Padesát let od úmrtí první pražské Kostelničky

  1. 1
  2. 2
1. března 1903 se návštěvníkům Bizetovy Carmen v Národním divadle poprvé představila mladá, pětadvacetiletá interpretka titulní role, která zaujala už svým jižanským zjevem a tomu odpovídajícím temperamentem, tolik potřebným pro tuto roli. To ale byl jen začátek. Náročnou postavu titulní hrdinky nejúspěšnější Bizetovy opery zvládla naprosto bravurně, upoutala jak rozsahem a průrazností svého hlasu, tak svým spontánním herecký projevem, který v té době nebýval u operních pěvců a pěvkyň příliš běžný. Jméno té zpěvačky bylo Gabriela Horvátová.
Gabriela Horvátová v roce 1903 (zdroj archiv ND Praha)

Narodila se na Boží hod vánoční, 25. prosince 1877 v chorvatském Varaždíně. Její otec byl učitelem, a jak tomu v kantorských rodinách bývalo, hodně se tam muzicírovalo. Platilo to i o rodině Horvátových. Gabriela už jako dítě hrála na klavír a rozhodla se, že půjde klavírní hru studovat na Zemský hudební ústav v Zagrebu. Při přijímacích zkouškách jí doporučili, aby se věnovala studiu zpěvu. Gabriela této rady uposlechla a po dvou a půl letech studia v roce 1899 absolvovala. Na jevišti Chorvatského národního divadla (Hrvatsko narodno kazalište) v Zagrebu vystoupila v roli Siebela v Gounodově Faustovi a Markétce a poprvé si také zkusila roli, která ji posléze úspěšně provázela celým jejím dlouhým uměleckým životem: titulní hrdinku Bizetovy Carmen.

Po prvních vystoupeních v chorvatské metropoli se rozjela do světa. Pohostinsky vystupovala na operních scénách ve Štýrském Hradci, Düsseldorfu a v Kolíně nad Rýnem. Ve Vídni navštěvovala lekce zpěvu u tehdy velmi ceněného profesora Johana Resse. Z Vídně vedly její kroky do Prahy. Rychle se naučila česky a šéf Opery Národního divadla Karel Kovařovic, jenž se třetím rokem s úspěchem snažil vybudovat z pražské české opery scénu, která bude po všech stránkách schopná výrazné konkurence s operními scénami rakouskými a německými, neomylně rozeznal talent mladé Chorvatky a pozval ji k hostování.

Gabriela Horvátová vystoupila pohostinsky na scéně Národního divadla v průběhu měsíce března ještě dvakrát. Zopakovala si Carmen a dramatickou sílu svého pěveckého i hereckého výrazu prokázala v roli Ortrudy ve Wagnerově Lohengrinovi, která ji potom provázela stejně jako Carmen po celou dobu její veleúspěšné umělecké kariéry.

Georges Bizet: Carmen – Gabriela Horvátová (Carmen) – ND Praha 1900 (zdroj archiv ND Praha / foto Langhans)

Své další vystoupení v úloze Carmen při představení 6. dubna 1903 už absolvovala jako řádná členka Opery Národního divadla. A ještě v průběhu března se setkala s další mezzosopránovou rolí, v níž mohla skvěle uplatnit všechny své pěvecké i herecké přednosti, Amneris ve Verdiho Aidě.

V rolích typu Carmen dosahovala podle dobových svědectví největších úspěchů. Mohla v nich uplatnit svůj temperament, cit pro pěvecký i herecký dramatický výraz a v neposlední řadě i svůj podmanivý zjev. V první fázi svého působení v Národním divadle se ovšem ani zdaleka nesetkávala jen s vypjatými partiemi operních heroin. Jak tomu tehdy bylo zvykem, i největší talenty musely projít zatěžkávací zkouškou repertoárové šíře, na níž musely prokázat své možnosti, a četnost premiér nutila k tomu, aby – když to bylo zapotřebí – byli sólisté obsazováni i do drobnějších rolí. Gabriela Horvátová se díky svému hlasovému rozsahu dočkala i toho, že jí byly běžně přidělovány i úkoly zcela mimo její hlavní obor, jako tomu byla například role Zerliny v Mozartově Donu Giovannim. Po léta také zpívala Pastýře za scénou v Pucciniho Tosce.

Mimo jiné i díky jejím fyzickým dispozicím jí byly přidělovány takzvané kalhotkové role. V Praze si záhy zopakovala svého Siebela ve Faustovi a Markétce, z těch dalších jmenujme Niklase v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Prince Orlovského ve Straussově Netopýrovi, Jeníka v Humperdinckově Perníkové chaloupce, pastýře Lela v Sněguročce Nikolajeviče Rimského-Korsakova, Záviše ve Smetanově Čertově stěně a zejména Cherubína v Mozartově Figarově svatbě.

Karel Kovařovic velmi dobře rozpoznal hlasové možnosti pěvkyně a cíleně ji směroval k rolím, jež jsou svěřovány dramatickým sopránům. Na tomto místě si dovolím ocitovat Janu Pleskačovou, která v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci charakterizuje umění Gabriely Horvátové následujícími větami: „Vytvářela velice odlišné role, jež spojovala hlasová dispozice pro altový i sopránový obor, dramatická síla pěveckého podání, temperamentní herecký výraz a smysl pro uměleckou pravdivost a styl interpretovaného díla. Vrozená hudebnost i herecké nadání jí umožňovaly rychlé studium rolí, herecký temperament, maximální jevištní účinnost a hlas dokonale technicky ovládaný a znělý ve všech polohách jí dovoloval obsáhnout velký tónový rozsah.“

V českém repertoáru, který byl v minulosti páteří dramaturgie Opery Národního divadla, tyto své kvality v plné míře uplatnila ve dvou stěžejních rolích dvořákovských, v Cizí kněžně z Rusalky a v Kněžně v Čertovi a Káče, v níž se v prosinci 1947 vrátila na jeviště Národního divadla, aby v ní oslavila své sedmdesáté narozeniny. V roce 1915, v době vzrůstu vypjatého národního cítění, jí dokonce Kovařovic svěřil v novém nastudování Libuše titulní roli (ve starší inscenaci byla interpretkou role Radmily). Gabriela Horvátová svou Libuši obdařila výraznou dramatičností a současně také hlubokou emocionalitou.

Mimořádně blízká byla Gabriele Horvátové tvorba Zdeňka Fibicha. Vystoupila celkem v osmi rolích v pětici jeho oper. První setkání byly v postavách Perchty v Blaníku a Mladého rybáře v opeře Hedy. V příští inscenaci této opery už ale ztvárnila titulní roli.

Zdeněk Fibich: Hedy – Gabriela Horvátová (Hedy) – ND Praha 1915 (zdroj archiv ND Praha)

V několika inscenacích byla velmi přesvědčivou interpretkou kněžny Isabelly v Nevěstě messinské, v Pádu Arkuna vytvořila roli Radany. Po celý její divadelní život ji ale provázela Fibichova Šárka. Nejprve to byla role Radky, poté Vlasty, ale největších úspěchů dosáhla při interpretaci titulní role, v níž opět mohla prokázat šíři svého pěveckého rozsahu, schopnost propojení dramatického a lyrického výrazu, perfektní zvládání výšek stejně jako autentickou bezprostřednost hereckého projevu.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama