Současná doba skutečně moderní opeře na velkých scénách nepřeje?

  1. 1
  2. 2

Malé zamyšlení nad současnou operní tvorbou na světových operních scénách 

Nadpis k tomuto malému zamyšlení jsem si vypůjčil z rozhovoru Veroniky Vejvodové s Milošem Štědroněm, který byl zveřejněn na portále Opera Plus 3. června (rozhovor najdete zde).

Protože se moderní operou v posledních letech intenzívně zabývám, troufám si tvrdit, že tato věta je lživá a usvědčuje její autorku z neznalosti současné opery. Přitom přístup k informacím je v dnešní době tak snadný.Většina velkých světových operních scén naopak novou tvorbu podporuje. Nové opery vznikají většinou jako tvůrčí objednávka divadla u skladatele či skladatelky, kteří již mají nějaké renomé, vytvořené ostatní tvorbou. Vedení těchto divadel správně usuzují, že má-li opera dále existovat i v jednadvacátém století, musí vznikat nová díla (s deformujícími interpretacemi klasických oper se dlouho nevydrží). Nová díla naopak většinou vznikají v úzké spolupráci divadla, jeho dramaturgie, se skladatelem a libretistou. Témata jsou různá, od stále živých antických námětů, přes Shakespeara a literární a dramatické klasiky minulých staletí až k námětům naprosto současným. Mnoho dnešních operních děl bylo také napsáno na základě nějakého úspěšného filmu. S námětem, který je vybrán pro dnešního diváka, úzce souvisí i jeho zhudebnění, libreto a hudba existují v těsné spojitosti.

Hudební řeč dnešních skladatelů je velice bohatá a různorodá. Podíváme-li se na hrací plány velkých divadel, jasně vidíme, že pro většinu z nich neexistuje opera od Mozarta po Pucciniho, ale že se uvádějí i opery od Monteverdiho a dalších barokních mistrů a dále i díla dvacátého století. Ta pro naše divadla a naše publikum představují žhavou modernu, divadla se je bojí hrát, publikum na ně moc nechodí. To je u nás případ i už tak klasických oper Janáčkových nebo Martinů. S potěšením sleduji, jak Janáček patří k samozřejmým autorům operního repertoáru dvacátého století, a že i operní tvorba Bohuslava Martinů si začíná hledat cestu na současná jeviště (Curych, Frankfurt, Essen, Brémy, Graz, Berlín). Uvádění oper Bergových, Schönbergových, Korngoldových, Šostakovičových, Prokofjevových, Poulencových, Brittenových či Bartókova jediného díla je naprostou samozřejmostí. Dokonce se pravidelně do repertoáru vracejí i opery, které byly napsány před čtyřiceti lety (Reimannův Lear nebo veleúspěšná opera Wolfganga Rihma Jakob Lenz).

U nás také v druhé polovině dvacátého století vznikla řada pozoruhodných děl, která se ale dnes nehrají (opery Jana Hanuše – teď by se dožil sta let, J. F. Fischera, Ilji Hurníka, Otmara Máchy, Jiřího Pauera a dalších).

Samozřejmě se s publikem musí umět pracovat, musí se vychovávat, z uvedení nové opery udělat záležitost (jako to uměli v Londýně, když před roky premiérovali operu Anna Nicole, která se hraje dosud) a novinky uvádět pravidelně.

Pak je publikum vezme jako nedílnou součást operního repertoáru. Zažil jsem v Bavorské státní opeře v Mnichově beznadějně vyprodaná představení Henzeho Bassaridek, Messiaenova Svatého Františka z Assisi, Zimmermannových Vojáků, Eötvösovy Tragédie ďábla, Benjaminovy opery Psáno na kůži, o Vojckovi a podobných operách ani nemluvě. Soudobou operu ovšem neuvádějí jen velké scény, ale i divadla střední i malá.

Podíváme-li se na hrací plány velkých operních scén, najdeme tam spoustu současných oper. Mnohé ve světové premiéře, jiné v koprodukci s jiným operním domem. Mnoho nových původních oper je napsáno také pro děti, protože si vedení divadel správně uvědomují, že s Humperdinckovou operou Hänsel  und Gretel, přestože se stále často uvádí, mnoho dětí jednadvacátého století asi neosloví.

Ale buďme konkrétní a podívejme se, co z moderních oper nám přední světové scény v této sezoně přinesly, či co chystají v sezoně následující. Tak například v Paříži je na repertoáru opera anglické skladatelky Joany Lee Vol retour, hraje se i Reimannův Lear.

