Zapomenuté opery podle slavných literárních předloh (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
V prvním díle článku o zapomenutých či málo známých operách vzniklých podle slavných literárních předloh jsme probrali hlavně náměty z francouzské literatury a dále jeden z italské, jeden ze španělské a jeden z polské. V druhé části se podíváme na některé náměty z ruské, anglické, americké a německy psané literatury a připomeneme i díla česká a slovenská, neboť i naši nebo sousední skladatelé občas sáhli po světových předlohách a samozřejmě i po těch známých domácích.
Franco Alfano: Resurezzione – Firenze, il Teatro del Maggio 2020

Náměty z ruské literatury
Díla básníka, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina mnohokrát posloužila jako námět k operám – nejznámější jsou Evžen Oněgin a Piková dáma Petra Iljiče Čajkovského, Ruslan a Ludmila Michaila Glinky a Boris Godunov Modesta Petroviče Musorgského. K nejslavnějším Puškinovým dílům patří novela Kapitánská dcerka z roku 1836. Stejnojmennou operu podle novely složil ruský skladatel César Kjuj (1835–1918) na vlastní libreto v letech 1907–1909. Premiéra se konala v roce 1911 v Mariinském divadle v Petrohradu a dirigentem byl Eduard Nápravník. V Moskvě byla čtyřaktová opera uvedena v roce 1914. Sám český dirigent a skladatel Eduard Nápravník (1839–1916), který v Petrohradě žil a působil od roku 1861 až do své smrti, mimochodem zkomponoval operu Dubrovskij taktéž podle Puškina, a to podle stejnojmenné novely z roku 1832. Libreto napsal Modest Iljič Čajkovskij a opera měla premiéru v roce 1895 v Mariinském divadle za skladatelova řízení.

Pozapomenutá je dnes opera Bohuslava Martinů (1890–1959) Ženitba podle komedie Nikolaje Vasiljeviče Gogola z roku 1842. Martinů opera The Marriage vznikla na anglický text v roce 1952, televizní premiéru měla na stanici NBC v New Yorku 7. února 1953, divadelní v Hamburské státní opeře 13. března 1954, českou v Československé televizi 7. února 1960 a domácí jevištní v Janáčkově divadle v Brně 22. května 1960. Gogolův román Mrtvé duše z roku 1842 si jako námět pro operu vybral ruský skladatel Rodion Ščedrin (nar. 1932). Premiéru měla v roce 1977 v Kirovově divadle v Leningradu. Gogolovu novelu Taras Bulba z roku 1835 zpracoval do operní podoby ukrajinský skladatel Mykola Lysenko (1842–1912); uvedena byla až dvanáct let po skladatelově smrti, v roce 1924. A ani Gogolova slavná komedie Revizor z roku 1836 operním skladatelům pochopitelně neunikla. V roce 1907 vznikla opereta českého skladatele Karla Weise (1862–1944), v roce 1928 opera maďarsko-amerického skladatele Eugena (Jenö) Zádora (1894–1977), v roce 1940 opera italského skladatele Amilcara Zanelly (1873–1949) nebo v roce 1957 opera německého skladatele Wernera Egka (1901–1983).

Romanopisec a autor povídek Fjodor Michajlovič Dostojevskij je u nás v souvislosti s hudbou známý hlavně jako autor autobiografického románu Zápisky z mrtvého domu, podle něhož složil svoji poslední operu Z mrtvého domu Leoš Janáček. Podle novely Hráč zase napsal operu Sergej Prokofjev. Ale ty se hrají, zapomenuté nejsou, na rozdíl od opery podle Dostojevského posledního románu Bratři Karamazovi, kterou složil český skladatel Otakar Jeremiáš (1892–1962). Libreto napsal ve spolupráci s Jaroslavem Mariou a opera o třech dějstvích měla premiéru v Národním divadle v Praze 8. října 1928. „…dramaticky strhující i lyricky zpěvná“ opera (jak píše Lubomír Dorůžka v průvodci Opera) se bohužel již dlouho neuvádí, což je škoda, zasloužila by si to jak kvůli hudbě samotné, tak kvůli úžasnému námětu. Existují ale dvě nahrávky tohoto díla.

Dalším velkým ruským romanopiscem byl Lev Nikolajevič Tolstoj. Také jeho tři velké romány posloužily jako námět k operám. Podle obří historické epopeje Vojna a mír napsal monumentální operu Sergej Prokofjev, ta se občas hraje. Mnohem méně známá jsou operní zpracování Anny Kareninové. V roce 1970 složil operu o nešťastném osudu titulní hrdinky ukrajinský skladatel Julij Mejtus (1903–1997). V roce 1978 vznikla opera Anna Karenina skotského skladatele Iaina Hamiltona (1922–2000), která měla premiéru v Londýně v roce 1981. A další zpracování vzniklo nedávno, v roce 2007, autorem je americký skladatel David Carlson (nar. 1952); premiéra se konala ve Florida Grand Opera.

Třetím a posledním velkým Tolstého románem je Vzkříšení z roku 1899. Příběh Katěriny Maslovové, která se stává obětí knížete Něchljudova, ale i společnosti, a touží po vykoupení, katarzi a očistě, zpracoval brzy po vydání díla italský skladatel Franco Alfano (1875–1954), s nímž jsme se už v našem článku setkali v souvislosti s operou podle Rostandovy hry Cyrano z Bergeracu. Jeho čtyřaktová opera Risurrezione na italské libreto Cesara Hanaua podle Tolstého předlohy měla premiéru v turínském Teatro Vittorio Emanuele v roce 1904. Stejnou předlohu použil pro své vrcholné dílo také slovenský skladatel Ján Cikker (1911–1989). Libreto k opeře Vzkriesenie si napsal sám, premiéra se konala (v českém překladu) v pražském Národním divadle 18. května 1962 a téhož roku 22. září se pak konala i slovenská premiéra v Bratislavě ve Slovenském národním divadle. Cikker v opeře používá velkou škálu výrazových prostředků od tonality až k atonalitě. Opět jedno z děl, které by si zasloužilo uvedení. Na CD vyšla studiová nahrávka z roku 1964; Orchestr Národního divadla v Praze řídí Jaroslav Krombholc, Kaťušu zpívá Alena Míková a knížete Teodor Šrubař. Dodám ještě, že Tolstého předlohu nedávno zpracoval také americký skladatel Tod Machover (nar. 1953) v opeře Resurrection; premiéra se konala v roce 1999 v Houston Grand Opera a hlavní roli vytvořila mezzosopranistka Joyce DiDonato.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
ladislav

Juraj Beneš – The Players, Miroslav Bázlik-Peter a Lucia, Čekovská – Potrét Doriana Greya,
Tibor Frešo – Francois Villon/operná koláž/ atd.