Drásavě dramatické i něžné světové premiéry Kateřiny Horké a Mariána Lejavy

Koncert byl uvozen krátkou třívětou kompozicí pro sólový klarinet Tři miniatury Kateřiny Horké (1993), zkomponovanou v letech 2021–2022 pro Annu Paulovou (1993), která ji premiérovala na svém doktorandském koncertu 5. března 2025 v Sále Martinů. Klarinetistka byla na koncertě Pražské filharmonie uvedena jako „host“.

Mládí vpřed

Z hlediska uplatnitelnosti mladých na trhu práce v oboru takzvané klasické hudby jsou obě mladé umělkyně a přítelkyně velmi dobře disponovány pro profesionální kariéru, a to nejen znalostmi, dovednostmi a kreativitou, ale dnes ve velké konkurenci také velmi potřebou psychickou kondicí. To se mimojiné odráží i na jejich výrazně se rozvíjející kariéře. V praxi i výzkumu se ukazuje, že kromě zkušeností je nejlepším protilékem k trémě a stresu z vystoupení nebo sebeprezentace zvídavost a radost ze hry a z tvůrčí práce. Ta je u skladatelky i Anny Paulové, které většina kolegů říká Anička, zjevná i u náročnějších skladeb, jakou byly i vstupní Miniatury Kateřiny Horké. Je v nich mimo jiné slyšet uvědomění historie a specifických kvalit nástroje. Jestliže se mu u nás v lidové hudbě říkalo třeba “štěbenec” nebo “sladké a veselé dřevo”, tak tato výrazová poloha je v miniaturách implicitní. V první Miniatuře spíše ona štěbetavá poloha, v druhé melancholičtější s nízkým rejstříkem, v poslední akcentované asociuje hojné užití klarinetu v jazzu. Skladba končí vtipnou tečkou. Anna Paulová vyniká širokou výrazovou škálou, kdy nástroj užívá jako upgrade emocionální exprese a mluvy v jemných polohách, zde v druhé miniatuře také s krásným pianissimo nasazením tónu a dynamickým škálováním. 

Kateřina Horká skládá úspěšně od dětských let. V té době, kdy ještě nemohla být svázána znalostmi obvyklého komponování, se zřejmě zakořenila její pružnost v užívání i mísení stylových prostředků. Zkušenost k tomu časem přidala hudebně-řemeslné znalosti a dovednosti, kterými dosahuje hudební přesvědčivosti. Jak sama poznamenala k Miniaturám, má ráda stručnost, evoluční styl, kdy hudební myšlenky vycházejí konzistentně jedna z druhé, ale odlišují se v náladách. Přednosti jejího přístupu se ukazují v dalších zařazených kompozicích. Druhou z nich byl Smyčcový kvartet č. 2 z roku 2017, který navázal na symfonickou skladbu Krásy Islandu, která vznikla z osobních dojmů krajiny na Islandu, krajiny zároveň monotónní i kontrastní (2006).

Kvartet koresponduje s druhou symfonickou částí „Lávová krajina“, která evokuje rozlehlost a jednoduchou výtvarnost krajiny. Premiéra kvartetu se konala 7. listopadu 2017 v Sále Martinů v provedení FAMA Quartetu. V roce 2022 získala skladba 1. místo v kompoziční soutěži HF Antonína Dvořáka v Příbrami, kde byla provedena Wihanovým kvartetem. FAMA Quartet, který si skladbu zařadil do repertoáru, jej znovu uvedl letos v únoru na koncertě Umělecké besedy, jejímž členem skladatelka je od roku 2024. Na koncertě Pražské Filharmonie zazněla skladba právě v provedení FAMA Quartetu, to jest Davida Danela u prvních houslí, Romana Hraničky u druhých, Kateřiny Lískovcové u violy a Balázse Adorjána u violoncella. 

