Babička Boženy Němcové a její operní zpracování

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Letní návštěva Babiččina údolí a ratibořického zámku zhruba po třiceti letech a opětovná četba vrcholného díla Boženy Němcové s těmito místy spojeného – nejvydávanější české knihy Babička – po stejně dlouhé době ve mně vyvolaly zájem o dvě operní adaptace Babičky, které jsou dnes prakticky neznámé a zapomenuté. Vznikly a premiéru v Národním divadle v Praze měly necelé dva roky od sebe. Autorem té první je Antonín Vojtěch Horák a té druhé Karel Kovařovic. A navíc je tu i výročí: čtvrtý, poslední svazek prvního sešitového vydání Babičky vyšel 16. srpna 1855.
Babiččino údolí (foto Milan Valden)

Babička Boženy Němcové
Babička Boženy Němcové (1820–1862) je nejvydávanější českou knihou – vyšla u nás již ve více než 350 vydáních! Poprvé vyšla v roce 1855 v sešitovém vydání postupně ve čtyřech svazcích (15. května, 7. června, 20. června a 16. srpna) tiskem a nákladem Jaroslava Pospíšila v Praze. Sama Němcová jí dala podtitul Obrazy venkovského života. Žánrově je považována za dlouhou povídku či novelu, někteří o ní mluví i jako o románu. Byla přeložena do více než dvaceti cizích jazyků a je považována za národní klasiku, za povinnou četbu v dobrém i špatném slova smyslu, za knihu milovanou generacemi čtenářů a stejně tak bohužel mnohdy nenáviděnou mnoha školáky a studenty, za základní dílo českého literárního kánonu.

Poněkud idylický obrázek autorčina dětství mísí autobiografické prvky s fikcí. Když Němcová Babičku psala, prožívala těžké chvíle chudoby, nešťastného manželství s Josefem Němcem a smrti milovaného nejstaršího syna Hynka (zemřel 19. října 1853 na tuberkulózu, bylo mu 15 let). Idealizované vzpomínky na chvíle prožité v ratibořickém údolí s milovanou babičkou proto pro ni byly útěkem od těžké reality. Podobně ideálně vykreslila nejen svoji babičku, rodiče, sousedy a celé údolí, ale třeba i postavu „paní kněžny“, tedy vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské (1781–1839), která si ratibořický zámek oblíbila jako své letní sídlo a upravila jej do empírové podoby a přepychově zařídila. Literární historik Martin C. Putna napsal, že se kolem Němcové vytvořil dvojí mýtus: na jedné straně obraz ženské, mariánské svatosti, na druhé straně „antimýtus“ morálně nekonvenční spisovatelky s bouřlivým milostným životem a touhou patřit k vyššímu světu.

Babička – titulní list prvního vydání z roku 1855 (zdroj Městská knihovna Praha)

Podle Dalibora Turečka (v programové brožuře k dramatizaci Babičky v Národním divadle v Praze v roce 2007) ale Němcová „v žádném případě nenapsala idylu“. Ta byla v její době jasně definovaným žánrem, pro nějž je typický až jakýsi druh utopie – „prostor daleko více vytoužený než reálný, ve své harmonické kráse a vnitřní bezproblémovosti mnohem více literárně stylizovaný, než ze skutečnosti odpozorovaný.“ Podle Turečka „Němcová v Babičce idylu radikálně přitáhla směrem ke skutečnosti. Dějištěm není ideální prostor, ale místo skutečně existující. Postavy nesou zcela určité známky konkrétního, čtenáři své doby důvěrně známého životního stylu. V oblékání, v záplavě detailů ze zařízení domácnosti a z provozu hospodářství. A konečně třeba i v jazyku, do jisté míry blízkému všedním hovorům, nebo alespoň skutečné jazykové realitě své doby daleko méně vzdálenému, než byly verš a metafora básnických idyl raného obrození. […] Pro dnešního českého čtenáře je vzorem idyličnosti právě Babička. Pro čtenáře roku 1855 musel ale být právě tento text s největší pravděpodobností nápadným, radikálním vybočením z pravidel idylického žánru.“

Po roce 1948 si Babičku i další dílo a osobnost Boženy Němcové přivlastnili a po svém vykládali komunističtí ideologové; navázali na předválečnou esej Julia Fučíka Božena Němcová bojující a hledali v ní stopy třídního boje, hrdinský zápas za lidštější obsah společenského života, touhu po odstranění sociálních nespravedlností, ideovost, dokonce i vzpouru proti všemu fašistickému a imperialistickému, zosobnění kladných rysů českého národního charakteru apod. Dnes už se naštěstí od tohoto balastu můžeme odpoutat a vnímat jen krásu textu a příběhu, ba dokonce kritizovat a považovat Babičku za kýč, jak to snad nejradikálněji učinil filozof Václav Bělohradský v rozhovoru v Lidových novinách v roce 2007, když se ho zeptali, která kniha v dějinách byla podle něj nejvíce zneužita nebezpečnou či přímo zhoubnou dezinterpretací. „Nejvíce zneužitou knihou v české historii byla podle mě Babička,“ odpověděl Bělohradský. „Tento katolický, prorakouský, ruralistický kýč, vytrysklý z životní tragédie vzdělané české ženy (skvěle zachycené v jejích úžasných dopisech), se stal v kanonizované nacionál-komunistické interpretaci ,nevysychajícím pramenem národní síly a optimismu‘. Najdeme v něm všechny skladebné prvky českého populistického kýče: z oken paláců shlíží panstvo s porozuměním dolů na lid poctivě pracující na jejich velkostatcích. Životním pravdám lidu panstvo naslouchá s úctou, ba od lidu se učí! Mezi panstvo a lid se sice vloudili proradní rádci, kteří nepřejí jejich vzájemné lásce, ale nakonec dobrý král Miroslav zkrotí všechny pyšné princezny a nastolí spravedlivé Polední království v české zemi. […] Babička je terapeutický kýč ženy pošlapané pokryteckou českou společností. […] Rozhovor babičky s císařem Josefem, vladařem s modrýma očima, krásným, jako by ho namalovali, podezíravým vůči konšelům – ti zlí úředníci! – je matkou všech českých politických kýčů – a že jich bylo hodně!“ Podle Bělohradského je Babička knihou „očí před skutečností bojácně zavřených“; jen o něco později vychází ve Francii Flaubertova Paní Bovaryová, kniha „očí před skutečností odvážně otevřených“, a ta podle něj otřásla světem.

Babička, film z roku 1921, režie Thea Červenková (zdroj FDb)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Zbynek Brabec

Záslužně napsaný článek, upozorňující na zapomenuté české opery. Jen malá drobnost: rozlasová nahrávka Kovařovicovy opery byla vydána firmou Cantus classics v roce 2016 pod číslem 5.01972. Tato firma má v katalogu i další rozhlasové nahrávky českých oper, např. Tvrdé palice, Armidu nebo Evu. Když naše vydavatelství tyto nahrávky ignorují …