Choval se k figurám jako otec. 90 let od smrti barytonisty Emila Buriana

Osobnosti české opery

9. října uplynulo devadesát let ode dne, kdy v důsledku nešťastného úrazu, který si způsobil při nehodě na jevišti Národního divadla, zemřel mladší z dvojice bratří Burianů a otec Emila Františka Buriana, barytonista Emil Burian.

Rodina Burianových pocházela z Rakovnicka. O téměř sedm let starší bratr Karel se narodil v lednu 1870 v Rousínově, malinké vesničce nedaleko okresního města. Krátce po Karlově narození se rodina přestěhovala do Rakovníka. Rodinu Burianových patrně navštívily zpívající sudičky, které oběma synům nadělily lásku ke zpěvu a také velký pěvecký talent. Asi, aby nebyly až tak příliš štědré, v obou případech přidělily potomkům určitou, dost velkou porci hořkosti, jež často ovlivnila jejich životní i umělecké osudy.

V Rakovníku Burianovi nepobyli dlouho. Otec František ve snaze zabezpečit synům co možná nejlepší vzdělání přestěhoval rodinu do Prahy. Oba synové studovali na akademickém gymnáziu. Emil, který nebyl příliš dobrým studentem, po pár letech následoval bratra, v té době už úspěšného operního sólistu, a rozhodl se jít v jeho stopách. Nejprve studoval na proslulé Pivodově pěvecké škole a poté se zdokonaloval u jednoho z nejlepších pěveckých pedagogů té doby, Moritze Wallersteina. V polovině devadesátých let devatenáctého století pozval Karel Burian mladšího bratra do Kolína nad Rýnem, kde tehdy úspěšně působil jako sólista opery, aby se tam ve zpěvu zdokonalil.

Emil Burian měl v mnohém velmi odlišné vlastnosti než jeho starší bratr. Jeho základní pěvecké dispozice nebyly tak jednoznačné jako u Karla, neměl ani jeho extrovertní povahu. Byl spíše uzavřený, často pochybující o svých schopnostech a možnostech, ale na druhé straně byl na rozdíl od svého leckdy dosti lehkomyslného staršího bratra vždy velmi pilný, pracovitý, koncentrovaný, důsledný ve všem, co dělá, a ve svém snažení vytrvalý.

Úspěch se dostavil. Moritz Wallerstein jej pochválil a Emil Burian se stal členem divadelní společnosti ředitele Jana Pištěka. S ní také poprvé vystoupil při jejím účinkování v Ostravě v září 1896 v roli Otakara ve Straussově operetě Cikánský baron. Vystoupení prý nedopadlo právě nejlépe, přesto pak Burian s Pištěkem po dvě léta působil v Brně a v Plzni.

U Pištěka si začal vytvářet svůj základní repertoár. Blízké mu byly především role z oboru lyrického barytonu. Velmi dobře se uvedl od počátku své kariéry v operách Bedřicha Smetany, ať to byl Krušina v Prodané nevěstě, Budivoj v Daliborovi anebo Tomeš v Hubičce. Vystoupil v řadě dalších rolí různého typu, jako byli kníže Jeleckij v Čajkovského Pikové dámě, hrabě Luna v Trubadúru, Masetto v Donu Giovannim, Bourdon v Adamově Postilionu z Lonjumeau, Hlasatel z Wagnerova Lohengrina, Silvio v Leoncavallových Komediantech, Soudce v opeře českého rodáka ve službách sankt-petěrburské Dvorní opery Eduarda Nápravníka Dubrovskij a především jedna z jeho později nejúspěšnějších postav, Valentin v Gounodově Faustovi a Markétce.

