Dvojí jubileum Marie Budíkové

  1. 1
  2. 2

Letos jsme měli možnost dvakrát si připomenout vynikající českou operní a koncertní pěvkyni třicátých a čtyřicátých let, dlouholetou sólistku opery Národního divadla, Marii Budíkovou-­Jeremiášovou. Dne 3. dubna uplynulo sto deset let od jejího narození a 15. července čtyřicet let od jejího úmrtí. Divadelní inscenace končí s derniérou, dnes už přece jenom je umění špičkových operních interpretů zaznamenáno na video­ či audio nahrávkách. Výsostné umění jejich předchůdců se uchovalo víceméně pouze v paměti těch, kdo měli příležitost setkat se s nimi osobně. Mělo by být naší povinností vracet se ke jménům těchto kumštýřů a dbát o to, aby jejich jména zůstala zachována alespoň v historické paměti jako důkaz vysoké kvality jejich umění. A umění jedné z významných sólistek posledních let Ostrčilova šéfování, následné Talichovy éry a prvních poválečných sezon si to rozhodně zaslouží.Marie Budíková měla štěstí na výtečné rodinné zázemí, v němž byla obklopena uměním, hlavně hudbou. Její otec, ředitel jedné pražské školy, byl nadšeným amatérským muzikantem a zakládajícím členem Pěveckého sdružení pražských učitelů. Mladá Marie se už v dětském věku učila hrát na klavír a zpívat. Přesto mnohé nasvědčovalo tomu, že muzicírování zůstane pouze jejím koníčkem. V roce 1923 úspěšně maturovala na gymnáziu a poté čtyři roky studovala na Vysoké škole obchodní, kde svá studia ukončila inženýrským diplomem.

V době svých středoškolských a vysokoškolských studií se ale už velmi výrazně věnovala zpěvu, který studovala především o profesorky Otilie Hinkeové, nadšené propagátorky nové české hudby, a vedle toho se věnovala také studiu hry na klavír u Josefa Tandry a čelného klavírního pedagoga té doby, Adolfa Mikeše. Svůj první velký úspěch sklidila, když na programu pořádaném profesorkou Hinkeovou v roce 1922 zazpívala cyklus písní Jaroslava Křičky Jako pacholátko. Protože Marie Budíková patřila k umělcům, kteří se nikdy neomezovali pouze na své umění, ale vždy se veřejně angažovali, stala se již v té době členkou uměleckého sdružení Několik, posléze skupin Nezávislí a Přítomnost, jež byly levicově orientovány a v nichž významnou roli hráli skladatelé Josef Stanislav a Alois Hába.

V roce 1925 vystoupila poprvé v opeře, když se smíchovskými ochotníky vytvořila postavu Lidunky v jednoaktové opeře Viléma Blodka V studni. A v roce 1928 přišla nabídka z profesionálního divadla. Plzeňský ředitel Karel Veverka a šéf opery Antoním Barták jí nabídli angažmá. Její první rolí na plzeňské scéně byla 9. prosince 1928 Jitka ve Smetanově Daliboru.

Plzeňské divadlo mělo v té době velmi solidní renomé, což se především tradičně týkalo činoherního souboru, jenž byl zásobárnou talentů pro Národní divadlo. Opera to měla díky své ekonomické náročnosti mnohem těžší a často se musela potýkat s velkými provozními problémy. Šéf opery Antonín Barták, který přišel do Plzně v roce 1916 po zkušenostech z jihoslovanských operních scén a setrval v plzeňském divadle neuvěřitelných třicet dva let, z toho dvacet šest let jako šéf opery, byl zkušený profesionál a věnoval všemožnou péči budování a růstu souboru. Postupně uvedl v Plzni kompletní cyklus Smetanových a Dvořákových oper (včetně Vandy) a cyklus oper Zdeňka Fibicha. Velkou pozornost a péči věnoval také studiu děl soudobých skladatelů především dílu Leoše Janáčka. V roce 1929 získal podporu, když do funkce ředitele plzeňského divadla nastoupil Ota Zítek, dlouholetý nejbližší spolupracovník legendárního brněnského šéfa opery a posléze ředitele Františka Neumanna, faktického otce zakladatele kvality a proslulosti brněnského operního ansámblu a dirigenta janáčkovských premiér. Zde tedy nalezla Marie Budíková nejlepší možnosti pro své uplatnění. V Plzni získala základní repertoár, zde vytvořila řadu rolí, jež se později staly ozdobou jejího pražského působení. Kromě již výše zmíněné Jitky to byly například ze smetanovských rolí Mařenka, Barče v Hubičce anebo Blaženka v Tajemství, z rolí dvořákovských Terinka v Jakobínu, Lidunka v Blodkově opeře V studni, ale také Krasava v Libuši. Ze světového repertoáru můžeme jmenovat několik postav, které dokumentovaly její široké repertoárové možnosti – od subretních rolí typu Zerliny v Donu Giovannim či Oskara ve Verdiho Maškarním plese přes vášnivě dramatickou a přitom něhyplnou Madamu Butterfly až po Oktaviána ve Straussově Růžovém kavalíru. A protože podstatnou část repertoáru plzeňské opery v oněch časech tvořila opereta, hrála a zpívala v široké škále operetních inscenací, v nichž mohla dokonale uplatnit jak své hlasové vlohy, tak i své nemalé herecké schopnosti.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na