O slovo se výrazně hlásí moravská metropole

Další změna byla pro Brno možná ještě důležitější. K první české vysoké škole, kterou bylo v roce 1899 založené Vysoké učení technické, přibyly ihned po vzniku republiky další vysoké školy – Masarykova univerzita a dále vysoké školy zemědělská, lesnická a veterinární a byla založena Konzervatoř včetně mistrovských tříd. Na místa pedagogů byli přijati vesměs relativně mladí, moderně myslící specialisté se zkušeností z Prahy i odjinud a do Brna mířilo stále více studentů. To vše mimořádně ovlivnilo kulturní a umělecké dění. S nimi přicházelo nové a perspektivní publikum. Bylo jasné, že brněnské divadlo se musí od základu proměnit.

Jiří Mahen, který byl v té době povolán do funkce dramaturga činohry, ve svém článku Pryč s divadelní idylou, týkajícím se situace divadla na Moravě, mimo jiné napsal: „Bylo dosud Popelkou, nežilo, živořilo a každému, kdo to s ním myslel poněkud upřímněji než ti ostatní, kdož z divadelní mizerie žili a tyli, bylo z toho úzko.“ A přidává k tomu na jiném místě: „Byly okamžiky, kdy se zdálo, že se například na Moravě nezbavíme ostudy s brněnskou Boudu (poznámka autora: název používaný pro divadlo na Veveří), že v celé řadě měst zmůžeme se jenom ma quasireprezentativní jevištíčka a že budeme ještě osudu vděčni, když se aspoň k nim dostaneme.“

Naštěstí se i v tehdy vládnoucích komplikovaných společenských a politických poměrech situace v brněnském divadle řešila rychle a rázně. Sezona 1918/1919 proběhla ještě víceméně ve starém duchu. Z opery bych vyzvedl premiéru opery chorvatského skladatele Ivana Zajce Nikola Šubić Zrinjski a působení dirigenta Karla Boleslava Jiráka, který nastudoval například kompletní Fibichovu a Vrchlického trilogii melodramat o Hippodamii, ale rychle se připravovaly zásadní změny. Především se pro brněnské Národní divadlo podařilo velmi rychle získat vysoce reprezentativní budovu německého Městského divadla, jedno z nejzdařilejších divadel, jež slavná vídeňská firma Fellner a Helmer postavila po celé Evropě.

Před divadlem se rázem otevřely zcela jiné možnosti, což se samozřejmě týkalo zejména opery, pod níž tehdy spadal i operetní a baletní provoz. Bylo nutné hledat a rychle najít vedoucí pracovníky, kteří budou schopni dostát novým podmínkám a provést změny, jež postupně vymaní divadlo z provincionalismu a povedou k nekonvenčnímu přijímání divadla.

Do funkce ředitele byl vybrán zkušený divadelní direktor, který se ve své kariéře setkal s  nejrůznějšími problémy, jež rád barvitě popisoval ve svých spiscích, z nichž nejznámější je Vinohradský případ, autor zdařilých a velmi populárních komedií Václav Štech. O činohru se víceméně postaral sám. Jeho nejbližším spolupracovníkem se na doporučení samotného Leoše Janáčka stal hanácký rodák František Neumann, dirigent a ve své době docela úspěšný autor několika oper, působící v řadě německých operních scén, zejména dlouhé roky jako druhý dirigent v opeře ve Frankfurtu nad Mohanem.

František Neumann ještě před svým nástupem vyvinul značnou iniciativu, aby mu byly vytvořeny podmínky pro realizaci jeho plánů, což se mu podařilo. Získal podporu veřejných činitelů a provozovatele divadla, kterým bylo Družstvo Národního divadla v Brně. Do čela této formace byl postaven profesor doktor František Weyr, vynikající český právník, který už dvacet let působil v Brně jako profesor Vysokého učení technického a po založení Masarykovy univerzity se stal jedním ze zakladatelů její právnické fakulty. Ve druhém díle svých Pamětí, Za republiky (1918–38), podal mnohá zajímavá svědectví o problémech brněnského divadla v době, během níž svou funkci vykonával.

Operní soubor byl personálně značně posílen, počet členů byl fakticky zdvojnásoben. Orchestr měl od této chvíle kolem šedesáti členů, počet členů sboru se blížil padesátce a v baletu přesahoval dvě desítky, přičemž mezi členy i bylo několik mužských tanečníků.

Personální vybavení souboru ovšem bylo pouze základním předpokladem pro Neumannův náročný program. Na rozdíl od Prahy, kde si Opera Národního divadla minimálně od úspěšného vídeňského zájezdu v roce 1892 a zejména v éře Karla Kovařovice vybudovala renomé souboru, který je schopen konkurovat velmi kvalitní pražské opeře německé, Neumann musel v mnoha směrech realizovat své záměry od samotných základů. Navíc repertoárová šíře brněnského souboru byla širší než v Praze, kde zejména ve dvacátých letech výrazně dominoval repertoár český.

František Neumann byl angažován jako dirigent a šéf opery, ale jako odchovanec německých operních scén považoval minimálně za stejně důležité, aby divadelní orchestr pravidelně pořádal náročné symfonické koncerty, což je praxe v německých operních divadlech platná dodnes.

K prosazení svých představ potřeboval spolupracovníky. Jako druhý dirigent se úspěšně uplatňoval Jan Janota, který nastudoval řadu českých oper včetně novinek. V roce 1925 odešel z divadla a stal se šéfdirigentem orchestru brněnského Radiojournalu. Postupně Neumann v divadle zaměstnával své (a Janáčkovy) žáky Břetislava Bakalu a posléze Zdeňka Chalabalu. Do divadla přivedl i velmi talentovaného Rudolfa Kvasnicu, jenž potom své schopnosti věnoval převážně lehčí múze, a Vilibalda Rubínka, který po desítky let vykonával funkci sbormistra.

Mimořádné důležité bylo pro Neumanna obsazení funkce režiséra. Jeho představě moderního operního divadla pochopitelně nevyhovovala dosavadní praxe, dle níž se práce režiséra omezovala spíše na aranžmá pohybu zpěváků na jevišti, eventuálně vymýšlení takzvaných špílců. Ke spolupráci přizval Ferdinanda Pujmana, který v Brně vytvořil několik velmi dobrých inscenací, a poté, co Ostrčil angažoval Pujmana do Prahy, padla jeho volba na devětadvacetiletého profesora dějin divadla, mimiky a estetiky na Pražské konzervatoři a redaktora Lidových novin Otu Zítka.