Skladba obsahuje kontrast ticha a dlouhých tahů, extrémně vysoké tiché zvuky v prvních houslích, glissanda a flažolety připomínají provívající vítr. V kontrastu jsou kladeny zpěvné a syrové zvuky, které stoupají v disonantní homofonii ke konsonanci. Kompozice zní přirozeně, obtížnost je spíše v užití různých technik, někdy extrémních polohách a v dynamice, vyjádření správné nálady. FAMA Quartet má skladbu osvojenou, takže zazněla v přesvědčivém podání. Dokonce bych řekla, že se v kvartetu hudba z původně symfonické verze vyvinula záměru adekvátnějším způsobem.

Emoce ve zvuku i hravá komunikace skladeb Kateřiny Horké

Další kompozice Kateřiny Horké z roku 2014 je slovní hříčkou Dodeka i do kila pro klarinet a klavír. Podle autorky může odkazovat jak k dodekafonii a slangu „kilo“(akord), tak k váhovým mírám. Název míří k stylům, které k sobě v provozovací praxi mají daleko, ale skladatelce se daří přirozeně skloubit volnou dodekafonii a atonalitou s jazzovými prvky. Skladba se postupně rozvíjí, zahušťuje, ředí, někde je zpěvná, jinde koketní a rychlá, pak tichá. Obsahuje jak drsné zvuky, tak sladké tiché harmonie, bizarní výraz, který se nakonec zklidní a kompozice končí vtipnou tečkou.

Skladba měla premiéru v sále Martinů v únoru 2015 v provedení Lukáše Dittricha a Jana Pudláka, kteří ji zařadili do repertoáru. Poslední provedení proběhlo v roce 2022. Na koncertě Pražské filharmonie zazněla v provedení Anny Paulové a Daniela Wiesnera, kteří ji v únoru nahráli pro Český rozhlas. Hana Dohnálková zdůraznila, že Kateřina Horká patří k autorům, které si interpreti zařazují do repertoáru. Není divu, protože skladby jsou nápadité, psané často s hravým nadhledem, ale s dobrou znalostí instrumentace. Jsou atraktivní i pro posluchače, protože nejsou dlouhé a jejich vývoj je zajímavý a srozumitelný. Jestliže Smyčcový kvartet měl předvést vizuální a emoční dojmy do zvuku, tak v této skladbě si „dva spolu hrají“ a „komunikují“. Provedení Anny Paulové bylo brilantní. Má natolik nadhled, že i vizuálně koresponduje s hravým smyslem kompozice.

In Honor of Pierrot pro housle, klarinet a klavír je kompozice odlišného charakteru. Zazněla ve světové premiéře, ačkoli skladbu autorka zkomponovala už v roce 2022 pro Mucha trio. Podle vlastních slov ji inspiroval opakovaný poslech této přelomové skladby. Specificky odkazuje k části Gemeinheit s bizarním surrealistickým Giraudovým textem (Pierrot zasouvá Kassandře do hlavy turecký tabák, dýmku z višňového dřeva a pohodlně kouří). Její skladba ale nepracuje se Sprechgesangem. Je to kompozice čistě instrumentální, ve kterém je „pouze“ připomenuta atonalita, částečně dodekafonická praktika, živý začátek v houslích místo zpěvu s tremoly klarinetu a klavíru, opakované tóny, které mají u Schönberga symbolický význam, ale zde jen význam odkazu. Prostřídají se svižné a pomalé části s celou řadou nápadů. Je využit i rytmus tanga, což není svým smyslem až tak vzdáleno inspirativnímu Pierrotovi, i když celkový zvuk je odlišný. Skladba odezněla v rychlém spádu. Jindřich Pavliš je podobně flexibilním a brilantním interpretem jako Anna Paulová. Dokonce má i Schönbergova Pierota v repertoáru jako člen Prague Modern.

Také v závěrečných Čtyřech osudech pro housle, klarinet, violoncello a klavír v provedení Kateřiny Krejčové (housle), Anny Paulové (klarinet), Lukáše Pospíšila (violoncello) a Daniela Wiesnera (klavír) využila skladatelka svoji schopnost vtělit do hudby příběh, interpersonální situaci. Skladba byla uvozena, jak říká autorka, zpěvným osudovým tématem ve violoncellu, které se dostává bezprostředně do disonance s klarinetem. Druhé téma je rychlé a úsečné. Slyšíme jak citlivá a krásná sóla, tak lehce disonantní střety. Ve druhé větě autorka využívá glissanda, která mají evokovat praxi rockových kytar. Zní to neobvykle, ale vzhledem k tématu přirozeně. Vrací se osudové téma, které se rozvíjí do dramatu. Po pauze následují rychlé čtyř tónové motivy, které autorka nazvala „blesky,“. Mají evokovat výkřiky v hádce, přetahování argumentů. Vrací se osudové téma, které končí v durovém akordu otevřeného závěru. Autorka má velmi dobrý odhad na proporci použitého materiálu k celkové délce, což je velký bonus, protože zaujme a neunaví, nenastavuje opakováním, nebo „vatou,“ nepodléhá autostylizaci. 

Tvrdé disonance Mariána Lejavy

Jestliže je Kateřina Horká velmi barevnou autorkou, schopnou komponovat různými strategiemi a z mého pohledu i proto způsobilou úspěšně komponovat scénickou hudbu a hudbu pro film, tak druhý představený autor, jehož kompozice se v dramaturgii proplétaly s hudbou Kateřiny Horké, je zcela odlišného charakteru. Skladatel a dirigent Marián Lejava (1976) je převážně intelektuální, analytický a konceptuální autor. Není v pořadu Prague Philharmonia poprvé. Jak Lejava konstatoval, zajímají ho především parametry času (temporality) a barvy. Vnímá hudbu vizuálně, spíše jako tvary v různých kontextech. Dobrou indicií k pochopení, kterou uvedl, bylo, že se rád soustředí na nějaký aspekt, který v průběhu změní. Je to jako by zvětšil, na čas zesílil nějaký parametr (dynamiku, tvorbu tónu, hladkost/drsnost zvuku). Jeho hudba je tím obtížná na provedení i poslech. I když spíše jen v jednom plánu probíhá něco na způsob tématické práce, tak mnohem víc kotví pozornost rytmo-metrická složitost pásem a časté dlouhotrvající příkré disonance. 

Na koncertě byly uvedeny dvě jeho Tria ve světové premiéře Con brio Hommage à Vladimír Bokes pro housle, violoncello a klavír, op. 27 z roku 2020–2021 a trio Con dolore Hommage à Roman Berger pro klarinet, violoncello a klavír, op. 37 z let 2021–2025. Skladatel avizoval, že hodlá v tomto formátu pokračovat.

První trio „con brio“ (ohnivě) věnoval památce svého učitele Vladimíra Bokese (1946–2024). Zaznělo v provedení: Miloš Vrba (housle), Andrej Lekeš (violoncello) a Pavol Praženica (klavír). Moderátorka a dramaturgyně Hana Dohnálková zmínila v rozhovoru, že obě skladby považovali interpreti zpočátku pro svou zejména rytmo-metrickou náročnost za neproveditelné. 

Kompozice začala disonantním nárazem s crescendem a tichou odpovědí. Disonance byly velmi příkré, vcelku jednoduché motivy se odvíjely v složitých pásmech a velmi drsném zvuku. V druhé část začíná klavír legátem, zvukové klastry jsou až depresivní. Třetí část přináší staccata, sazba je na chvíli řídká. Zaujme způsob zrychlování, který známe ze spektrální hudby. Marián Lejava skladbu slyšel poprvé. Připustil, že tento typ kompozice může mít různou kvalitu výstupu. Posluchač musel skutečně ocenit, jak interpreti tuto neobvykle náročnou kompozici zvládli, na druhou stranu bylo těžké posoudit, jak dalece odpovídala představě autora. Rozhodně skladatelův styl není konceptualismem „z nouze“. Marián Lejava je do hloubky znalý různých kompozičních stylů, nejen jako dirigent. Už v minulé recenzi jeho vystoupení v sérii Pražské filharmonie jsem připomněla jeho velmi zdařilou komorní úpravu Dvořákovy Rusalky, kterou připravil k Roku české hudby 2014 ve švýcarském Bielu a není to jeho jediná úprava. Komorní přepisy se mi jeví z hlediska provozovací praxe jako užitečné, v případě Rusalky mi dokonce komorní intimnější formát připadal adekvátnější tématu. Zaujala mne také Lejavova myšlenka, že k soudobé hudbě v roli dirigenta přistupuje jako by to byla „klasika“ a ke „klasice“ jako by ji viděl poprvé, což mu dovoluje objevovat v kmenovém repertoáru čerstvé interpretace a v současné hudbě najít někdy skrytou oporu v tradici.

Lejavovo druhé trio „con dolore“ (s bolestí) v provedení Jindřicha Pavliše (klarinet), Balázse Adorjána (violoncello) a Filipa Martinka (klavír) bylo ještě náročnější. Roman Berger (1930–2020), jehož památce Trio věnoval, je i mým oblíbeným autorem. Nedávno jeho tvorbu připomněl na semináři HAMU i Miloš Haase a je velká škoda, že jej neslyšíme častěji, podobně jako jeho teoretické nebo pedagogické myšlenky. 

Není obvyklé, aby trio bylo dirigováno, ale v tomto případě jej sám autor řídil. Výraz skladby se pohybuje ještě ve větších extrémech, než tomu bylo u prvního tria – tvrdé akcenty, nepravidelný rytmus, syrovost a disonance, držené vysoké tóny ve violoncellu a nízké drsné v klarinetu, nezvyklá tvorba tónu, v závěru klepání na struny violoncella, klepání na struny klavíru…jako když odklepává nemilosrdný čas. Ze skladby mi bylo nevolno. Jestli to byl záměr, tak se zdařil. Posluchači opět velmi ocenili výkon interpretů. V tomto směru určitě pomohl komentář a intelektuální přístup k poslechu. Byla jsem ovšem vděčná, že celý koncert uzavřela přece jen pozitivnější kompozice Kateřiny Horké Čtyři osudy.

Na závěr. Dramaturgie Hany Dohnálkové jsou kvalitní, ale přehuštěné tituly. Je náročné poslouchat minimálně dvě hodiny bez přestávky současnou tvorbu, i když prokládanou rozhovory (někdy až čtyři hodiny), i když tón, kterým jsou rozhovory vedeny je živý a spontánní. Samozřejmě, tyto koncerty mají své publikum, příznivce interpretů i skladatelů, ale pro rozšíření zájmu publika by bylo přece jen vstřícnější dramaturgii poněkud oprostit. 

Řada S, Prague Philharmonia
29. dubna 2025, 19 hodin, Švandovo divadlo

Program:
Kateřina Horká: Tři miniatury pro klarinet (2021/22)
Marán Lejava: Con brio, Hommage à V. Bokes, pro housle, violoncello a klavír, op. 27, 2020/21, světová premiéra
Kateřina Horká: Smyčcový kvartet č. 2 (2017)
Kateřina Horká: Dodeka i do kila pro klarinet a klavír (2014)
Kateřina Horká: In Honor of Pierrot pro housle, klarinet a klavír (2022, světová premiéra)
Marián Lejava: Con dolore, Hommage à R. Berger pro klarinet, violoncello a klavír, op. 37 (2021/25, světová premiéra)
Kateřina Horká: Čtyři osudy pro housle, klarinet, violoncello a klavír (2023, světová premiéra)

Účinkující:
Miloš Vrba – housle
Lukáš Pospíšil – violoncello
Andrej Lekeš – violoncello
Jindřich Pavliš – klarinet
Daniel Wiesner – klavír
Martin Fila – klavír
Filip Martinka – klavír
Pavol Praženica – klavír
FAMA Quartet: David Danel – housle, Roman Hranička – 2. housle, Kateřina Lískovcová – viola, Balázs Adorján – violoncello
Host: Anna Paulová – klarinet
Hana Dohnálková – moderace, dramaturgie