Babička Boženy Němcové a její operní zpracování

Babička Boženy Němcové
Babička Boženy Němcové (1820–1862) je nejvydávanější českou knihou – vyšla u nás již ve více než 350 vydáních! Poprvé vyšla v roce 1855 v sešitovém vydání postupně ve čtyřech svazcích (15. května, 7. června, 20. června a 16. srpna) tiskem a nákladem Jaroslava Pospíšila v Praze. Sama Němcová jí dala podtitul Obrazy venkovského života. Žánrově je považována za dlouhou povídku či novelu, někteří o ní mluví i jako o románu. Byla přeložena do více než dvaceti cizích jazyků a je považována za národní klasiku, za povinnou četbu v dobrém i špatném slova smyslu, za knihu milovanou generacemi čtenářů a stejně tak bohužel mnohdy nenáviděnou mnoha školáky a studenty, za základní dílo českého literárního kánonu.

Poněkud idylický obrázek autorčina dětství mísí autobiografické prvky s fikcí. Když Němcová Babičku psala, prožívala těžké chvíle chudoby, nešťastného manželství s Josefem Němcem a smrti milovaného nejstaršího syna Hynka (zemřel 19. října 1853 na tuberkulózu, bylo mu 15 let). Idealizované vzpomínky na chvíle prožité v ratibořickém údolí s milovanou babičkou proto pro ni byly útěkem od těžké reality. Podobně ideálně vykreslila nejen svoji babičku, rodiče, sousedy a celé údolí, ale třeba i postavu „paní kněžny“, tedy vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské (1781–1839), která si ratibořický zámek oblíbila jako své letní sídlo a upravila jej do empírové podoby a přepychově zařídila. Literární historik Martin C. Putna napsal, že se kolem Němcové vytvořil dvojí mýtus: na jedné straně obraz ženské, mariánské svatosti, na druhé straně „antimýtus“ morálně nekonvenční spisovatelky s bouřlivým milostným životem a touhou patřit k vyššímu světu.

Podle Dalibora Turečka (v programové brožuře k dramatizaci Babičky v Národním divadle v Praze v roce 2007) ale Němcová „v žádném případě nenapsala idylu“. Ta byla v její době jasně definovaným žánrem, pro nějž je typický až jakýsi druh utopie – „prostor daleko více vytoužený než reálný, ve své harmonické kráse a vnitřní bezproblémovosti mnohem více literárně stylizovaný, než ze skutečnosti odpozorovaný.“ Podle Turečka „Němcová v Babičce idylu radikálně přitáhla směrem ke skutečnosti. Dějištěm není ideální prostor, ale místo skutečně existující. Postavy nesou zcela určité známky konkrétního, čtenáři své doby důvěrně známého životního stylu. V oblékání, v záplavě detailů ze zařízení domácnosti a z provozu hospodářství. A konečně třeba i v jazyku, do jisté míry blízkému všedním hovorům, nebo alespoň skutečné jazykové realitě své doby daleko méně vzdálenému, než byly verš a metafora básnických idyl raného obrození. […] Pro dnešního českého čtenáře je vzorem idyličnosti právě Babička. Pro čtenáře roku 1855 musel ale být právě tento text s největší pravděpodobností nápadným, radikálním vybočením z pravidel idylického žánru.“

Po roce 1948 si Babičku i další dílo a osobnost Boženy Němcové přivlastnili a po svém vykládali komunističtí ideologové; navázali na předválečnou esej Julia Fučíka Božena Němcová bojující a hledali v ní stopy třídního boje, hrdinský zápas za lidštější obsah společenského života, touhu po odstranění sociálních nespravedlností, ideovost, dokonce i vzpouru proti všemu fašistickému a imperialistickému, zosobnění kladných rysů českého národního charakteru apod. Dnes už se naštěstí od tohoto balastu můžeme odpoutat a vnímat jen krásu textu a příběhu, ba dokonce kritizovat a považovat Babičku za kýč, jak to snad nejradikálněji učinil filozof Václav Bělohradský v rozhovoru v Lidových novinách v roce 2007, když se ho zeptali, která kniha v dějinách byla podle něj nejvíce zneužita nebezpečnou či přímo zhoubnou dezinterpretací. „Nejvíce zneužitou knihou v české historii byla podle mě Babička,“ odpověděl Bělohradský. „Tento katolický, prorakouský, ruralistický kýč, vytrysklý z životní tragédie vzdělané české ženy (skvěle zachycené v jejích úžasných dopisech), se stal v kanonizované nacionál-komunistické interpretaci ,nevysychajícím pramenem národní síly a optimismu‘. Najdeme v něm všechny skladebné prvky českého populistického kýče: z oken paláců shlíží panstvo s porozuměním dolů na lid poctivě pracující na jejich velkostatcích. Životním pravdám lidu panstvo naslouchá s úctou, ba od lidu se učí! Mezi panstvo a lid se sice vloudili proradní rádci, kteří nepřejí jejich vzájemné lásce, ale nakonec dobrý král Miroslav zkrotí všechny pyšné princezny a nastolí spravedlivé Polední království v české zemi. […] Babička je terapeutický kýč ženy pošlapané pokryteckou českou společností. […] Rozhovor babičky s císařem Josefem, vladařem s modrýma očima, krásným, jako by ho namalovali, podezíravým vůči konšelům – ti zlí úředníci! – je matkou všech českých politických kýčů – a že jich bylo hodně!“ Podle Bělohradského je Babička knihou „očí před skutečností bojácně zavřených“; jen o něco později vychází ve Francii Flaubertova Paní Bovaryová, kniha „očí před skutečností odvážně otevřených“, a ta podle něj otřásla světem.