Opera Národního divadla v éře Otakara Ostrčila

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Opera a balet v Československu v době první republiky (2) - Oslavy samostatnosti skončily a nová republika začala žít svým životem. Po sto letech a všech peripetiích, které od té doby celé generace jejích obyvatel prožily, máme tendenci si dvacetiletí její existence, již rázně ukončily německé tanky, které vjely 15. března 1939 do Prahy, dost znatelně idealizovat.
Národní divadlo Praha (zdroj theatre-architecture.eu)

Jistě, takzvaná první Československá republika byla skutečným ostrovem demokracie ve střední Evropě a její prezident byl po právu jejím váženým a ctěným reprezentantem, ale nějakou chvíli to trvalo, než si tuto pozici vybudovala. A nepanovala v té republice ani zdaleka všeobecná idyla. A protože naše Národní divadlo bylo, je a zdá se, že ještě nějakou chvíli (i když už ne zdaleka v takové míře jako dříve) bude více než divadlem jedním z národních symbolů, projevily se nejrůznější turbulence i v něm a hlavně kolem něho.

Divadlu se nevyhnul ani radikalismus prvních poválečných let. 16. listopadu 1920 rozvášněný dav jako akt odvety za protičeské kravály v západním pohraničí republiky obsadil německé Stavovské divadlo a předal je do rukou Klubu sólistů Národního divadla. Byl z toho velký skandál, který nakonec vyřešil Zemský výbor, když 1. prosince 1920 předal budovu Stavovského divadla do správy Národního divadla. Stalo se tak výměnou za slib, že Němcům bude postavena nová divadelní budova.

Pro oba soubory Národního divadla (balet tehdy byl součástí opery) přineslo toto rozhodnutí zcela nové možnosti. Budova Stavovského divadla se stala domicilem činohry, a tím se uvolnil opeře mnohem větší a výraznější prostor pro její provoz. Ve Stavovském divadle byly (a dodnes jsou) opery uváděny jen výjimečně, především se to díky historickým analogiím děje u inscenací oper Wolfganga Amadea Mozarta.

Bylo nutno řešit základní personální otázky. Šéf činohry Jaroslav Kvapil, mimořádně aktivní účastník politických dějů spjatých se vznikem republiky, byl povolán na ministerstvo a churavějící šéf opery Karel Kovařovic se rozhlížel po svém nástupci. Jeho volba padla na Otakara Ostrčila, šéfa vinohradské opery, která ale musela divadlo opustit. Otakar Ostrčil se 1. prosince 1919 stal dramaturgem Opery Národního divadla a po smrti Karla Kovařovice začal 15. prosince 1920 na základě jmenování vykonávat šéfovské povinnosti.

Vzhledem k tomu, že na uvolněné místo šéfa činohry byl povolán z Vinohrad Karel Hugo Hilar, se kterým Ostrčil pořádně rozvířil pár let předtím pražské operní vody novátorskými inscenacemi Prodané nevěsty a Hubičky, byla jasné, že Národní divadlo nastoupí novou cestu. Stejně tak ovšem bylo jasné, že ta cesta nebude procházka rozkvetlým sadem, protože některé tradice mají více než tuhý život.

Oficiálně bylo vše stvrzeno nástupem nového ředitele Národního divadla doktora Jaroslava Šafařoviče v roce 1922. Šéfům byla přislíbená autonomie v řízení souborů, ředitel Šafařovič plnil funkce organizační, provozní a správní. K jeho cti budiž řečeno, že svou funkci v tomto duchu také vykonával. To ovšem nic nemění na tom, že na šéfy byly od počátku vyvíjeny mimořádně silné politické tlaky z různých stran, což Otakar Ostrčil, člověk mimořádně slušný, seriózní a citlivý, velmi těžce nesl.

Otakar Ostrčil (zdroj commons.wikimedia.org)


Ostrčilův nástup

Ostrčilova volba do řídící funkce v Opeře Národního divadla byla v té chvíli naprosto ideální a jediné možné řešení. Vysoce všestranně vzdělaný umělec, úspěšný autor i dirigent, prokázal svým několikaletým působením ve vinohradském divadle, že opeře rozumí, získal si všeobecnou autoritu a uznání a byl zárukou, že vnese do Opery Národního divadla nové potřebné podněty. Jediní dva možní další adepti na šéfovskou funkci nepřipadali v úvahu. Václav Talich se plně věnoval České filharmonii a Oskar Nedbal byl nepřijatelný z politických důvodů. Bylo mu vytýkáno „rakušáctví“, a jak už to bývá, našli se mnozí, kteří by jej nejraději úplně z českého národa vyobcovali.

Otakar Ostrčil byl v mnoha aspektech Kovařovicovým antipodem. Výtečně jej charakterizoval v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci autor jeho medailonku Bořivoj Srba: „Ve srovnání se svým předchůdcem Karlem Kovařovicem i se svým nástupcem Václavem Talichem představoval rozumový typ dirigenta. V jeho dirigentských výkonech převažovala racionální stránka nad stránkou citovou. Jeho výkony byly výsledkem předem připraveného plánu a dlouhé studijní práce, vyznačovaly se neobvyklou přesností a důkladností. Stejnou čistotu podání vyžadoval také od zpěváků a orchestru.“

Kovařovice si velice vážil, ale velmi dobře cítil a věděl, že je jiná doba a jiné je postavení divadla. Své představy realizoval uvážlivě, bez zbytečných quasirevolučních změn, ale velmi důsledně a cílevědomě. Jeho záměr byl jednoznačný: Vybudovat z Opery Národního divadla přirozené centrum českého hudebního divadla, v němž se budou hledat nejlepší a nejautentičtější možné způsoby interpretace naší národní klasiky a v němž bude poskytnut prostor pro vznik nových kvalitních děl. Byl si plně vědom toho, že své myšlenky realizuje ve městě, kde vedle českého Národního divadla funguje stále velmi kvalitní a progresivní operní scéna německá, v jejímž čele stály osobnosti jako Alexander von Zemlinsky a po něm Georg Szell.

V minulé části našeho seriálu jsme citovali hodnocení Kovařovice jako prvního českého dirigenta, který chápal, že v opeře je nutné propojení hudby a zpěvu v jednotě s hereckým vyjádřením. Ostrčil při své důslednosti a po vinohradské zkušenosti při spolupráci s režisérem Hilarem věděl, že chce-li svou koncepci realizovat, nezbytně potřebuje vedle sebe především skutečně moderně myslícího a cítícího režiséra-profesionála obeznámeného se soudobými divadelními trendy naladěného na stejnou strunu jako byl on sám.

V Kovařovicově éře byly režie oper převážně v rukou sólisty Roberta Poláka, který byl pro svou funkci disponován jednak svou vlastní jevištní zkušeností, ale také svými studiemi na malířské akademii a určitou znalostí zahraničních divadel. Jeho režie a také režie jeho hlasového kolegy Emila Pollerta byly už názorově dále než většina režií jejich předchůdců, ale stále šlo o víceméně solidní takzvané herecké režie.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na