Česká opera a balet v době první republiky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Úvodní díl celoročního seriálu ke 100. výročí vzniku Československa - Vstoupili jsme do roku stého výročí vzniku samostatného Československa. Chystají se nejrůznější akce, které toto výročí připomenou. Mnohé z nich nepochybně budou mít velmi slavnostní a oficiální charakter. Domníváme se, že toto datum, kdy se naše dva národy vydaly na dočasnou společnou cestu, by mělo být ve všech oblastech našeho života důvodem k věcnému zamyšlení, co nám vlastně onen 28. říjen přinesl. Jaká byla tvář naší společnosti v době takzvané první republiky, v prvním a de facto jediném období, kdy v Československu vládla se všemi klady a problémy skutečná demokracie.
Národní divadlo Praha (zdroj archiv)

Pokusili jsme se v tomto duchu vytvořit alespoň letmý přehled toho, co se dělo v českém a slovenském operním a baletním světě ve dvacetiletí 1918–1938. Nezahrnuje německá divadla s jejich hudebními soubory, i když by bylo nanejvýše žádoucí, aby se této problematice věnovala náležitá a v dnešní době velmi potřebná pozornost.

Chceme-li se alespoň trochu detailněji probírat vývojem české (a posléze i slovenské) operní a baletní scény, musíme vzít v potaz několik faktorů.

Divadlo sehrálo v období národní emancipace v řadě evropských zemí v průběhu osmnáctého a devatenáctého století významnou úlohu. Platí to o Německu a Itálii, kde došlo k vytvoření jednolitých homogenních států, platí to o rozděleném Polsku a v plné míře to platí i o Československu, jež vzniklo spojením zemí Koruny české a někdejších Horních Uher.

V našem případě to platí možná ještě více než jinde, protože díky našemu politickému vývoji sehrálo vybudování Národního divadla naprosto zásadní úlohu. Vždyť dodnes nám úvodní preambule webových stránek Národního divadla sděluje, že „Národní divadlo je reprezentativní scénou České republiky. Je jedním ze symbolů národní identity a součástí evropského kulturního dědictví a zároveň prostorem pro svobodnou uměleckou tvorbu.“ (Je zajímavé, že v anglické verzi preambule je slovo “reprezentativní” nahrazeno slovem “první”.)

Můžeme namítnout, že při podobných příležitostech se používají nejrůznější fráze. Jenomže v tomto případě to není pouhá fráze. Národní divadlo, tedy především jeho historická budova, hraje dodnes významnou roli ve veřejném životě, což bylo mnohokráte potvrzeno při nejrůznějších událostech ve dvacátém století a potvrzuje se to i v době přítomné. Důkazem budiž přejmenování vnitrobloku, jenž vznikl při rekonstrukci historické budovy Národního divadla na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kterému se říkalo piazetta, na náměstí. A toto nové, poněkud atypické náměstí, bylo se vší patřičnou pompou zasvěceno památce Václava Havla.

České divadlo bylo vždy adresováno co možná nejširšímu okruhu publika. Vyplývalo to z jeho funkce poznávací a vzdělávací spjaté s funkcí zábavnou. A důležitou roli od počátku sehrávalo hudební divadlo. Dnes občas podléháme sklonu dívat se trochu spatra na české lidové muzikantství minulosti, jemuž vzdal tak krásný hold Antonín Dvořák v postavě kantora Bendy. Ale právě toto muzicírování rozšířené do nejrůznějších společenských vrstev bylo základem úspěchů české hudby a její pověsti v cizině.

Omlouvám se za tento poněkud dlouhý a možná únavný úvod, ale chceme-li pochopit určité souvislosti, je třeba občas jít „ad fontes“ („ke kořenům“).

Pokoušíme-li se co možná nejobjektivněji posoudit stav českého hudebního divadla před vznikem republiky, je užitečné vrátit se o čtyři roky zpět do roku 1914, kdy velká část Evropy byla fakticky bez hranic. Lidé všech profesí chodili za prací ze země do země. V plné míře to platilo i o umělcích. Z jednatřiceti členek a členů sólistického souboru v roce 1918 jich sedmnáct působilo před nástupem do Národního divadla v zahraničí, někteří další se tam alespoň školili. Zdálo se, že tenhle stav už potrvá na věky.

Stačily dva náhodné výstřely jednoho fanatického nešikovného idealistického studentíka. Spustily rozbušku a krásný sen se rázem zhroutil. A i když jsme se od té doby utěšovali nadějemi, že se vše změní, zatím vždy po euforii přišlo vystřízlivění a není tomu jinak ani dnes. Světová válka, které Francouzi dodnes říkají Velká, vše změnila. Projevilo se to samozřejmě i ve sféře kultury a umění. A řada umělců musela narukovat, byly zakazovány tituly autorů z nepřátelských států. Prudce se změnila ekonomická situace, lidé měli jiné starosti než chodit do divadla a mohli bychom pokračovat dále.

Národní divadlo Praha v roce 1918 (zdroj archiv)

Na druhé straně ale sílily v průběhu války mezi obyvatelstvem vlastenecké tendence a lidé v divadle hledali slova naděje, v čemž nemalou úlohu sehrávala právě operní díla, především operní odkaz Bedřicha Smetany.

V Čechách a na Moravě působily v oné době čtyři profesionální české operní soubory. Balet v té době ještě nikde u nás neměl status samostatného souboru, byl služebním tělesem, které podle stupně aktivity baletních mistrů a provozních podmínek čas od času vyprodukovalo nějaký samostatný titul.

Byly to operní soubor Národního divadla v Praze, Městské divadlo v Plzni, Národní divadlo v Brně a zpěvohra Městského divadla na Královských Vinohradech. Soubory uvádím v pořadí jejich vzniku.

Opera Národního divadla prošla po změně vedení na počátku století významnou etapou svého vývoje. V předchozím prvním zakladatelském období ředitele Šuberta se ne vždy lehce musela vyrovnávat s podmínkami, v nichž byla nucena tvořit, a s konkurencí Nového německého divadla. Opera Národního divadla v této náročné zkoušce obstála více než se ctí. Jedním z nejmarkantnějších důkazů byl zájezd do Vídně na podzim roku 1992, kdy u příležitosti mezinárodní divadelní a hudební výstavy byla ve čtyřech představeních provedena Prodaná nevěsta. Mnozí tehdy věštili této akci nezdar, leč opak se stal pravdou.

Svědectví o mimořádném úspěchu nám zanechal ve svých pamětech, publikovaných ve třicátých letech minulého století, Jaroslav Kvapil, jenž se zúčastnil zájezdu jako zvláštní dopisovatel Hlasů národa. Shrnul své dojmy do následujících vět: „Dobyli jsme Vídně víc než tenkrát kdejaká politika… A nechť byla Vídeň jaktěživa národně i politicky sebenevlídnější: Prodané nevěstě a české hudbě se krásně odvděčila. Dnes to vypadá jako samozřejmost, tenkráte to byla závratná radost, opojení, nová vzpruha pro budoucnost.“ Vídeň se stala městem, z něhož první česká operní vlaštovka vítězně vzlétla do světa.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář