České opery na světové náměty (1)
Na úvod připomeňme operu Bianca und Giuseppe oder Die Franzosen vor Nizza (Bianca a Giuseppe aneb Francouzové před Nizzou) Jana Bedřicha Kittla (1809–1868), která vznikla na libreto samotného Richarda Wagnera. Samozřejmě jde o text německý, Wagner jej napsal podle románu Heinricha Königa Die hohe Braut (Ušlechtilá nevěsta) z roku 1836. První náčrty libreta psal Wagner v letech 1836–37 a dokončil jej v roce 1842. Při svých pobytech v Praze ve třicátých letech (připomeňme, že Wagnerova sestra Rosalie měla pár let předtím angažmá v pražském divadle) se spřátelil právě s Kittlem, který byl ředitelem pražské konzervatoře, a Wagner mu své libreto, o jehož zhudebnění sám zájem neměl, daroval.
Kittl zhudebnil „bouřlivácký spiklenecký příběh z doby válek francouzské revoluce“ – děj se odehrává v roce 1793 v Nice a okolí – velkooperním způsobem: „Mohutné a plamenné árie, dramatické sbory, velká vojenská dechovka na jevišti a všechny ostatní efekty velkooperního stylu zde byly uplatněny,“ píše se o Kittlově nejznámějším díle v průvodci Anny Hostomské Opera. Dílo mělo premiéru ve Stavovském divadle v únoru 1848 a dosáhlo velkého úspěchu, vojenský pochod se dokonce zpíval i v ulicích Prahy. V březnu 2003 se opera do Stavovského divadla vrátila v nastudování Jana Chalupeckého a v režii Martina Dostála.
Z oper předsmetanovských skladatelů stojí za zmínku i první česká opera na ruský námět, Marie Potocká právníka a skladatele Leopolda Eugena Měchury (1804–1870). Libreto k ní napsal Josef Kolář podle poémy Alexandra Sergejeviče Puškina Bachčisarajská fontána. Na opeře pracoval skladatel v roce 1869, slyšel ji 15. ledna 1870, kdy ji provedli klatovští ochotníci v soukromém kruhu skladatele. To byla také jediná příležitost, kdy Měchura mohl svou operu slyšet, protože již 11. února 1870 zemřel a premiéry v Prozatímním divadle o rok později se tak nedožil. Premiéru 13. ledna 1871 dirigoval Bedřich Smetana. Zatímco libreto bylo už tehdy považováno za slabé, z hudebního hlediska byla opera přijata příznivěji. 3. dubna 2003 byla Marie Potocká poloscénicky uvedena ve Stavovském divadle, a to stejně jako Kittlova opera v rámci projektu Český triptych 1 – Předsmetanovská opera.
Shakespearovské opery
Díla největšího dramatika všech dob Williama Shakespeara se těšila velkému zájmu operních skladatelů po celém světě, tedy i u nás. Obrátil se k němu i Bedřich Smetana (1824–1884). Jeho osm dokončených oper má náměty české s jednou výjimkou, tou jsou Dvě vdovy, které vznikly podle stejnojmenné veselohry francouzského spisovatele Jeana Pierra Féliciena Mallefilla z roku 1860; libreto napsal Emanuel Züngel a námět byl nenásilně lokalizován do Čech. Premiéra první verze se konala v březnu 1874, premiéra definitivní verze v březnu 1878, pokaždé v Prozatímním divadle. Devátou operu Viola už Smetana bohužel nedokončil, a právě ona vychází ze Shakespeara, a to z komedie Večer tříkrálový. Libreto napsala Eliška Krásnohorská. Smetana se dílem zabýval dlouho, ale odkládal ho, až z něj máme nakonec zhudebněný jen fragment začátku, který se premiéry dočkal v Národním divadle 11. května 1924.
