Setněte tomu mandarínovi hlavu o půl taktu dřív!

Dlouholetý tenorista Opery Národního divadla Jaroslav Gleich se narodil před 115 lety  

Když jsem jako student začal intenzivněji vnímat v Praze bohatý operní život, mohl jsem ještě spatřit na jevišti Národního divadla tenoristu Jaroslava Gleicha. Sice již jen v malých, epizodních rolích typu hraběte Lermy Verdiho Dona Carlose, ale vždy jsem zpozorněl. Znal jsem totiž jméno Jaroslava Gleicha z řady starších gramodesek, pro které nazpíval řadu známých tenorových árií ze světových oper. Z Tosky, Bohémy, Oněgina, Traviaty… Ale také z Hubičky nebo Dimitrije. Příjemný, kulatý lyrický tenor s lehkou výškou a kulturou frázování, s efektními piany, nemohl auditivně nezaujmout. Samozřejmě že jsem tehdy nevěděl, že pan Gleich je již šest let penzistou a občas je pozván vedením Národního divadla k výpomoci na epizodní role. Mládí nebývá dáno zabývat se takovou „marginálií“, kolik je zrovna komu let. Gleichovi bylo tehdy osmašedesát let.

Jaroslav Gleich se narodil 19. března 1900 v Hodoníně, zpěvném kraji. Vystudoval dokonce farmacii, získal titul PhMr., stačil rok pracovat v lékárně. Zpěv studoval privátně u Hilberta Vávry, což bývalo obvyklé. Soukromé pěvecké školy připravily české operní praxi mnoho talentovaných zpěváků. Hilbert Vávra mladého Gleicha doporučil do operního studia na Pražské konzervatoři, které absolvoval pod vedením Egona Fuchse. Stal se v roce 1927 elévem a rok poté již interním sólistou Opery Národního divadla ve významné éře Otakara Ostrčila. Poté, od roku 1935, v epoše Václava Talicha.Na počátku své divadelní dráhy zpíval menší role. Jak jsem slýchával od manželů Linkových, kteří pamatovali jeho začátky (Miloš Linka byl barytonistou velkých rolí v době Otakara Ostrčila i Václava Talicha), Jaroslav Gleich nezačínal s velkou jistotou v technické bázi. Příhoda s epizodní rolí v Turandot, kdy Gleicha neposlouchal hlas ve výšce pod mečem kata a jeho jediné slůvko „Turandot, Turandót“ mu na zkouškách kiksalo, vyřešil s humorem Otakar Ostrčil od pultu. Pozval pana Loskota, představujícího kata, k sobě na forbínu a řekl mu k pobavení přítomných: „Pán Loskot, prosím, setněte tomu mandarínovi hlavu o půl taktu dřív.“ Napětí opadlo, Gleich se uklidnil a vysoký tón se mu začal lépe dařit. Ale je zřejmé, nejen z této epizody, že hlasový rozsah neměl ještě v začátku kariéry plně technicky zvládnutý. Jistotu vysokých poloh zde dosáhl postupně, s technickým pokrokem v pěvecké bázi, patrně i přímým školením v Itálii u profesora Bavagnoliho.

