez skoků, tanečníci přenášeli váhu, často jeden na druhého. Zajímavá je i partnerská práce a četné zvedačky. Další gesto, které se zde objevuje, jsou dva prsty na ruce, mířící na někoho nebo i osoba sama na sebe. Je to zbraň? Nebo pouze ukazování?Na závěr se všichni účinkující objevili ve fialových sakách. Teď jsou si rovni bez výjimky. Tančili jednoduché kreace, podupy a malé poskoky připomínající ruské či jiné lidové tance, a postupně mizeli z pódia. Jen hlavní sólista se protancoval až do tmy.

Druhá část večera nás zavedla na oslavu v podání Lenky Vágnerové. Scéna se nijak nezměnila, pouze zde bylo přidáno pohodlné křeslo, potažené stříbrným igelitem, takže ladilo se zbytkem scény. Začátek byl takřka humorně zpracován trhavými pohyby tanečníků, připomínajících dřevěné loutky či mechanické roboty. Hostitel všem nabídl skleničku či dvě šampaňského, a tak nálada stoupala. Najednou se objevila dívka v třpytivých šatech, zcela odlišeného fyzického vyjadřování. Její pohyby jsou rozvláčné, měkké, jako by se jen stěží držela na nohou. Večer graduje a najednou dunící a dramatické zvuky hudby (Ivan Acher) ohlašují, že něco přijde. Tady začala nejvíc akční a rychlá část celého díla. Tanečníci, kteří se doteď drželi spíše při zemi, létají ve vzduchu téměř akrobaticky, řítí se jeden na druhého, skáčou a pohazují se navzájem. Je to společná hra, nebo souboj? Když vše vyvrcholí, začnou se uvolněně smát a bavit. Ze všeho veselí ale vynechali svého hostitele, oslavence.

Tragikomickou částí, a pro mě i nejzajímavější, se stala následující herecká scéna. Všichni se přestali hýbat, čas neplyne. Pouze oslavenec komunikuje. Začíná vést monolog se svými hosty, kteří ho neslyší, a najednou odkrývá svůj pravý postoj či vztah k nim. Každou postavu svým způsobem odsoudí, negativně pojmenuje a změní postoj jejího těla na jevišti do polohy, která jí podle oslavence nejvíce „sluší“. Jako by odhaloval pravé charaktery osob, ničil přetvářku, identifikoval jedince, bohužel za pomoci nevhodné manipulace s jejich životy. Nutno upřímně ocenit skvělý herecký výkon (Ross Martinson), jehož prvotní nervozita, poté frustrace, velká zlost a bezmoc působily naprosto věrohodně. Pak, když všichni procitnou, postupně z jeviště odejdou. A oslavenec zůstává sám s jedním bezmocným tělem, které ubil k smrti.Sorcerer je odlišný od dřívějších děl Lenky Vágnerové. Což je samozřejmé, jelikož ho netvořila sama, ale ve spolupráci s Felixem Landererem. Vágnerová používá víc hereckých než tanečních scén, spíše se zaměřuje na charaktery jednotlivých postav. Přestože dílo je popisováno jako kus o iluzi, strachu, zlu… Na mě obzvlášť druhá část působila často komicky a humorně. I kostýmy a scéna koketují se žoviálním stylem. Nicméně divák se rozhodně nenudil, choreografie přesvědčila o své neotřelosti a vytříbeném pohybovém slovníku jak ze strany Vágnerové, tak i Landerera. Pochvala patří i výše vyjmenovaným tanečníkům, jejichž nadšení, technická vyspělost a vložení se do role v nemalé míře přispělo k věrohodnosti celého díla.

Dílo v sobě nese mnoho významů a choreografických záměrů a myslím si, že každý divák si v něm může najít něco jiného. I každé další zhlédnutí opět odhalí nové skutečnosti.

Hodnocení autorky recenze: 85 %

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Landerer / Vágnerová: Sorcerer (Divadelní Odysea)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na