V Berlíně uvádí Komická opera Strašidlo cantervillské Maria Felixe Langeho, úspěšnou novinku z Vídně HK Grubera Povídky z Vídeňského lesa, Sněhovou královnu Pierangela Valtinoniho (jeho Pinocchia hrají v Mnichově), Sněhurku a 77 trpaslíků Eleny Kats-Chernin, operu českého skladatele Miloše Vacka Císařovy nové šaty. A když jsme u českých skladatelů, operu Miroslava Srnky South Pole uvede Bavorská státní opera v Mnichově, kde již hráli jeho komorní operu Make No Noise (jinou Srnkovu operu Jakub Flügelbunt hrála Semperova opera v Drážďanech). South Pole nastuduje sám šéf Kirill Petrenko, režii bude mít Hans Neuenfels a v hlavních rolích vystoupí Rolando Villazón, Thomas Hampson a Mojca Erdmann. Bude tedy svěřena významným umělcům. V berlínské Deutsche Oper hostovala Lotyšská národní opera s první operou Arturse Maskatse Valentina, v příští sezoně bude uvedena ještě opera Georga Friedricha Haase Morgen und Abend. Ve Staatsoper najdeme hned tři soudobé opery: Das tapfere Schneiderlein Wolfganga Mitterera, operu Matsukaze Toshio Hosokawy a Luci mie traditrici Salvatora Sciarrina.

Ve švýcarské Ženevě a Lausanne se hraje Malý princ Michaëla Levinase, v Lausanne ještě Solaris Dai Fujikury, uvedenou už v Paříži. V Curychu uvádějí Husopasku německé skladatelky Iris ter Schiphorst, Případy Oscara Strasnoye, Robina Hooda Franka Schwemmera a Červenou lucernu Christiana Josta, k nimž v příští sezoně přibude Začarované prasátko Jonathana Doveho a úspěšná Hamletmaschine Wolfganga Rihma.

Soudobé opeře se léta příkladně věnuje bruselské divadlo La Monnaie, kde se uvádí Shell Shock Nicholase Lense, Jakob Lenz Wolganga Rihma, s velkým úspěchem byla uvedena Penthesilea domácího skladatele Pascala Dusapina, jehož další opera To Be Sung se chystá v příští sezoně spolu s prvotinou Thomase Adèse Powder Her Face, a Frankensteinem Marka Greye.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (3) “Současná doba skutečně moderní opeře na velkých scénách nepřeje?

  1. Problém našich divadel je v neexistenci kmenového repertoáru, býval široký nejen v ND, ale i v takové Plzni. Proto ony trvalky, na něž se logicky nejvíce všude ve světě chodí, tedy svět od Mozarta po Pucciniho, nejsou třeba na velkých scénách obnovovat, hrají se průběžně, mnohdy řadu let! Jak bylo nedávno i u nás. I takový Faust či Traviata se vyhraje na abonmá a stáhne. Tím je třeba znovu a znovu studovat Traviatu po pár letech, zatímco se ve světě udržuje na programu automaticky po mnoho let, jako nedávno bylo i u nás. Absolvent Pedagogické fakulty obor hudební výchova dnes občas viděl někde jednou v životě Rusalku, Smetanovo dílo, nedávno patřící k trvalkám, dnes ani znát nemůže. Na druhém stupni dnes hudební výchovu chce málokdo učit, naznačuji, raději se o stavu na školách nebudu víc šířit.
    Vezmu – li do ruky slavnou knihu ředitele MET Rudolfa Binga, ten píše : „Opera nezahyne nikdy, leda by začala uvádět soudobá díla….“ A dodá : „Umělci, jako Tebaldi, Callas, Pavarotti, Nilsson, Corelli, Bergonzi apod., ti vám nikdy soudobou operu zpívat nebudou, není pro ně pěvecky zajímavá. “ Myslím, že u nás pro uvádění soudobých děl chybí hlavně kmenový repertoár, který se tím musí dokola obnovovat. Pokud bude, je to půda pro jistou odvahu inscenovat nová díla. Ale ta opravdu vynikající, třeba Pauerovu Zuzanu Vojířovou, nebo Prokofjevova díla, ne něco uvést formálně proto, že šéf se zná s Pepou a Pepa zase s Ivem……A páni režiséři by se mohli vyžít z plna hrdla. Ne ale Liškovou cestou ze 60. let, který hrával soudobou tvorbu za finanční podpory SČSKU, velmi často, bylo to snadné, leč auditorium divadla zelo prázdnotou.

  2. Z uvedeného seznamu velmi doporučuju operu Arturse Maskatse Valentina, kterou si lze v současnosti volně stáhnout na nově vzniklém webu operaplatform (toto doufám nebude považováno za reklamu – zvláště když je do projektu zapojeno ND jehož mediálním partnerem je i operaplus). Nevím kolik z Vás tento nový web vzniklý na základě spolupráce řady evropských operních domů už zaregistrovaly. Každý měsíc se zde objeví nějaké video opery uváděné ve vybraných evropských operních scénách (teď např. Szymanovského Král Roger), které je dostupné cca po dobu půl roku. Opera Valentina je inspirována skutečnou postavou lotyšské divadelní a filmové historičky židovského původu Valentiny Freimane a jejími osudy v období 2. světové války. Samotný děj je hodně silný (nejen v kontextu aktuálního výročí konce 2. světové války) a hudbu velmi působivá (obsahuje jak židovsky znějící motivy tak i drsnější expresivní vyjádření tragiky postav, které si prošli nejprve „rudým“ a následně „hnědým“ terorem). Námětově opera připomíná činohru polského autora Tadeusze Słobodzianka Naše třída, jejíž zhlédnutí též velmi doporučuji.

Napsat komentář