Zdeněk Fibich (1850–1900) sáhl po Shakespearově pozdním pohádkovém dramatu Bouře, libreto napsal Jaroslav Vrchlický a opera měla premiéru v Národním divadle 1. března 1895. Už předtím se Fibich obrátil k námětu světovému, a to k antice v melodramatické trilogii Hippodamie (1890–1893) opět na Vrchlického text. K tragické opeře Nevěsta messinská bylo námětem stejnojmenné básnické drama Friedricha Schillera z roku 1803; Fibichova opera na libreto Otakara Hostinského měla premiéru v Národním divadle 28. března 1884. Také opera Hedy na libreto Anežky Schulzové, která měla premiéru v Národním divadle 12. února 1896, vychází ze světoznámé předlohy, a sice z epizody z Byronova eposu Don Juan (1818–1823). A poslední Fibichova opera Pán Arkuna na libreto Anežky Schulzové vychází ze severských ság; premiéra 9. listopadu 1900 v Národním divadle se konala měsíc po Fibichově smrti.
Vraťme se ale k Shakespaerovi. Plodný spisovatel, básník, libretista a překladatel Jaroslav Vrchlický napsal libreto také podle dramatu Kupec benátský – komickou operu Jessika složil Josef Bohuslav Foerster (1859–1951). Premiéru měla v Národním divadle 16. dubna 1905. Libreto předtím prošlo i rukama Antonína Dvořáka, Karla Kovařovice a Karla Bendla, ale ujal se ho až Foerster. Ten sáhl po námětu ze světové literatury i ve své poslední opeře Bloud z roku 1936; libreto si napsal sám podle povídky Tři starci ruského klasika Lva Nikolajeviče Tolstého z roku 1885.
Shakespearova Komedie omylů z roku 1593 se stala námětem opery Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího (1904–1968), která měla premiéru v Národním divadle v září 1946 a prošla s úspěchem mnoha našimi i zahraničními scénami. Libreto zpracoval Josef Bachtík. Po slavné komedii Sen noci svatojánské nesáhnul jen Benjamin Britten, ale také český skladatel Jaroslav Doubrava (1909–1960); libreto napsal ve spolupráci se svým švagrem, tenoristou Rudolfem Vonáskem, a na opeře pracoval průběžně v letech 1942–1949. Premiéra se konala až devět let po skladatelově smrti, v prosinci 1969 ve Slezském divadle v Opavě, a dokončení díla se v roce 1966 ujal skladatel Jiří Jaroch, který použil předchozí hudební partie Doubravovy. A v době nedávné zpracoval Zdeněk Lukáš (1928–2007) do operní podoby jinou Shakespearovu komedii, Veta za vetu z roku 1606 (u nás známou též pod názvy Oko za oko nebo Něco za něco, v originále Measure for Measure; pod názvem Zákaz lásky ji zpracoval do operní podoby i Richard Wagner v roce 1836, byla to jeho druhá dokončená opera a první, která se hned dočkala uvedení). Libreto pro Lukáše napsala Dagmar Ledečová a opera byla při premiéře v Divadle J. K. Tyla v Plzni 9. října 1999 přijata velmi vřele.
Antické náměty
Již jsme připomněli Fibichovo melodrama Hippodamie, ale jsou tu i přímo adaptace antických autorů i další zpracování antických bájí. Již zmíněný Iša Krejčí je autorem opery Antigona podle Sofoklovy tragédie; text si skladatel napsal sám, resp. jde o upravený a silně proškrtaný překlad J. Krále. Krejčího Antigona je napůl opera a napůl oratorium, na způsob Stravinského díla Oedipus rex. První verze měla premiéru v roce 1934 ve Stavovském divadle, druhá verze v roce 1965 v Divadle O. Stibora v Olomouci. První opera Voják a tanečnice Bohuslava Martinů (1890–1959) na libreto J. L. Budína vychází z komedie Pseudolus (Lišák Pseudolus), jejímž autorem je římský dramatik Titus Maccius Plautus; opera měla premiéru v Národním divadle Brno v květnu 1928.