Po vstupních malých rolích v pozici eléva odstartoval jeho kariéru úspěšný Vašek ve Smetanově Prodané nevěstě. Působil přirozeně, svěže, nenásilným humorem. A slavil úspěch. Otázkou bylo, jak a kudy dál, od Vaška lze jít totiž různými cestami. Gleichova ale nebyla onou pozdější cestou Kovářovou, tedy k typickému buffo oboru. Šéf Otakar Ostrčil odhadl dobře jeho dispozice prvooborové a začal jej důsledně tímto směrem vést. Brzy proto přišel Alfred ve Verdiho Traviatě, Lenskij v Čajkovského Oněginovi, Dvořákův Jiří v Jakobínu, vděčný Nicolaiův Fenton Veselých žen windsorských.Co je zajímavé, že jako třicetiletý dostal v roce 1930 v premiéře Verdiho Dona Carlose nikoli nádhernou titulní tenorovou roli, na kterou se později (1956) dostal do Wiener Staatsoper Ivo Žídek, ale jen hraběte Lermu. Toho Lermu, kterého jsem s ním viděl, když mu bylo oněch osmašedesát let… Zajímavý úkaz. Jaroslav Gleich střídal typicky prvooborové, náročné role, nejen s  druhooborovými, ale s doslova epizodními úkoly. Třicátá léta byla dekádou, kdy Gleich nacházel zřetelnější oborovou profilaci na první scéně republiky. V sezoně 1935/1936 byl obsazen do náročné lyrické role Hoffmanna Offenbachových Hoffmannových povídek. Ale vedle Hoffmanna zde zpívá nejen studenta Nathanaela v téže opeře, ale ve Verdiho Otellovi kupodivu jen Roderiga, nikoli Cassia, jak bych oborově logicky po Hoffmannovi očekával. V Thomasově Mignon se blýskl poetickým Vilémem Meisterem, aby poté byl v Talichově premiéře Janáčkovy Lišky Bystroušky Rechtorem. Talich ho obsadil do vděčné role Kudrjáše Janáčkovy Káti Kabanové, hned poté se dostává k parádní tenorové roli Pinkertona Pucciniho Madame Butterfly, role, která již sluší tenorovým hlasům spinto charakteru. Václav Talich mu svěřuje Dvořákova Jirku v Čertu a Káči, ale především významného lyrického Michela v Martinů Juliettě, kde byl dobovou kritikou vysoce oceňován.

Mnoho rolí vytvořil v české meziválečné operní tvorbě, vedle postav oper Novákových a Foersterových byl úspěšným Janem Skalníkem v Létu Miroslava Krejčího. Kdo dnes tento titul zná? Ale opět pokračuje ona zmíněná tradice z doby Ostrčilovy. Vedle těchto celovečerních rolí velkého rozměru dostává Jaroslav Gleich hned poté například Borsu ve Verdiho Rigolettovi či Adama Ecla v Kovařovicových Psohlavcích. Významný předěl, až bych řekl mezník ve vývoji Gleichovy osobnosti, představuje sezona 1938–1939. V historii republiky to sice byla sezona dosti pochmurná, poznamenaná Mnichovem a soumrakem dosavadního Československa, leč v Národním divadle běžel život dál a významnou se tehdy stala Talichova obnovená premiéra Smetanovy Prodané nevěsty. Gleich se v ní představil jako Jeník, zatímco v roli Vaška Talichem roku 1937 nově angažovaný Oldřich Kovář. Dosud velmi ceněný Vašek Jaroslava Gleicha se za deset let vypracoval pěveckým vývojem do náročnější pozice prvooborového Jeníka. Jako Jeník byl Gleich velmi úspěšný, v jeho vývoji pěveckém to bylo jakési završení cesty od menších rolí k dominantám prvního oboru. Jeník mezi ně bezesporu patří v prvním sledu. Gleich si mohl navíc Jeníka užít ještě v pravý čas, neboť již v roce 1941 se představuje v Praze v této roli mladý Beno Blachut z Olomouce, který zazáří na českém nebi jako fenomenální pěvecký talent. Aby toho nebylo málo, po osvobození se objevuje brzy Ivo Žídek, jehož Jeník se stává rychle výjimečný, dodnes až „klasický“, ideální souhrou všech potřebných dispozic pěveckých a hereckých. Nicméně Jaroslav Gleich patří v historii Národního divadla k nejlepším Jeníkům, ale zároveň také Vaškům, což je jedinečnou záležitostí. Snad jen Mirko Štork podobně střídal dané role na jevišti první scény. Alfred Hampel získal angažmá v Plzni Jeníkem a prvooborovými rolemi, aby se dík své fyziognomii stal ryzí shodou náhod Vaškem na scéně Národního divadla, Jeníka zde ale nikdy nezpíval. Čili typický vývojový protiproud vůči Gleichovi. Jaroslav Gleich zůstává svým postupným vývojem příkladem, ale pochvala zde patří zejména jeho šéfům a jejich dobrému odhadu možností pěvce. Kéž by tomu bylo tak vždy! Epochu od roku 1945 do konce let šedesátých vzletně označujeme jako zlatou éru české opery. Je to dáno neobyčejnou koncentrací mnoha výrazných talentů ve všech hlasových oborech, jaká je z pohledu zpětným zrcátkem vskutku nevídaná. Ale ani v této době, do které Gleich vplynul ve svých pětačtyřiceti letech, se v mocném přílivu silných talentů neztratil. Dokázal být ještě celou dekádu Princem, Jeníkem, Lukášem, Kudrjášem, ale ještě v roce 1953 je obsazen do rozsahově náročného Vévody z Mantovy ve Verdiho premiéře Rigoletta.V památné premiéře Musorgského Borise Godunova vytvořil Jaroslav Gleich velmi tvárnou a přesvědčivou kreaci Šujského, který je ostatně zvěčněn i na vynikající nahrávce rozhlasu, kterou realizovala převedením na CD Společnost Beno Blachuta. Psal jsem o ní loni v recenzi zde. O přetlaku pěvců vypovídá i sám fakt, že do Borise si Karel Ančerl v nahrávce obsadil Václava Bednáře, který ale nikdy Borise na scéně Národního divadla nevytvořil (zde byli tehdy obsazeni Rudolf Asmus, Přemysl Kočí a Stanislav Muž), Lžidimitrijem je zde ovšem již v kariéře kulminující Beno Blachut. Jaroslav Gleich byl v červnu roku 1948 prvním Anatolem Kuraginem v československé premiéře Prokofjevovy opery Vojna a mír. Po válce se ve svých letech (45) jezdil ještě zdokonalovat do Itálie a chodil na pěvecko-technické kontroly v Praze k profesoru Robertu Rosnerovi, spolu s barytonistou Stanislavem Mužem.