Emil Burian si získal u diváků velkou popularitu. Jako zpěvák se dokonale prosadil, výhrady k jeho výkonům směřovaly k jeho herectví, i když vzhledem ke stavu, který tehdy v českém divadle panoval a kdy všichni museli dělat všechno, pokud k tomu byli jenom trochu disponováni, účinkoval pravidelně i v operetách a dokonce si zahrál několik rolí středního rozsahu i v činohře (Kožený ve Stroupežnického Našich furiantech, Rosenkrantz v Shakespearově Hamletovi). S Pištěkovým souborem se podíval v roce 1888 i do dalmatského Splitu.

V roce 1888 dal přednost Plzni, kde měl divadlo pronajato Vendelín Budil se svou společností. Budil byl sice zarytý činoherec, ale moc dobře věděl, co znamená opera pro provoz a renomé divadla. O kvalitu opery pečoval mladý, velmi talentovaný, žel v roce 1905 ve svých pětačtyřiceti letech předčasně zesnulý dirigent Antonín Kott. Kotta můžeme považovat za faktického skutečného zakladatele kvalitního operního souboru v západočeském městě. V Plzni si Emil Burian dále rozšířil svou smetanovskou repertoárovou paletu ve třech rolích, jež posléze patřily k jeho stěžejním. Byli to Král Vladislav v Daliborovi, konšel Kalina v Tajemství a Přemysl v Libuši. Ze světového repertoáru k nim přibyl titulní hrdina z Čajkovského Evžena Oněgina a wagnerovská postava, která mu svým naturelem maximálně „seděla“, Wolfram z Eschenbachu z Tannhäusera.

Poté, co se Budil rozkmotřil s místními konšely a Plzeň opustil, zamířil Emil Burian do Záhřebu. V chorvatské metropoli si doslova získal srdce diváků. Velmi mu pomohlo, že se prakticky přes noc naučil v chorvatštině part Alfia v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Byl jmenován prvním barytonistou souboru, z jeho nových rolí, které tam nastudoval, jmenujme Figara v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, Mozartova Dona Giovanniho a Jaga ve Verdiho Otellovi.

Plzeňští konšelé si uvědomili svou chybu a když si nechali postavit v roce 1902 od Antonína Balšánka novou reprezentativní a velmi funkční divadelní budovu, nezbylo jim nic jiného než přivést Budila zpět. A do Plzně se vrátil i Emil Burian. V zahajovacím představení Libuše dne 27. září 1902 ztvárnil roli Přemysla. Kritik časopisu Dalibor o jeho výkonu napsal: „Scéna ve Stadicích v podání pana Emila Buriana byla vrcholem večera.“

Emil Burian toužil po Národním divadle. Hostoval v něm v rolích hraběte Luny i Valentina. Jeho výkony byly přijaty příznivě, kritik Národních listů například napsal, že „zpívá své melodie přirozeně, správně, výrazně, deklamuje zřetelně a pěvecký výkon provází případnou, místy ještě ne zcela volnou hrou.“ Nicméně brány zlaté kapličky mu zůstaly zatím uzavřeny.

A tak zamířil Burian roku 1904 do Německa. Nejprve hostoval v Norimberku v postavě Kühleborna v Lortzingově Ondině a pak strávil dva roky ve Freiburgu. Působení v bádenském městě bylo jednou z jeho velmi úspěšných životních zastávek. Dostal zde řadu velkých příležitostí, především v německém repertoáru. Zvládl velmi dobře i dramatické role ve Wagnerových operách (Telramund v Lohengrinovi a Donner ve Zlatě Rýna), ztvárnil hraběte Konráda v Lortzingově Zbrojíři a Lovce v Kreutzerově Noci v Granadě, z verdiovských postav si k hraběti Lunovi přidal i Rigoletta. Účinkoval rovněž na koncertech, jeho velkým úspěchem byl sólový barytonový part v Bechových Matoušových pašijích.

