Několik otázek pro Janu Burkiewiczovou k nové premiéře
Můžete trochu přiblížit téma nové inscenace? Spíš environmentální nebo společenské?
Společenské. Myslím, že taková byla i Divočina. Je to právě společenská tématika, která mě zajímá obecně nejvíce.
Inspirovala vás reálná zpráva, ale není nová – proč, čím vás tak zasáhla?
Zprávu o zastřelení ledního medvěda mám už v hlavě dlouho, ale až nyní mám pocit, že se stala zprávou, která je až symbolická pro současné dění kolem nás… alespoň pro mne.
Napadá mne, že možná ideově navazujete na předchozí projekt, Divočinu. Je pro vás paralela mezi přírodou a lidským společenstvím trvalou inspirací?
Nebylo to tak myšleno, je to spíš souhra náhod. Navíc Medvěd nebude představení o plujícím medvědovi na kře, ale spíše o lidech, se kterými se skoro potkal.
Performeři jsou uvedeni ne jako „tančí“, ale „hrají“? Bude inscenace méně taneční nebo se vám zdá, že pojem tanec a tanečník příliš škatulkuje druh výkonu?
Hrají, protože jsou na divadle a mají své konkrétní role. Škatulky mi nejsou moc blízké. Mám ráda, když se různé umělecké žánry a prostředky prolínají, jejich hranice ztrácejí obrysy, z tanečníků se stávají třeba muzikanti, z výtvarníků herci a společně si s velkou vášní a radostí hrajeme a objevujeme nepoznané.
Jak probíhá spolupráce s hudebníky? Dostávají zadání, nebo mají tanečníci možnost pracovat s nimi přímo při zkoušení a materiál vzniká na místě?
Pokaždé je to trochu jiné. Václava Havelku jsem oslovila poté, co jsem se zamilovala do jeho dvou skladeb, které nakonec v představení zazní. S těmi jsem pracovala velmi dlouho a na jejich základě vznikala postupně i další hudba. V představení zazní i live hudba, která se zrodila ve spolupráci Václava s naším tanečníkem Jakubem Sedláčkem.
Spolupracovala jste jako choreografka s operami, muzikály, s novým cirkusem. Je nějaký přesah do dalších žánrů, který vás láká vyzkoušet?
Asi nejde ani tak o žánr jako spíše o téma a zvolené prostředky. Lákadel je mnoho, vlastně čím déle pracuji, tím více témat se přede mnou otevírá. Limity cítím pouze v čase a možnostech financování.
Jak vznikla vaše taneční skupina – ustavili jste se až po premiéře projektu Divočina, nebo byl nápad s vlastním souborem první? Jak často se scházíte, zkoušíte?
Burki&com vzniklo asi ve stejný moment jako nápad na Divočinu. Byl to moment, kdy jsem už poměrně dlouhou dobu spolupracovala s podobným okruhem lidí a měla jsem potřebu dát tomuto fungování trochu řád. V době, kdy připravujeme nějaký projekt, se vídáme prakticky každý den po dobu téměř dvou měsíců. Bohužel v současné chvíli nejsme schopni mít stálé zaměstnance. Mám pocit, že to je obecný problém našeho oboru. Chybí jakási profesionalizace souborů, která úzce souvisí s financováním. Většina souborů věnujících se současnému tanci je závislá na grantech, o které žádá každý rok, a každý rok se tak ocitá v nejistotě, zda bude podpořena. Soubor tak není schopen dělat dlouhodobější plány, nemůže si s dostatečným předstihem udělat smlouvy s tanečníky, hudebníky, scénografy a tak dále.
Do tanečních inscenací čím dál více proniká text, zřejmě bude i ve vaší premiéře. Proč tomu tak je? Narážíte jako tvůrci na konečnost, omezení tance jako výrazového prostředku?
Nemám pocit, že bych narážela u tance na jakousi konečnost. Mám spíše dojem, že se jedná o směr, kam se současné divadlo ubírá. Dnes není žádnou výjimkou, že se herci na jevišti pohybují tanečním krokem, v opeře slyšíme slovo, výtvarníci ve svých instalacích používají tanečníky. Je to přirozený vývoj současného divadla, který proniká i do tanečních produkcí.
Co pro vás v tanci znamená krása? Chcete, aby měl divák z inscenace vizuální požitek?
Tanec je pro mne vizuální umění, které pracuje s proměnlivostí emocí. Krása je jeden z prostředků, jak dosáhnout určité emoce, vedle mnoha dalších.
Děkuji za rozhovor!
VIZITKA
Jana Burkiewiczová se narodila 14. října 1982. Po dokončení konzervatoře Taneční centrum Praha a magisterského studia na Hudební fakultě Akademie múzických umění (2009) se věnuje zejména rozvíjení uměleckých možností současného tance ve fúzi s dalšími divadelními obory. Absolvovala řadu zahraničních stáží zaměřených na progresivní proudy v současném tanci (ImPulsTanz Workshop Vídeň, Gaga Intensiv Workshop Antverpy, Broadway Dance Center a Steps on Broadway v New Yorku nebo Calabria arte danza v italském Reggio Calabria). Je autorkou choreografií k opeře Don Giovanni (Národní divadlo, režie: Skutr), muzikálům Mauglí (Divadlo Kalich, režie: Skutr), Quasimodo (Divadlo Hybernia, režie: Martin Kukučka), Marná lásky snaha (Klicperovo divadlo Hradec Králové, režie: Braňo Mazuch) nebo Urinetown (Divadlo Františka Xavera Šaldy Liberec, režie: Lucie Málková). V mezinárodním projektu Lidoskop (United Arts) propojila soudobý tanec s prvky nového cirkusu a vrcholové akrobacie. Společně s Adélou Stodolovou připravila představení Ženy (Divadlo komedie, Praha) spojující pohyb s hereckou akcí do jednotného interpretačního jazyka. Ve fúzi tance a nového cirkusu pokračovala v roce 2015 v představení Walls & Handbags pro Losers Cirque Company a STK Theatre Concept/Skutr, za které získala Cenu Divadelních novin v kategorii taneční a pohybové divadlo v sezoně 2014/2015.
(Zdroj: burkicom.com)
O medvědovi, který plul na kře
Koncept, režie, choreografie: Jana Burkiewiczová
Hudba: Tvrdý/Havelka
Scénografie: Jaroslav Wertig
Kostýmy, masky: Tereza Rozálie Kladošová
Texty: Jiří Macek
Fotografie, projekce: Michaela Karásková
Světelný design: Martin Špetlík
Burki&com
Premiéra 3. října 2017 La Fabrika Praha
Hrají – Eliška Křenková, Jakub Jeňo, Pavel Mašek, Jindřich Panský, Jakub Sedláček
