Opera ve vinohradském divadle

Zkusme se přenést o nějakých sto dvacet let zpět, do Prahy na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Někdejší provinční centrum ovládané Němci se před očima výrazně měnilo. Praha byla sice stále udržována ve svých historických hranicích, aby se v ní nezvýšilo procento českého obyvatelstva, ale z někdejších osad „za hradbami“ vyrůstala velká sebevědomá města s naprostou většinou českých obyvatel, kteří se fakticky podíleli na životě české metropole.

Snad nejprudší byl vývoj předměstí za někdejší Koňskou branou, Královských Vinohrad. V průběhu času se rozdělily na dvě samostatná města, bohaté měšťanské Královské Vinohrady a dělnický Žižkov, a sebevědomí vinohradští měšťané se rázně hlásili o své místo na slunci.

Praha potřebuje druhé divadlo
S prudkým rozvojem Prahy, která se po dvoumilionové Vídni a skoro milionové Budapešti se svými více jak šesti sty padesáti tisíci obyvatel (bez předměstských měst a obcí) stala jednoznačně třetím největším a nejdůležitějším centrem podunajské monarchie, se stále aktuálněji objevovala poptávka po druhé české divadelní scéně. Bylo jasné, že soužití dvou reprezentativních souborů velké činohry a především opery v relativně skrovné, byť krásnými artefakty naplněné budově, je do budoucna neúnosné.

Situace nabyla na aktuálnosti, když pár let po otevření Národního divadla byl zahájen provoz v mnohem větší a prostornější budově Nového německého divadla, jež byla podle plánů pánů Fellnera a Helmera postavena vedle nádraží císaře Františka Josefa.

A tak na přelomu osmdesátých a devadesátých let devatenáctého století pod heslem Druhé české divadlo budiž samostatné vznikaly četné iniciativy k realizaci tohoto záměru. V roce 1890 upozornil ředitel Národního divadla František Adolf Šubert na možnost vybudování další české profesionální scény v prudce rostoucích Královských Vinohradech, jež se postupně staly po Praze, Brně a Plzni čtvrtým nejlidnatějším městem v zemích Koruny české. Po dlouhých jednáních podalo vinohradské městské zastupitelstvo v roce 1903 žádost o koncesi na zřízení stálého českého divadla.

Pro stavbu bylo vybráno reprezentativní místo na tehdejším Purkyňově náměstí (dnešní náměstí Míru), jemuž už vévodil novogotický chrám sv. Ludmily. Z konkurzu vyšel vítězně architekt Alois Čenský s kolektivem svých spolupracovníků a v roce 1905 se začalo stavět.

Tehdy se stavělo rychle, a tak když v dubnu 1907 navštívil císař František Josef Prahu (byla to jeho poslední návštěva v české metropoli), zavítal i na Královské Vinohrady, kde poctil svou přítomností chrám sv. Ludmily a rozestavěnou budovu divadla. Podle svědectví v dobovém tisku se panovníkovi divadlo líbilo a projevil projektantovi dr. Čenskému potěšení, že to není žádná secese. Ředitel pan Šubert k dotazu mocnáře sdělil, že divadlo bude otevřeno koncem října toho roku. Císař na projevenou prosbu, by při své příští návštěvě v Praze poctil divadlo svou přítomností, odvětil, že se bude těšit divadlo poznati.

Postavit divadelní budovu je jedna věc, ale druhá, mnohem důležitější, je najít pro ni adekvátní využití (přesvědčujeme se o tom i v době přítomné). Původní záměr směřoval jednoznačně ke stavbě činoherního divadla, především proto, aby se tím nabylo nové půdy pro národní dramatickou produkci.

Vše se ale měnilo, když na funkci ředitele nového divadla byl designován František Alois Šubert, který v roce 1900 nedobrovolně opustil ředitelské křeslo v Národním divadle. Šubert jednoznačně prosazoval a nakonec prosadil, aby se ve Vinohradech hrála i zpěvohra (tedy opera a opereta).

Toto rozhodnutí vzbudilo širokou polemiku a setkalo se se silnou opozicí. Vážné námitky vyslovil největší a nejzkušenější z divadelních principálů Vendelín Budil, který ze své zkušenosti velice dobře věděl, jaké problémy přináší složitý provoz operního divadla. Velmi ostře se proti tomuto záměru vymezil Jaroslav Kvapil, který jako jeden z hlavních důvodů viděl Šubertovu hořkost způsobenou odchodem z Národního divadla a snahu prokázat, že jeho odchod byl chybou a že své záměry dokáže realizovat jinde. Tento fakt nepochybně sehrál svou roli, ale nebyl patrně jediný, i když jej velmi podporoval původní Šubertův záměr, podle něhož se divadlo mělo otevřít 18. listopadu 1907, tedy v den čtyřiadvacátého výročí otevření Národního divadla. Z technických důvodů k tomu nakonec nedošlo a otevření divadla bylo o týden posunuto.