Burianových výkonů ve Freiburgu si všimla i pražská kritika. Recenzent časopisu Dalibor o jeho Wolframovi v Tannhäuserovi napsal: „Jeho zvučný, svěže znějící a měkce pružný hlas, výborně té partii svědčil. Velmi jemně zacházel s místy piano zpívanými a s nejkrásnějším výrazem i citem zdařila se mu Píseň o Večernici.“

V Německu se mu nabízela velmi slibná budoucnost, ale ozvalo se Národní divadlo, po kterém tolik toužil. Po třech pohostinských vystoupeních v létě 1905 (hrabě Luna v Trubadúru, Tomeš v Hubičce a Figaro v Lazebníku sevillském) jej Karel Kovařovic konečně přijal do svazku Národního divadla.

Své členství tady Emil Burian v budoucnu nicméně ještě dvakrát přerušil. Poprvé se tak stalo v roce 1908, když byl nespokojen se svou pozicí v divadle. I když postupně vstoupil do řady významných barytonových rolí, měl pocit, že jeho schopnosti není využíváno natolik, jak by si zasloužil. Svou roli sehrála nepochybně také setrvalá popularita jeho předchůdce v prvním barytonovém oboru, u publika nesmírně populárního Bohumila Benoniho.

Burian znovu odešel do Německa. Dostal nabídky z řady německých divadel. Zvítězil Hamburk, kde opět slavil úspěchy. Často rovněž hostoval v Saské Kamenici, kam chtěl v roce 1909 jít do angažmá, aby byl blíž domovu.

Karel Kovařovic měl ale jasnou představu, jak by měl vypadat soubor, který hodlal povznést na reprezentativní těleso schopné mezinárodní konkurence, a přestože věděl o problémech, jež by mohly s novým angažováním Emila Burian nastat, se pro ně rozhodl. A udělal dobře. Emil Burian se jemu a publiku odměnil vynikajícími výkony, jimiž definitivně potvrdil své špičkové postavení v souboru.

Ke druhé roztržce došlo v sezoně 1918-1919, kdy se Emil Burian rozhodl z divadla odejít, poněvadž nebyl uvolněn k účinkování na koncertu v Budapešti, na němž měl zpívat s bratrem Karlem. Ani tato roztržka ale netrvala dlouho. Po několika měsících se vrátil, když do Národního divadla nastoupil v prosinci 1919 jako dramaturg Opery dirigent Otakar Ostrčil.

Vážně nemocný Karel Kovařovic zemřel 6. prosince 1920 a Otakar Ostrčil ještě v tomtéž měsíci nastoupil na šéfovské místo. Emil Burian se stal okamžitě jedním z pilířů jeho souboru.

Emil Burian byl jedním z těch operních pěvců, kteří měli velmi výrazný podíl na vzniku svébytné interpretace české operní tvorby tak, jak se vytříbila v éře Karla Kovařovice a Otakara Ostrčila. Projevilo se to především v dokonalém zvládnutí všech čelných barytonových rolí v operách Bedřicha Smetany včetně Tausendmarka v Braniborech v Čechách, kterého do galerie svých skvělých výkonů přidal v roce 1912. Totéž platí o jeho Bohušovi z Jakobína, sérii hrdinů z oper Zdeňka Fibicha (Prospero v Bouři, Přemysl v Šárce, don Manuel v Nevěstě messinské a Bořek v Blaníku) stejně jako o rolích Samka ve Foersterově Evě a Bassania v Jessice. Burianovou předposlední premiérou byla v roce 1926 role Květenského v novém nastudování Škroupova Dráteníka.

Škoda, že osud nedopřál Emilu Burianovi více setkání s tvorbou Leoše Janáčka. Podle dobových svědectví byl jeho Revírník v prvním pražském provedení Příhod lišky Bystroušky (premiéra byla 18. května 1925) jedním z vrcholů pražské premiéry tohoto díla, které nastudovali dirigent Otakar Ostrčil a režisér Ferdinand Pujman.