Jaroslav Gleich se dočkal v roce 1960 i nádherné charakterní role učitele Bendy, když dlouhá léta zpíval pěvecky exponovanějšího Jiřího ve Dvořákově Jakobínovi. Bylo mu zrovna šedesát let a Bendou tak oslavil životní jubileum. Když došlo v sezoně 1967/1968 na další, novou inscenaci Borise Godunova, již s Antonínem Švorcem a Karlem Bermanem v titulní roli, byl Jaroslav Gleich již pět let v penzi a vypomohl epizodní rolí bojara Chruščova. Gleichova úspěšného poválečného Šujského zde již ztvárnili Beno Blachut a Jan Hlavsa. Generační proměny jsou v pěveckém světě velice permanentní.

Malými rolemi začínal svoji dlouhou kariéru, dostal se k významným, náročným rolím, aby ve své šesté dekádě věku drobnými rolemi končil. Významný tenorista, kterého formoval legendární Otakar Ostrčil a jemuž oborové hranice vytýčil sám velikán mezi českými dirigenty – Václav Talich. Na rozdíl od Jindřicha Blažíčka měl zde naštěstí Talich šťastnou ruku, do dramatických partů Jaroslava Gleicha netlačil. V následující éře čelných poválečných dirigentů Jaroslava Krombholce a Zdeňka Chalabaly nebo Aloise Klímy a Františka Dyka, byl Jaroslav Gleich nadále ceněným a respektovaným pěvcem, nikoli však již favoritem těchto nejvíce nahrávajících dirigentů. Což zjistíme ostatně průzkumem v obsazení rolí mnoha jejich nahrávek oper v poválečné velké éře slavných kompletů firmy Supraphon a Československého rozhlasu v Praze. Gleichova zlatá léta jsou zachycena více na starých vinylových gramodeskách firem Ultraphon a Esta, příležitost dostal za protektorátu Böhmen und Mähren také u firmy Odeon v Berlíně.

Jaroslav Gleich patří k významným tenoristům naší první scény, který postupně zvládl spektrum rolí od oboru buffo po typický lyrický tenorový obor, s možnostmi vybočení k oboru spinto. Byl typickým dělníkem jeviště, který pro bohatou českou hudební tvorbu nastudoval mnoho premiér soudobých děl své doby divadelní kariéry. Zemřel roku 1976 v Praze jako pěvec, který se narodil ještě do doby Rakouska-Uherska, prožil vznik Československa, jeho zánik i znovuobnovení, v letech protektorátu byl pěvecky, potažmo i umělecky, na svém zřetelném vrcholu.