Pan dirigent. Před 100 lety se narodil Jaroslav Krombholc

Jaroslav Krombholc se narodil 30. ledna 1918 ve středočeském městě Mělník v muzikantské rodině. Ulice, v níž Krombholcovi bydleli a v níž Jaroslav prožil svá dětská a chlapecká léta, nese dnes jméno slavného rodáka. A občané města na soutoku Labe a Vltavy jsou na svého někdejšího spoluobčana dodnes pyšní i jinak. Na jeho počest jsou pořádány koncerty a v roce 2016 mu byl udělen in memoriam Zlatý řád města Mělníka.

Hudbě se věnoval už od dětství. Ještě jako student mělnického gymnázia zkomponoval pro ochotnický divadelní soubor Vojan hudbu k představení Stroupežnického Našich furiantů. Tato inscenace byla nastudována ke slavnostnímu otevření Masarykova kulturního domu. Po maturitě v roce 1937 studoval na Pražské konzervatoři kompozici u Otakara Šína, na mistrovské škole Vítězslava Nováka a dirigování u Pavla Dědečka. Souběžně s tím se věnoval až do uzavření vysokých škol na podzim roku 1939 studiu němčiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde navštěvoval rovněž hudebně-vědné přednášky profesora Zdeňka Nejedlého.

V té době stále udržoval kontakt s rodným městem jako sbormistr Pěvecko hudebního sdružení a spolupracoval rovněž s místním Komorním sdružením. Pokračovala i jeho spolupráce s ochotníky ze spolku Vojan a věnoval se pilně komponování. V letech 1940–1942 dokonce navštěvoval na konzervatoři u profesora Aloise Háby čtvrttónovou a šestitónovou hudbu a nadále se zdokonaloval ve hře na klavír. Jako dirigent a skladatel spolupracoval v letech 1939–1941 s Divadlem D Emila Františka Buriana.

Zásadní zlom přišel poté, kdy začal v roce 1940 navštěvovat mistrovskou dirigentskou školu Václava Talicha. Talich a spolu s ním i další vynikající dirigentská osobnost Národního divadla Zdeněk Chalabala záhy poznali mimořádný Krombholcův talent a od 1. dubna 1940 byl angažován jako korepetitor do operního souboru Národního divadla.

Záhy Jaroslav Krombholc dostal příležitost i za dirigentským pultem. Poprvé se tak stalo 9. června 1941, kdy dirigoval Sukovu hudbu k Zeyerovu Radúzovi a Mahuleně v inscenaci, kterou nastudoval Václav Talich. Radúze pak dirigoval ještě třikrát včetně derniéry. Po Zeyerově a Sukově poetickém díle následovaly další příležitosti (Janáčkova Její pastorkyňa, Smetanův Dalibor, Mozartova Figarova svatba). První inscenací, kterou sám připravil, byla opera Pavla Bořkovce Satyr, jejíž premiéra se uskutečnila 8. října 1942.

V únoru 1944 se konala premiéra jeho další inscenace, kterou bylo Poupě Otakara Ostrčila. Mezi tím se také představil jako dirigent České filharmonie a od 1. ledna 1944 se po odchodu Jaroslava Vogela stal šéfem opery ostravského divadla. Zde nastudoval Smetanovu Hubičku, Foersterovu Evu a velký úspěch sklidil provedením Smetanovy Mé vlasti, kterou uvedl s operním orchestrem ve výroční den Mistrova úmrtí, 12. května 1944. Ostravské působení přerušilo uzavření českých divadel 1. září 1944.

Po osvobození se s Jaroslavem Kromhholcem setkáváme znovu v Národním divadle 27. června 1945 při představení Dalibora. Od té doby působil v Národním divadle už natrvalo. K Daliborovi přibyla v únoru roku 1946 rovněž Libuše a v průběhu sezony nastudoval a řídil inscenace čtyř dalších českých oper. Byly to Foersterova Eva, Lucerna Vítězslava Nováka, pražská premiéra Burianovy Maryši, v níž v režii Ferdinanda Pujmana role Maryši a Francka ztvárnili Ludmila Červinková a Václav Bednář, a Fibichova Nevěsta messinská.

Bylo jasné, že do Opery Národního divadla přišla vyzrálá dirigentská osobnost. Jarmila Brožovská v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci hodnotí Jaroslava Krombholce následovně:

„Měl smysl pro měkkou barvitost orchestrálního zvuku i pro emocionálně silný průběh zvukového dění. V dramatické výstavbě operního díla a ve výkladu hudebních a dramatických vět a frází je pokračovatelem Zdeňka Chalabaly, vytvořil si však osobitý styl, který se vyznačoval rovnováhou citové a racionální složky ve zvukovém vyjádření.“

Během první poválečné sezony byl Jaroslav Krombholc členem tříčlenného kolektivního vedení opery, které spolu s ním tvořili Otakar Jeremiáš a Karel Nedbal. Když byl Otakar Jeremiáš jmenován Zdeňkem Nejedlým šéfem opery, Krombholc s Nedbalem se stali jeho náměstky.

Ve druhé poválečné sezoně Jaroslav Krombholc nastudoval dvě další premiéry: Čajkovského Evžena Oněgina a Mozartovu Figarovu svatbu.

Po výměně ve funkci ministra kultury, kterým se stal národní socialista Jaroslav Stránský, se v roce 1947 do divadla vrátil Václav Talich. V divadle ale, bohužel, Talich nepobyl dlouho; jen pár dní po převratu v únoru 1948 Talich odvolán a na vedoucí funkci opět přišel Nejedlého favorit Otakar Jeremiáš.  Myslím si, že pro divadlo to byla nesmírná škoda, protože trojice dirigentů Talich – Chalabala – Krombholc plus další dirigenti, především z mladých další dva velice talentovaní Talichovi žáci Rudolf Vašata a Václav Kašlík, by vytvořila vedoucí tým, který by mohli Praze všude závidět.

Nemá smysl meditovat nad tím, co by kdyby. Ale dovolím si ocitovat profesora Václava Holzknechta, který o Krombholcovi řekl, že „má po Talichovi onen pronikavý a podrobně studijní přístup a vyžaduje jeho splnění“.

V sezoně 1947–1948 jej čekaly další velké úkoly. Byly jimi pražská premiéra Kubelíkovy Veroniky (první uvedení bylo již dříve v Brně pod taktovkou autora) a první provedení kompletní první verze Prokofjevovy opery Vojna a mír, jejíž premiéra byla 25. června 1948. V trojici ústředních rolí Nataši Rostovové, Andreje Bolkonského a Pierra Bezuchova vystoupili Maria Tauberová, Teodor Šrubař a Beno Blachut, představitelem maršála Kutuzova byl Karel Kalaš.