Z tiskárny k opeře. 100 let od úmrtí neúnavného dříče, basisty Václava Klimenta

Letos na jaře si můžeme připomenout tři jména významných českých operních pěvců, kteří se podíleli na vytváření profilu české operní scény v jejích pionýrských letech v době jejího formování, to je v éře Prozatímního divadla a v prvních desetiletích existence Národního divadla.

Osobnosti české opery

Prvním jubilantem, kterého si připomínáme, je jeden z protagonistů Opery Národního divadla z období přelomu devatenáctého a dvacátého století, zejména šéfovské éry Karla Kovařovice (1900–1920), první představitel Vodníka z Dvořákovy Rusalky Václav Kliment, od jehož úmrtí 7.  března uplynulo sto let.

Cesta Václava Klimenta ke slavnému premiérovému večeru v neděli dne 31. března 1901 nebyla vůbec jednoduchá a byla naplněna usilovnou snahou a pracovním úsilím.

Václav Kliment se narodil 12. srpna 1863 v Praze a svému rodnému městu zůstal věrný prakticky po celý svůj život. Vyučil se typografem a svému řemeslu se několik let věnoval, naposledy ve funkci faktora, to je toho, kdo pečuje o přidělení úkolů jednotlivým pracovníkům. Vedle toho se věnoval studiu zpěvu. Jeho prvním učitelem byl sólista Opery Národního divadla Karel Čech.

U tohoto jména se na chvíli zastavme. Karel Čech a jeho bratr Adolf patřili k velmi významným osobnostem Prozatímního a posléze Národního divadla. Pocházeli z muzikantské rodiny, starší Adolf byl po léta hlavním dirigentem Prozatímního a Národního divadla a mladší Karel se stal čelným interpretem basového oboru v sólistickém souboru. Oba se podíleli na premiérách děl svých současníků stejně jako na špičkových inscenacích dalších titulů. Adolf Čech byl dirigentem premiér tří posledních Smetanových oper stejně jako slavnostní premiéry Libuše a sólista Karel Čech v nich vystupoval v čelných rolích, v Libuši ztvárnil postavu Chrudoše.

Neúnavný dříč Václav Kliment si později, už jako sólista Opery Národního divadla zdokonaloval své pěvecké školení studiem u tehdy velmi uznávaných pěveckých pedagogů manželů Löwyových a Moritze Wallersteina.

Usilovně se pokoušel o angažmá v Národním divadle. Poprvé na jeho scéně pohostinsky vystoupil v roce 1892 v roli Poustevníka ve Weberově Čarostřelci, 1. ledna 1893 ještě jako host ztvárnil roli Egyptského krále v premiéře Aidy, v první repríze byl na programu uveden ještě jako host, ale v dalším představení, které se konalo dne 21. ledna, už vystoupil jako řádný člen souboru. Okamžitě mu byly přidělovány další úkoly, i když v prvním období se jednalo spíše o úkoly středního rozsahu, protože basovému oboru tehdy vévodila dvojice protagonistů Vilém Heš a František Hynek.

V Meyerbeerově Afričance se představil v roli Dona Diega, v menší úloze účinkoval v tehdy populární opeře veristického italského skladatele Alberta Franchettiho Asrael, Ve Smetanově Hubičce jej diváci mohli vidět a slyšet v roli pašíře Matouše (později jej vyměnil za rozšafného Otce Palouckého), v premiéře nového nastudování Mozartova Dona Juana (jak se tehdy říkalo Donu Giovannimu) byl Komturem, v Thomasově Mignon byl představitelem úlohy Jarna a v samotném závěru sezony zpíval Kmeta v novém nastudování Smetanových Braniborů v Čechách.

Klimentovo postavení v souboru se začalo upevňovat po Hešově odchodu do Hamburku v roce 1894. Tam se stal Heš významnou posilou souboru řízeného Gustavem Mahlerem a poté jednou z hvězd vídeňské Dvorní opery. Podle hodnocení Jaromíra Paclta v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci nepatřil Kliment ke zpěvákům, kteří oslňovali hlasovým fondem a vokální technikou, virtuózní úlohy typu Marcela v Meyerbeerových Hugenotech přesahovaly jeho pěvecké možnosti. Zato se jeho projev vyznačoval vzornou a sdělnou deklamací a artikulací zpívaných slov, z čehož vyrůstalo jeho svérázně operní herectví.

Václav Kliment na všech svých rolích podle svědectví pamětníků usilovně pracoval během repríz. Měl přirozený herecký talent, který cílevědomě rozvíjel. Své postavy se snažil výrazně charakterizovat podle jejich charakteru, a to ve všech detailech. Tato vlastnost jej vedla k zájmu o operní režii, avšak žádná samostatná režie mu nebyla nikdy svěřena, což možná byla škoda pro něj i pro divadlo.

Výrazně se začal uplatňovat v rolích silných mužských charakterů. Typickým příkladem byl Chrudoš ve Smetanově Libuši a zejména Matěj Přibek v Kovařovicových Psohlavcích, kterého zpíval a hrál nepřetržitě v desítkách představení od premiéry této opery, která se konala dne 24. dubna 1898, až po představení dne 30. června 1918, které bylo jeho posledním vystoupením na scéně.

Mezi role tohoto typu můžeme zařadit i mnohé další, ať to byly v českých operách již zmíněný Otec Paloucký ve Smetanově Hubičce či Olbram v Braniborech v Čechách anebo žalářník Beneš v Daliborovi, kterého ztvárnil i při památném nástupním šéfovském představení Karla Kovařovice v roce 1900.

Z dvořákovských postav jmenujme poustevníka Petra v Armidě, patriarchu Jova v Dimitrijovi či Hraběte Viléma v Jakobínovi, ve Fibichových operách Vitoraze v Šárce a zvláště Darguna v Pádu Arkuna.

V Kovařovicově opeře Na starém bělidle byl rozšafným Panem otcem ze mlýna. Ve stejné roli vystoupil už pár let předtím v operním zpracování Babičky dnes již zcela zapomenutého předčasně zesnulého skladatele Antonína Vojtěcha Horáka.

Z dalších rolí podobného typu připomeňme Knížete Gremina v Čajkovského Evženu Oněginovi, Končaka v Borodinově Knížeti Igorovi, Hraběte Monterona ve Verdiho Rigolettovi, otce Lorenza v Gounodově Romeovi a Julii, Víta Pognera ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských (v dřívější inscenaci vystoupil v postavě Hanse Schwarze), Dalanda v Bludném Holanďanovi, landkraběte Hermana v Tannhäuserovi, krále Jindřicha Ptáčníka v Lohengrinovi či Sarastra v Mozartově Kouzelné flétně.