Drásavost aktuálnosti Teatr Novogo Fronta – Objektivně je potřeba hrabat písek

Inscenace Objektivně je potřeba hrabat písek vychází z románu japonského autora Kóbó Abe Písečná žena, který svou metaforickou absurditou silně připomíná tvorbu Franze Kafky a stejně jako ona, díky své mnoho vrstevnatosti, je neustále společensky nadčasový. V událostech, situaci a prognózách z posledních dnů naší současnosti (březen 2020) je její aktuálnost ještě o to mrazivější, a to i tím, že to zcela jistě nebyl původní autorský záměr.

Příběh vášnivého entomologa, který se při hledání nového druhu, jehož objev mu má zaručit nesmrtelnost, ocitne ve fiktivní realitě tajemného hmyzího světa a zaujme tam uprázdněné místo v daném systému vedle osamělé vdovy (písečné ženy). V systému fungujícím tak, aby ti, kteří ho tvoří, přežili. Jejich mentalita nežádá víc než splnění každodenního úkolu hrabání písku, aby nebyli zasypáni, za odpovídající příděl potravy a požitků (cigarety, alkohol, sex), pro uspokojení v dané chvíli. Všudypřítomný a přeci neviditelný písek zapadá všude. Je potřeba se před ním chránit ve dne i v noci. Je potřeba nosit roušku. Odejít není kam, otázka svobody je něco, co ztrácí svou jednoznačnost ve výkladu i touze.

Režie Šimona Stiburka a kol. vytvořila z námětu (podle vlastního označení) experimentální činoherní představení s prvky fyzického divadla, nicméně pro zjednodušení lze říci, že se jedná o zcela regulérní fyzické divadlo v jeho pravém slova smyslu. Nechybí nic. Úvodní interaktivní mystifikace diváků, proměny prostoru, přítomný pocit kolektivní úzkosti i zodpovědnosti, syrovost ve scénickém zpracování i jevištním projevu aktérů, nahota, sex, políček z davu. Blízkost herců k publiku je snad víc než na dotek, divadelní akce se odehrává mezi diváky a sami jsou stejně jako v začátku i na konci součástí představení.

Dynamika děje i jeho drásavá společenská naléhavost, stojí a padá s výkony protagonistů, které nelze shrnout jinak než znamenité. V hlavní roli středoškolského učitele biologie a nadšeného entomologa exceluje Vladimir Benderski, který bez problémů střídá všechny emocionální polohy svého hrdiny a skvěle využívá i svou fyzickou kondici při pohybové projevu. Písečná žena Zdenka Brychtová klame svou stylizací hermafroditní podoby, která se obratem okamžiku mění do expresivní vášně i zaslepeného přesvědčení. Třetím přítomným na scéně je v personifikaci písku tanečník Henrique Pinto. Je motivem i osudem dění, a ačkoliv se na rozdíl od dvojice nevyjadřuje slovy, ale jen pohybem, jeho srozumitelnost je více než jasná. Prostřednictvím stylu elektric boogie se sype, přesýpá, zapadá i vyhrabává, pohlcuje. Choreografie Iriny Andreevy doznala od doby Symfoetus (2011) značného technického vývoje a posunu k současnosti jevištního tance, což vrací do hry trochu zapomenutou devizu tvořící skutečnou značku Teatr Novogo Fronta. Tanec je více než plnohodnotným jevištním prostředkem TNF, stává se vyjádřením ústředního tématu, nositelem exprese, emoce i poetiky díla, což je i z pohledu dlouhodobé analýzy vývoje souboru zásadní aspekt.

Objektivně je potřeba hrabat písek. Nebude-li se hrabat písek, přijde zasypání. Písek je život, ale i smrt. Pro koho to všechno má smysl? Přece pro ty, kteří hrabou, aby přežili. A pro ty, kteří ten písek dál prodávají, protože, co by se jinak dělo s takovým množstvím písku? Tržba za prodaný písek zajišťuje vše, co potřebují je potřeba k životu, aby se mohl objektivně hrabat písek. Aby nebyli zasypáni, aby mohli žít.
Ale co je to za život, jen hrabat písek? Je lepší než život neuspokojeného středoškolského učitele bez společenského uznání tam nahoře?
Je svoboda možnost žít, anebo možnost se rozhodnout. A je svoboda vůbec potřeba, když je život jen čekáním na smrt?
Je potřeba si nasadit roušku, písek zalézá všude. Je potřeba objektivně hrabat písek!

Objektivně je potřeba hrabat písek
Scénář: Šimon Stiburek, Vladimir Benderski a kol.
Režie: Šimon Stiburek a kol.
Choreografie: Irina Andreeva
Kostýmy: Gabriela Pojerová
Hudba: Petr Šmíd
Produkce: Petr Dlouhý, Zdeňka Brychtová, Lucia Šimaškova
Hrají, performují, tančí: Zdeňka Brychtová, Vladimir Benderski, Henrique Pinto

Premiéra 22. října 2019, Cross Attic