Brno jede!

Slogan užitý v dnešním titulku patří sice k Ostravě, k ní navíc v oficiální podobě se třemi vykřičníky, ale snad si ho lze pro jednou tak trochu vypůjčit. Brno na sebe totiž v hudbě v těchto dnech výrazně, opravdu výrazně upozorňuje. Brno boduje. Brno jede!

Dennis Russell Davies. Jméno nového šéfdirigenta Filharmonie Brno, oznámené před pár dny, je trefou do černého. Ředitelka Marie Kučerová se rozhlédla neotřele a odvážně a získala osobnost, která dá nejen své jméno prestiži hudebního tělesa, ale může také přinést hodně nových a zajímavých podnětů. Třiasedmdesátiletý Američan byl v posledních patnácti letech spojen s Lincem. Stál v čele tamního Brucknerova orchestru a zároveň byl operním šéfem Zemského divadla. Častokrát s velkým ohlasem – a když letos v Linci končil, dostal vysoké rakouské vyznamenání. Ve Spojených státech začínal u Saint Paul Chamber Orchestra a American Composers Orchestra, později ale přesídlil do Evropy, výhradně do německého jazykového prostoru. V jeho životopise figurují Württembergische Staatstheater Stuttgart, Orchester der Beethovenhalle, mezinárodní festival Beethovenfest a Opera v Bonnu, Radio Symphonie Orchester Wien, Sinfonieorchester Basel a Stuttgarter Kammerorchester, s nímž od roku 1998 do roku 2009 mimo jiné natočil všechny Haydnovy symfonie. Hostoval v Bavorské, Vídeňské a v Metropolitní opeře, v Lyrické opeře v Chicagu a na světových festivalech. Má za sebou bezmála půlstoletí umělecké práce.

Dennis Russell Davies je umělec hodně známý, s vysokým mezinárodním kreditem, hudebník rozkročený mnohem víc než většina ostatních mezi klasiku a modernu. Ještě víc než svým repertoárovým rozpětím je ovšem proslulý a jedinečný svými úzkými uměleckými vztahy s některými výjimečnými současnými skladateli – zejména kontakty s Philipem Glassem, blízkým přítelem a uměleckým partnerem. Mimo jiné mu natočil komplet symfonií. A letos na konci ledna v Carnegie Hall v New Yorku uvedl Dennis Russell Davies se svým orchestrem z Lince v premiéře Glassovu Jedenáctou; bylo to na mimořádném koncertě v den skladatelových osmdesátin.

Hodno pozoru je, že se v Brně nebáli oslovit někoho za obvyklými obzory a hranicemi. Mohli samozřejmě hledat někoho „domácího“, aby pečoval o Janáčkův odkaz a byl jako dirigent s českým školením a napojením na českou tradici zajímavý v cizině. Máme někoho vhodného? Byl by nebo je někdo volný? A měl by být hodně mladý, nebo už zralý? Hodně otázek, odpovědi nejsou úplně jednoznačné. Asi i proto se rozhodli hledat mezi umělci zahraničními, kteří mají jiné výhody. Je to ambiciózní volba. Našli muže, který se vymyká klasickému střihu dirigenta detailisty – milovníka Brahmse a Čajkovského. Nastoupí za rok, smlouva je na čtyři roky. Dá se čekat dost zajímavého. Dojíždět do Brna chce z Lince vlakem. A že si myslel, že si trochu odpočine, a že brněnská nabídka pro něj představuje překvapivý vývoj v kariéře? Tím u mě získává body. To není totiž zdvořilostní fráze.

Podobně hledala v posledních měsících šéfdirigenta Česká filharmonie. Jméno ještě neoznámila, ale už je prý vybrán. Hledal David Mareček, mimochodem Brňan, odvážně a neotřele? Dozvíme se do dvou týdnů.

Dennis Russell Davies hned na začátku projevil zásadní zájem o budoucnost koncertního sálu. Tvrdí, že je nezbytné, aby už v Brně konečně stál, a to nejen pro město a pro publikum, ale i pro orchestr. Vystoupil s ním už na letošním Pražském jaru. Mám ho z koncertu ve Foru Karlín v paměti jako dirigenta s velitelským gestem a jasným názorem. Tím spíše, že neměli ledajaký program – ano, Holstovy Planety, ale předtím Faustovskou kantátu Alfreda Schnittkeho, skladbu s podtitulem Buďte rozvážní a bděte výrazně spjatou s naší dobou, přesahující k transcendentnu, ale koncipovanou postmoderně, tedy kontroverzně a nejednoznačně, a vrstvenou kaleidoskopicky. Dirigentovi se ji podařilo udržet pohromadě a dát hudbě výraz a celému dílu smysl. Když předtím doma v Brně zkoušeli, dobře ovšem musel vidět, jak je Besední dům malý a jací jsou filharmonikové hrdinové, když za takových podmínek dokáží pracovat. A s nikterak špatnými výsledky. V Linci se na koncertní sál podle pana dirigenta těšili čtyřicet let – a když se pak v roce 2013 otevřel, nastal velký rozvoj města i celých Horních Rakous…