Antickou bájí o Prométheovi se v opeře Pochodeň Prométheova inspiroval Jan Hanuš (1915–2004). Libreto napsal Jaroslav Pokorný a opera má i prvky sci-fi, neboť se jedná o aktualizovanou antickou dobu – děj se odehrává v Prométheově laboratoři na Olympu. Premiéra se konala v dubnu 1965 v Národním divadle. Ilja Hurník (1922–2013) zase v opeře Diogenes na vlastní libreto využil legendy o antickém filozofovi, přičemž text i hudba jsou psány s jemným humorem a hudebním vtipem. Premiéra se konala v brněnské Redutě v únoru 1976. K Homérově eposu Odysseia se obrátil Josef Berg (1927–1971) v komorní opeře o deseti dílech Odysseův návrat, k níž si libreto napsal sám. Koncertní premiéra se konala v Brně v březnu 1963, jevištní v Brně v Operním studiu JAMU v listopadu 1967. Také další Bergova opera na vlastní libreto Eufrides před branami Tymén čerpá z antiky a premiéru měla na JAMU v jednom večeru s Odysseovým návratem.
Jan Klusák (nar. 1934) sáhnul po Sofoklově tragédii Filoktétés a na vlastní libreto podle ní složil operu, která měla premiéru v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě v květnu 2015. Emil Viklický (nar. 1948) je autorem opery Faidra, jejíž libreto zpracovala Eva Petrová podle pověstí o Faidře a Hippolytovi, které proslavili mimo jiné Eurípidés v tragédii Hippolytos a Jean Racine v tragédii Faidra. Premiéra se konala ve Státní opeře Praha 20. září 2000. Podle Ezopových bajek si napsal libreto k vlastní opeře Ngoa-É Pavel Helebrand (nar. 1960); premiéra se konala v Ostravě na Slezskoostravském hradě v červnu 2006 a poté v únoru 2007 v ostravském Divadle Antonína Dvořáka.
Náměty francouzské, italské a španělské
Komická opera o jednom dějství Cesta oknem Karla Kovařovice (1861–1920) je po výše zmíněných Smetanových Dvou vdovách dalším zajímavým pokusem o českou konverzační zpěvohru na francouzský námět. Stejně jako ke Smetanově opeře, i zde je autorem libreta Emanuel Züngel; vycházel z komedie Eugèna Scriba a Gustava Lemoina Une femme qui se jette par la fenêtre z roku 1847. Opera měla premiéru v Národním divadle 11. února 1886. Také Karel Weis (1862–1944) sáhl ve své dobově velmi úspěšné a senzační opeře Polský žid po francouzské předloze, a sice po hrůzyplném dramatu Le Juif polonais z roku 1867, které napsali Émile Erckmann a Alexandre Chatrian. Premiéra opery v pražském Novém německém divadle se konala 3. března 1901 a dílo pak oběhlo celý svět, načež postupně upadlo v zapomnění.
K největšímu francouzskému dramatikovi Molièrovi se obrátil Otakar Zich (1879–1934) v opeře na vlastní libreto Preciézky, která vychází z komedie Směšné preciózky z roku 1659; premiéra se konala v Národním divadle v květnu 1926. A Molièrova slavného Lakomce z roku 1668 zhudebnil Jarmil Burghauser (1921–1997) – opera na libreto Luďka Mandause měla premiéru v Severočeském divadle v Liberci v květnu 1950.
(foto: Jaromír Svoboda)
Karel Šebor (1843–1903) je autorem ve své době velmi úspěšné romantické opery Templáři na Moravě (1865). Jeho Zmařená svatba má podtitul národní opera, vychází ovšem z francouzského vaudevillu Le Petit Pierre z roku 1849 autorů Adolpha d’Ennery a Adriena Decourcella; libretistka Marie Červinková-Riegrová ovšem děj přenesla na českou vesnici. Premiéra se konala v Prozatímním divadle v říjnu 1879. Divadelní režisér a skladatel Emil František Burian (1904–1959) je mimo jiné autorem opery Maryša podle hry bratří Mrštíků a také lyrické opery Bubu z Montparnassu podle stejnojmenného románu Charlese-Louise Philippa z roku 1901. Burian zpracoval libreto se Ctiborem Blattným a operu komponoval v letech 1926–1929, na scénu se však dílo dostalo až sedmdesát let po dokončení a čtyřicet let po Burianově smrti, v březnu 1999 ve Státní opeře Praha. Po dramatu Paula Claudela Zvěstování Panně Marii z roku 1910 sáhl nedávno Zdeněk Pololáník (nar. 1935) a na libreto Josefa Hrdličky napsal operu Noc plná světla, která měla premiéru v Moravském divadle v Olomouci 28. června 2013.