Nebyl to ale jenom Janáček, komu věnoval Emila Burian maximum svého talentu a péče při prosazování soudobé tvorby. Podílel se na řadě inscenací původních novinek, připomeňme si alespoň některé z nich. Ztvárnil roli Kučiny v Ostrčilově Poupěti, Alessandra del Darda v Křičkově Hippolytě, Matiáše Hektora v opeře Františka Picky Malíř Rainer, Orsina v Blížencích Karla Weise, Emila v opeře Rudolfa Karla Ilseino srdce anebo v roce 1911 Theodora Kaisera v jevištním díle Milkování budoucího brněnského šéfa opery a dirigenta prvních uvedení Janáčkových děl z jeho vrcholného období, Františka Neumanna. V tomto výčtu nesmíme zapomenout na roli Adama v jednoaktovce Před slunce východem, v níž se v roce 1925 poprvé divadelním návštěvníkům představil jako autor jeho tehdy jednadvacetiletý mimořádně talentovaný syn Emil František. Partnerkou v roli Evy v této inscenaci, jež byla poslední, kterou Emil Burian nastudoval, mu byla Gabriela Horváthová.

Byl výborným interpretem široké škály operních děl ze zahraniční literatury, jež byly v té době na repertoáru Národního divadla. Kromě rolí, o nichž jsme se již zmínili, připomeňme jeho Jiřího Germonta z Verdiho Traviaty a Renata z Maškarního plesu, tři velké role pucciniovské, kterými byli Marcel v Bohémě, konzul Sharpless v Madame Butterfly a Tonio v Leoncavallových Komediantech. Z jeho postav ve francouzských operách se zmiňme alespoň o Escamillovi z Bizetovy Carmen a Lotariovi z Thomasovy Mignon, z oper ruských ještě o hraběti Tomském z Pikové dámy Petra Iljiče Čajkovského.

Velká byla řada jeho kreací v operách německých autorů. Jmenuje za všechny knížete Otokara z Weberova Čarostřelce, pana Forda z Nicolaiových Veselých paniček windsorských, Šalamouna z Goldmarkovy Královny ze Sáby a dvě role ze soudobých novinek, dona Gila ze Zuzančina tajemství Ermanna Wolfa-Ferrariho a Policejního komisaře ze Straussova Růžového kavalíra, kterého uvedl Karel Kovařovic na Národním divadle pouhých několik měsíců po drážďanské premiéře. Pro úplnost dodejme, že v roce 1913 se Burian na jevišti setkal i s mimořádně náročnou postavou Amfortase ve Wagnerově Parsifalovi.

Emil Burian se ke svým úspěchům vypracoval díky své nesmírné píli a houževnatosti. Jeho přínos české opeře zhodnotil režisér Ferdinand Pujman, když vyzdvihl jeho „vynikající pěveckou techniku, lyricky zabarvený luminózní ´tón, který hřeje´, mělkou artikulaci, dokonalou srozumitelnost zpívaného slova… Vzdálen bravury vytvářel postavy s jistotou a přesností. Nevystavoval je na odiv, ale zlidšťoval a vyhledával vnitřní motivy… Choval se k figurám jako otec, lékař, ošetřovatel.“

Emil Burian věnoval též nesmírnou péči koncertní činnosti. Byl dokonalým interpretem oratorií a kantát světových klasiků i českých skladatelů. Podobně jako na jevišti věnoval i na koncertním podiu velkou péči dílům soudobých skladatelů (Pokušení Jaroslava Křičky, Jan Hus Jaroslava Jeremiáše anebo Kantáta o posledních věcech člověka Ladislava Vycpálka). Věnoval se rovněž interpretaci českých lidových písní, jež často zpíval na zájezdech v českých městech spolu s bratrem Karlem za doprovodu svého syna Emila Františka.

Zranění, které si přivodil na jevišti v roce 1925 (při představení Figarovy svatby byl padající kulisou zasažen do hlavy), se ukázalo být daleko vážnější, než se předpokládalo, a nakonec způsobilo jeho nečekanou smrt dne 9. října 1926. Urny s popelem bratří Emila a Karla Burianových jsou umístěny na hřbitově v Rakovníku.