Jak je na tom aktuálně Brno se svým sálem, s Janáčkovým kulturním centrem? Marie Kučerová věří, že Filharmonie Brno do něj vstoupí právě s tímto šéfdirigentem. „Už se staví,“ říká. Respektive – stavějí se podzemní garáže, sál má vyrůst potom nad nimi. Polovinu má zaplatit stát, druhou polovinu kraj a město. Podle Marie Kučerové neexistuje varianta, že by se nestavělo. Kdyby stát couvl, Brno je prý připraveno si vzít půjčku. To je slovo! Jsou zde evidentně s touhou po koncertním sále nejen dál a konkrétněji, ale i opravdověji než v Praze.

Brno podruhé – říjnový festival Moravský podzim, který za pár dní začíná. Letos je jeho dramaturgie inspirována pojmem revoluce, ale i když je sto let od bolševické revoluce v Rusku, tak zdaleka nikoli jen tím pojmem politickým. Jde o zvraty a vize v umění. Na programu jsou projekty a skladby, které hned tak zase nezazní, ať už jde o ruskou meziválečnou avantgardu, nebo o některé moderní klasiky. Takový festival má být něčím jiným, než co nabízí běžná sezóna. A podle toho, co program slibuje, jím bude. Ano, mnohé nápady jsou marketingovým oříškem, je otázka, zda lidé přijdou, ale pořádající Filharmonie Brno má, zdá se, ve svých pracovnících lidi, kteří publikum dokáží přimět ke zvědavosti, postupně vychovávat – a asi pak i nadchnout. Je otázka, zda by se posluchači takových programů našli v dostatečném množství v Praze, kde některé věci mohou v celkové nabídce zapadnout. V Brně se zdá být reálné, že akce Moravského podzimu nezůstanou nepovšimnuty… Osmadvacet hodin nepřetržitě znějící hudby Erica Satieho, výstřední opera Vítězství nad Sluncem, happening Symfonie sirén, Poslední pohanské obřady Broniuse Kutavičiuse v Červeném kostele a o něco později pro stejné publikum ve druhé polovině koncertu navazující Osmá symfonie Miloslava Kabeláče v katedrále na Petrově… Dělat obyčejný festival by nás nebavilo, zaznělo od vedení filharmonie na setkání s pražskými novináři. To je slovo! Brno jede…!

A Brno potřetí – páteční hostování Janáčkovy opery na Festivalu Opera 2017 s inscenací Rossiniho Hraběte Oryho. Byly na ni na jaře po premiéře různé, ba protichůdné ohlasy, já tvrdím, že tato operní komedie pod rukama choreografky a tanečnice Lenky Flory rozhodně prokoukla. Jde o Rossiniho zralé dílo, v tuzemsku neuvedené dlouhá desetiletí. Ve druhém dějství má opravdu vtip a spád. Pěveckému obsazení vévodila stejně jako v květnu při premiéře v Brně i nyní ve Stavovském divadle Kateřina Kněžíková v hlavní ženské roli Adély. Technicky i herecky. Debut si na jedné ze scén pražského Národního divadla může díky Brnu připsat k dobru Petr Nekoranec, stejně výborný v titulní roli. Je se vší pravděpodobností vycházející tuzemskou hvězdou s mezinárodními cíli – a zpíval a hrál tak.

Dobří byli i Václava Krejčí Housková, Roman Hoza, Boris Prýgl a Jana Hrochová. A neodolatelný je zde mužský sbor v hábitech a čepcích falešných řeholnic… Svižné hudební nastudování, jednoznačně podpírající dojem, že se tato opera skladateli povedla, je prvním samostatným projektem mladého dirigenta Roberta Kružíka. A mimochodem – právě on má být vedle šéfdirigenta Dennise Russella Daviese novým stálým hostujícím dirigentem Filharmonie Brno. Kruh se uzavírá.