V osobě již výše zmíněného Bohuslava Martinů se dostaneme od francouzských k italským námětům a s jeho jménem se setkáme ještě později, protože Martinů si rád vybíral předlohy ze světové literatury. Dvakrát sáhl po dramatických předlohách Georgese Neveuxe a obě libreta si podle jeho her upravil sám: Julietta aneb Snář je podle hry Juliette z roku 1927 a premiéru měla v Národním divadle 16. března 1938 – patří k Martinů vrcholným dílům; poslední opera Ariane (Ariadna) je podle hry Le Voyage de Thésée (Théseus mořeplavec) z roku 1943 a premiéru měla posmrtně 2. března 1961 v Gelsenkirchenu. Poslední operou, která měla premiéru ještě za skladatelova života, byla Mirandolina, na skladatelovo libreto podle komedie La locandiera (1753) italského dramatika Carla Goldoniho; uvedena byla ve Smetanově divadle v Praze 17. května 1959.
Goldoniho nejslavnější hrou je Sluha dvou pánů z roku 1745. Ten se stal námětem opery Jana Hanuše, k níž napsal libreto Jaroslav Pokorný; premiéra proběhla v plzeňském Divadle J. K. Tyla v dubnu 1959 a dílo proniklo s úspěchem i do zahraničí. K jiné slavné italské předloze, k souboru sta novel Dekameron Giovanniho Boccaccia, se obrátil Jan F. Fischer (1921–2006). Opera o čtyřech příbězích s prologem a epilogem Dekameron na libreto skladatele a Jaroslava Dudka měla premiéru 27. února 1977 ve Státním divadle Brno, a to z popudu Miniopery. Komorní opera zpracovává čtyři příběhy: Bílý kůň aneb O lakotě, Záletnice aneb Jak klamat manžela, Archanděl Gabriel aneb O kupčení s vírou a Calandrino aneb Jak se hubí člověk.
Příběh kouzelnice Armidy z eposu Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém se stal námětem světových oper nejednou a ve své poslední opeře po něm sáhnul i Antonín Dvořák (1841–1904). Jeho Armida na libreto Jaroslava Vrchlického měla neslavnou, hanebně odbytou premiéru v Národním divadle 25. března 1904 – sám Dvořák ani nezůstal při představení do konce, jak byl zklamán inscenací i hudebním nastudováním… Hudebně vrcholné, mistrovské dílo na archaický námět i archaické libreto však nemělo na růžích ustláno ani nikdy později a k nejhranějším Dvořákovým operám se nezařadilo.
https://www.youtube.com/watch?v=b0kqTEpl-9c
Operní režisér a skladatel Václav Kašlík (1917–1989), mimo jiné autor opery podle Čapkova románu Krakatit a scénáře jeho filmové verze od Otakara Vávry, která byla uvedena v roce 1961, sáhnul k filmové předloze i ve své další opeře Silnice. Námětem se stal proslulý film režiséra Federica Felliniho z roku 1954, klasické dílo italského neorealismu, oceněné Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Kašlík si sám napsal libreto a opera měla premiéru ve Smetanově divadle v Praze 13. ledna 1982.
Oskar Nedbal (1874–1930) je vedle známých baletů a operet také autorem opery Sedlák Jakub na libreto Ladislava Nováka podle hry Sedlák svým pánem (1617) španělského klasika Lope de Vegy. Premiéra Nedbalovy opery se konala v Národním divadle Brno v říjnu 1922, trvalý úspěch ale neměla.
(Dokončení příště)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
