Zdenka Ziková – pohnutý osud velké české pěvkyně

Osobnosti české opery 

Životní a umělecký příběh sopranistky Zdenky Zikové, který se uzavřel před dvaceti lety, 4. června 1995, vypovídá mnoho o době, v níž žila i tvořila a má řadu společných jmenovatelů s osudy mnoha dalších umělkyň a umělců, kteří se často ve své rodné zemi nesetkávali s přílišným pochopením.

Zdenka Ziková (v matrice byla zapsána jako Zíková) se narodila v Praze, 6. února 1902. Zpívat se naučila u profesorky Bohumily Rosenkrancové, u níž se školila řada dalších významných pěvců několika generací. Později studovala rovněž ve Vídni a v Itálii. V osmnácti letech účinkovala ve vinohradské zpěvohře. Z rodného města se rozjela, jak to tenkrát bylo ještě dosti obvyklé, na jih, do tehdy spřátelené nově vzniklé Jugoslávie. Tam se po vzniku slovanského státu měly čile k světu divadelní soubory, kterými prošla celá řada českých herců a zpěváků. V letech 1922-1925 působila ve slovinské metropoli Lublani, již posléze vyměnila za chorvatské hlavní město Záhřeb. Mezitím ale začala být zvaná k hostování v Opeře Národního divadla. Poprvé se tak, tuším, stalo v titulní ženské roli Markétky v Gounodově operním zpracování faustovského tématu.Brzy bylo jasné, že v Zikové roste výrazná osobnost operního jeviště. Vládla širokým hlasovým rozpětím, její dramatický soprán nepostrádal ovšem silné lyrické akcenty a schopnost velmi citlivé interpretace nejjemnějších výrazových nuancí jednotlivých partií. Brilantně ovládala techniku svého pěveckého projevu, pamětníci jednoznačně oceňovali i její mimořádný herecký a představitelský talent a skvělou výslovnost v několika jazycích, kterými perfektně vládla…

V roce 1928 jí nabídl šéf Opery Národního divadla Otakar Ostrčil angažmá. Rázem se stala jednou z protagonistek jeho pečlivě a cílevědomě budovaného sólového souboru. Předposlední den roku 1928 se představila velmi úspěšně v premiéře nového nastudování Dvořákova posledního jevištního díla, v titulní roli opery Armida.

Ve svazku s Operou Národního divadla působila čtyři sezony. Za tu dobu ztvárnila řadu významných sopránových rolí v širokém žánrovém i stylovém rozpětí. Její doménou byly především čelné verdiovské partie: Aida, královna Alžběta v Donu Carlosovi anebo Amélie v Maškarním plese, ale stejně skvěle se dokázala vypořádat s obtížnými nároky mozartovských rolí, v nichž dosahovala jedinečné brilantnosti a souznění s požadavky partitury. Byla skvělou Hraběnkou ve Figarově svatbě, doňou Annou v Donu Giovannim anebo Elektrou v Idomeneovi…Blýskla se ovšem i ve veristických operách (titulní role Pucciniho Toscy a Turandot a Santuzzy v Mascagniho Sedláku kavalírovi a v postavách wagnerovských jako byly Brünnhilda v Ostrčilově a Pujmanově inscenaci Siegfrieda anebo Elza v Lohengrinovi. Z jejích postav ve francouzském operním repertoáru připomeňme alespoň titulní roli v Charpentierově Louise a Giuliettu v Offenbachových Hoffmannových povídkách. Z jejích rolí v ruských operách připomeňme Taťánu v Evženu Oněginovi a Lízu v Pikové dámě Čajkovského. Zdenka Ziková, která byla po všech stránkách mimořádně disponovaná pro interpretaci velkých rolí romantického světového operního repertoáru, se ale na naší první operní scéně setkala i s hrdinkami mnoha českých oper.

Především vstoupila do povědomí divácké a posluchačské obce jako výborná představitelka Milady v Daliboru, titulní hrdinky ve Fibichově Šárce, Mariny Mniškové ve Dvořákově Dimitriji a titulní roli v Rusalce. Ztvárnila i roli Mařenky v Prodané nevěstě, vytvořila titulní roli ve Foersterově Deboře. V představeních oper Vítězslava Nováka, které uváděl Otakar Ostrčil v cyklu děl tohoto autora v roce 1930, hrála a zpívala císařovnu Alžbětu v opeře Karlštejn a Mladou kněžnu v Lucerně, v Ostrčilových Kunálových očích hlavní ženskou roli Ryšji Rakšity a v opeře Rudolfa Zamrzly Jidáš Iškariotský postavu Magdaleny. Ze zahraničních novinek účinkovala v titulní roli opery nizozemského skladatele Igzaze Lliena Beatrys na motivy středověké holandské mariánské legendy.S dalšími českými operními hrdinkami se, jako například s Kostelničkou v Její pastorkyni, setkala při svých četných pohostinských vystoupeních. Zpívala dokonce Libuši při slavnostním představení, které se konalo 18. listopadu 1936 v již dosti vypjaté politické situaci u příležitosti třiapadesátého výročí otevření Národního divadla a Miladu v Daliboru dne 16. května 1938. V době přímého ohrožení republiky v rámci festivalu Květnové dny 1868-1918-1938, pořádaného Národní radou československou pod záštitou prezidenta republiky, doktora Edvarda Beneše. Akce byla pořádaná u příležitosti sedmdesátého výročí položení základního kamene Národního divadla a dvacátého výročí Divadelních slavností, které se proměnily v manifestaci snah po národním sebeurčení.

Přesto jí byl, zejména po odchodu z Národního divadla do Vídně v roce 1932 a nikoli nevýznamnou částí tehdejší české kritiky, vytýkán nedostatečný vztah k domácí operní tvorbě. Nebyla sama, kdo si musel podobné výtky na svou adresu, leckdy dosti nepřátelské a zákeřné, o sobě vyslechnout a přečíst. Ve vídeňské Státní opeře tehdy působily spolu s ní dvě další výborné české sopranistky –  k hvězdným výšinám již jednoznačně směřující Jarmila Novotná a ostravská rodačka Eva Hadrabová. I ony dvě si tímto martyriem musely projít. Stačí si připomenout, jaké výtky padaly tehdy na adresu Jarmily Novotné za to, že přijala roli Mařenky v mnichovském filmovém zpracování Prodané nevěsty. Smutné na tom všem bylo, že tento druh kritiky nebyl omezen jen na určitou část politického spektra, ale tyto názory zastávali i někteří jinak moderně zaměření teoretici a kritici. Dnes je samozřejmě jiná doba a česká operní tvorba si zaslouží veškerou pozornost a podporu, ale neškodí si připomenout, že jakýkoli přehnaný akcent na naši domácí výlučnost, byť zaštítěný sebelepšími úmysly, může být cestou do pekel.