České opery na světové náměty (1)

Čeští skladatelé si pro své opery nevolili jen náměty z českých dějin či legend a mýtů nebo předlohy českých spisovatelů, ať už prozaické, básnické či dramatické, ale často sahali i k literatuře světové, nejednou i k slavným dílům a autorům. Homér, Sofoklés, William Shakespeare, Molière, Giovanni Boccaccio, Carlo Goldoni, Hans Christian Andersen, Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller, Heinrich von Kleist, A. S. Puškin, N. V. Gogol, L. N. Tolstoj, F. M. Dostojevskij, A. P. Čechov, Torquato Tasso, George Gordon Byron, Oscar Wilde, Nikos Kazantzakis, Gerhart Hauptmann, Stefan Zweig a dokonce i Federico Fellini – ty všechny a mnohé další najdeme jako autory předloh k operám českých skladatelů. Pojďme si jejich díla připomenout.

Na úvod připomeňme operu Bianca und Giuseppe oder Die Franzosen vor Nizza (Bianca a Giuseppe aneb Francouzové před Nizzou) Jana Bedřicha Kittla (1809–1868), která vznikla na libreto samotného Richarda Wagnera. Samozřejmě jde o text německý, Wagner jej napsal podle románu Heinricha Königa Die hohe Braut (Ušlechtilá nevěsta) z roku 1836. První náčrty libreta psal Wagner v letech 1836–37 a dokončil jej v roce 1842. Při svých pobytech v Praze ve třicátých letech (připomeňme, že Wagnerova sestra Rosalie měla pár let předtím angažmá v pražském divadle) se spřátelil právě s Kittlem, který byl ředitelem pražské konzervatoře, a Wagner mu své libreto, o jehož zhudebnění sám zájem neměl, daroval.

Kittl zhudebnil „bouřlivácký spiklenecký příběh z doby válek francouzské revoluce“ – děj se odehrává v roce 1793 v Nice a okolí – velkooperním způsobem: „Mohutné a plamenné árie, dramatické sbory, velká vojenská dechovka na jevišti a všechny ostatní efekty velkooperního stylu zde byly uplatněny,“ píše se o Kittlově nejznámějším díle v průvodci Anny Hostomské Opera. Dílo mělo premiéru ve Stavovském divadle v únoru 1848 a dosáhlo velkého úspěchu, vojenský pochod se dokonce zpíval i v ulicích Prahy. V březnu 2003 se opera do Stavovského divadla vrátila v nastudování Jana Chalupeckého a v režii Martina Dostála.

Z oper předsmetanovských skladatelů stojí za zmínku i první česká opera na ruský námět, Marie Potocká právníka a skladatele Leopolda Eugena Měchury (1804–1870). Libreto k ní napsal Josef Kolář podle poémy Alexandra Sergejeviče Puškina Bachčisarajská fontána. Na opeře pracoval skladatel v roce 1869, slyšel ji 15. ledna 1870, kdy ji provedli klatovští ochotníci v soukromém kruhu skladatele. To byla také jediná příležitost, kdy Měchura mohl svou operu slyšet, protože již 11. února 1870 zemřel a premiéry v Prozatímním divadle o rok později se tak nedožil. Premiéru 13. ledna 1871 dirigoval Bedřich Smetana. Zatímco libreto bylo už tehdy považováno za slabé, z hudebního hlediska byla opera přijata příznivěji. 3. dubna 2003 byla Marie Potocká poloscénicky uvedena ve Stavovském divadle, a to stejně jako Kittlova opera v rámci projektu Český triptych 1 – Předsmetanovská opera.

Shakespearovské opery
Díla největšího dramatika všech dob Williama Shakespeara se těšila velkému zájmu operních skladatelů po celém světě, tedy i u nás. Obrátil se k němu i Bedřich Smetana (1824–1884). Jeho osm dokončených oper má náměty české s jednou výjimkou, tou jsou Dvě vdovy, které vznikly podle stejnojmenné veselohry francouzského spisovatele Jeana Pierra Féliciena Mallefilla z roku 1860; libreto napsal Emanuel Züngel a námět byl nenásilně lokalizován do Čech. Premiéra první verze se konala v březnu 1874, premiéra definitivní verze v březnu 1878, pokaždé v Prozatímním divadle. Devátou operu Viola už Smetana bohužel nedokončil, a právě ona vychází ze Shakespeara, a to z komedie Večer tříkrálový. Libreto napsala Eliška Krásnohorská. Smetana se dílem zabýval dlouho, ale odkládal ho, až z něj máme nakonec zhudebněný jen fragment začátku, který se premiéry dočkal v Národním divadle 11. května 1924.

Zdeněk Fibich (1850–1900) sáhl po Shakespearově pozdním pohádkovém dramatu Bouře, libreto napsal Jaroslav Vrchlický a opera měla premiéru v Národním divadle 1. března 1895. Už předtím se Fibich obrátil k námětu světovému, a to k antice v melodramatické trilogii Hippodamie (1890–1893) opět na Vrchlického text. K tragické opeře Nevěsta messinská bylo námětem stejnojmenné básnické drama Friedricha Schillera z roku 1803; Fibichova opera na libreto Otakara Hostinského měla premiéru v Národním divadle 28. března 1884. Také opera Hedy na libreto Anežky Schulzové, která měla premiéru v Národním divadle 12. února 1896, vychází ze světoznámé předlohy, a sice z epizody z Byronova eposu Don Juan (1818–1823). A poslední Fibichova opera Pán Arkuna na libreto Anežky Schulzové vychází ze severských ság; premiéra 9. listopadu 1900 v Národním divadle se konala měsíc po Fibichově smrti.

Vraťme se ale k Shakespaerovi. Plodný spisovatel, básník, libretista a překladatel Jaroslav Vrchlický napsal libreto také podle dramatu Kupec benátský – komickou operu Jessika složil Josef Bohuslav Foerster (1859–1951). Premiéru měla v Národním divadle 16. dubna 1905. Libreto předtím prošlo i rukama Antonína Dvořáka, Karla Kovařovice a Karla Bendla, ale ujal se ho až Foerster. Ten sáhl po námětu ze světové literatury i ve své poslední opeře Bloud z roku 1936; libreto si napsal sám podle povídky Tři starci ruského klasika Lva Nikolajeviče Tolstého z roku 1885.