Z Brna přes Hanou, nuselský Tyláček a Operu 5. května do Národního. To byla Jarmila Pechová

  1. 1
  2. 2
Před deseti lety, 14. března 2008, nás navždy opustila emeritní sólistka Opery Národního divadla, představitelka řady čelných sopránových rolí v širokém hlasovém rozpětí, paní Jarmila Pechová.
Jarmila Pechová (zdroj archiv ND Praha)

Osobnosti české opery

Jarmila Pechová se narodila v Brně 11. května 1919. Ve svém rodném městě vystudovala Učitelský ústav a zde se také hudebně vzdělávala v Besedě brněnské a učila se zpěvu u A. Krancové. Později, už jako členka Opery Národního divadla se dále pěvecky školila u slavného tenoristy Tina Pattiery.

V sezoně 1938/1939 působila jako elévka a členka sboru v Zemském divadle v Brně, poté byla dva roky členkou olomoucké opery. V letech 1941–1945 se věnovala především operetě, nejdříve v pražském divadle Akropolis a poté v Tylově divadle v Nuslích (nynější Divadlo na Fidlovačce). Slavila úspěchy jako oblíbená a obdivovaná subreta, v operetním světě se stala pojmem. Její ambice ale směřovaly výše.

Měla štěstí. V roce 1945 se stala členkou nového souboru, který vznikl v budově bývalého německého divadla, dnešní Státní opery, kde se pod vedením profesora Aloise Háby soustředili mladí umělci prodchnutí snahou vnést do českého operního života moderní prvky, zbavit operu patiny konzervatismu a vytvořit v Praze protipól spíše tradicionalistickému opernímu souboru Národního divadla. Díky svému talentu, dobré profesionální průpravě, názorovému přesvědčení, schopnosti propojit pěvecký projev s přirozeným herectvím a v neposlední řadě také výraznému osobnímu půvabu se Jarmila Pechová záhy stala mimořádně platnou členkou souboru.

Repertoár Velké opery 5. května jí poskytl řadu příležitostí, kde mohla své přednosti zřetelně uplatnit. Eva Herrmannová, autorka zpěvaččina medailonku v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci, hodnotí její působení v tomto souboru následovně: „V krátké době vynikla tehdy jako jedna z mála českých zpěvaček především v rolích z italské operní tvorby, pro něž měla nosný průbojný hlas zvláštního temného zabarvení, schopný vyjádřit pomocí dynamických odstínů složitý citový život postavy.”

Připomeňme alespoň některé její role z tohoto období, na něž dlouho vzpomínali milovníci opery z řad pamětníků oněch let. Byly to především tři velké role pucciniovské, Mimi v Bohémě a titulní role v Tosce a Madame Butterfly, stejně jako titulní hrdinky ve Verdiho Traviatě a Aidě. Ve Velké opeře se také poprvé setkala s postavou Elvíry v Donu Giovannim, kterou úspěšně ztvárnila i v pozdějších inscenacích v Národním divadle. Svůj přirozený jevištní temperament mohla výborně uplatnit v postavě Frasquity v Bizetově Carmen, jedné z dalších rolí, jež ji provázela po celou dobu její umělecké kariéry, anebo v postavě Luisy ve výborné, nápady překypující Kašlíkově inscenaci Prokofjevovvých Zásnub v klášteře, kterou soubor nastudoval pod názvem Maškaráda. V poslední inscenaci Velké opery 5. května, kterou byla jednoaktovka Viléma Blodka V studni, ztvárnila roli Lidunky.

První rolí, kterou zpívala v inscenaci vzniklé pod hlavičkou Národního divadla, byla v listopadu 1948 Dorabella v Mozartově opeře Così fan tutte. Inscenace měla dvě obsazení, jedno tvořili členové souboru Národního divadla a druhé zpěváci, kteří se stali členy na základě fúze těles.

W. A. Mozart: Così fan tutte – Jarmila Pechová (Dorabella) – ND Praha 1948 (zdroj archiv ND Praha / foto Josef Henrich)

Totéž se týkalo i další mozartovské inscenace, Únosu ze serailu, kde byla obsazena do role Blondchen, jež ale v tomto představení dostala jméno Katka. Další inscenace, první uvedení Křičkovy vánoční zpěvohry České jesličky, byla zcela v rukou členů bývalého souboru Opery 5. května.

Ve velkém souboru musela podobně jako její další kolegyně hledat Jarmila Pechová své vlastní uplatnění. V jejím případě to bylo o to těžší, že její doména, italská opera, až na malé výjimky z repertoáru Opery Národního divadla prakticky zmizela. V případě veristické operní tvorby to platilo doslova. Byla tak obsazena do řady větších i středních úkolů v českých operách, zde mohla uplatnit v roli Esmeraldy v Prodané nevěstě svůj přirozený talent a subretní zkušenost. Tuto roli ztvárnila v mnoha desítkách repríz včetně hostování souboru v Moskvě a v Bruselu.

Moskevskému a bruselskému publiku se představila také v roli Pasáčka Jana v Janáčkově Její pastorkyni. Svou pěveckou virtuozitu a jevištní spontaneitu uplatnila výborně v roli Barče ve Smetanově Hubičce. Ve Dvořákově Rusalce byla po léta spolehlivou interpretkou První žínky, v opeře Šelma sedlák ji čekaly dokonce dvě role, Kněžna a Bětuška, ve Fibichově Šárce role Libiny a v Kovařovicových Psohlavcích Dorly.

Mimořádnou příležitost, které dokonale využila, Jarmila Pechová dostala v titulní roli Janáčkových Příhod lišky Bystroušky, v novém, velmi zdařilém nastudování této opery, jež bylo dílem dirigenta Jaroslava Vogela a režiséra Václava Kašlíka. Revírníkem v této inscenaci byl muž, který se později maximálně zasloužil o popularizaci této opery po celém světě, Rudolf Asmus, partnerkou v roli Lišáka Zlatohřbítka její někdejší kolegyně z Opery 5. května Milada Šubrtová. Tato inscenace Lišky Bystroušky byla v Národním divadle už třetí, ale bývá považována za první skutečně autentickou janáčkovskou interpretaci díla.

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Jarmila Pechová (Bystrouška) – ND Praha 1954 (zdroj archiv ND Praha / foto Jaromír Svoboda)

S Janáčkovým operním odkazem se poté setkala Jarmila Pechová ještě v trojroli Málinka-Etherea-Kunka ve Výletech páně Broučkových, v postavě Poběhlice v opeře Z mrtvého domu a v roli Poklízečky ve Věci Makropulos. V ní vystoupila na jevišti Národního divadla naposledy, v představení dne 11. května 1980.

L. Janáček: Výlety pana Broučka – Jarmila Pechová (Etherea) – ND Praha 1959 (zdroj archiv ND Praha / foto Jaromír Svoboda)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na