Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (4)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Následující kapitolu bychom mohli nazvat „Putování dudáka ze Strakonic a jednoho českého skladatele“. Karel Bendl, o jehož operách byla řeč v minulé části, byl také autorem kantáty, přepracované později v operu-balet Švanda dudák (1907). Té předcházela opera Vojtěcha Hřímalého (1842–1908) Švanda dudák, uvedená 20. ledna 1896 v Městském divadle v Plzni.
Vojtěch Hřímalý (zdroj cs.wikipedia.org)

Vojtěch Hřímalý působil od roku 1874 v Bukovině jako předseda tamního Filharmonického spolku. S českým hudebním životem se kdysi rozešel, ale jeho rodné město na něj nezanevřelo. Připravilo svému rodákovi, který z Černovic na premiéru přijel, slavnostní večer, „všecky místnosti Měšťanské besedy byly přeplněny na důkaz širokých sympatií, s kterými vítala Plzeň proslulého syna svého“. Libretistou Hřímalého opery – vlastně její české verze – byl podle recenzí Karel Želenský (Československý hudební slovník uvádí Jindřicha Böhma, libretistu Hřímalého starší opery Zakletý princ). Tylova předloha je v něm značně okleštěna, libretista přimyslel postavu zloducha kuriózního jména Svůdoň, který Švandu vyláká do světa (ani Miloši Karešovi později nestačil Tylův Vocilka a do Weinbergerova Švandy dudáka dosadil loupežníka Babinského), Dorotka se jmenuje Lidunka, Švanda se neoctne v Orientě, zato ale v pekle (jako je to v původní lidové pohádce); pod šibenicí ho nezachrání Dorotka/Lidunka, ale znamení kříže, které ďábelské síly zažene.

Plzeňská kritika nebyla k dílu příliš shovívavá, lituje, že se libretista víc nedržel Tyla: „Nemyslíme tím ani tak vypuštění Kalafuny nebo ještě méně Vocilky, […] ale to, že např. spadl ze Švandy všechen ten furiantský vzdor, ta kumštýřská lehkomyslnost a všecko to, co jej tak vábným a tak českým činí. Je to většinou jen vzdychající, nad pravdu rozměklý, skoro auerbachovský ‚dorfmusiker‘.“ Tím byly míněny tehdy oblíbené Schwarzwälder Dorfgeschichte (Povídky z Černého lesa) Ludwiga Auerbacha. „Svůdoň, který by mohl být personifikací umělecké touhy po slávě, penězích a cizině, zůstávaje přitom třeba taky zavrženým a proto pomstychtivým nadzemským milencem Švandovy matky, je tu naprosto nejasný. Není ani zjevno, do jaké míry je démonem a do které člověkem – a zhrzená láska, pro kterou vraždil i pomstu hledá, nemá s dějem vůbec co dělat.“

Národní listy, které přinesly zprávu o premiéře rovněž, byly smířlivější. Libreto označil recenzent jako rozvláčné a přeplněné scénami, které s dějem nesouvisejí, pochválil však působivé tance. „Hudební zpracování vykazuje dva směry, a sice jeden, kde se skladatel snaží, aby postihl prostonárodní tón ve výjevech lidových, a druhý směr, který má patrně na mysli vyšší dramatický výraz a sloh deklamatorní, jako v obou scénách vil, ve výjevu, kde Švanda ve zříceninách zámku do mdlob upadá, pak pod šibenicí se probouzí.“ S pocitem triumfu však Vojtěch Hřímalý zřejmě z Plzně neodjížděl.

Částečné satisfakce se mu dostalo o rok později, 7. ledna 1897, při uvedení opery pod názvem Walde, der Dorfmusikant v jeho druhém domově, Černovicích. Opera „svědčí o významném umu, neobyčejné schopnosti výrazu a umění orchestrace, jakých dosahují nejlepší díla tohoto oboru. Wagner hlásal moderní hudební terapii: ,Melodie je vedlejší, vládnout musí motiv.‘ Moderní hudebníci se tomu snaží vyhovět, a tak je třeba se vykázat motivy v opeře a sepsat o nich zprávy jako podle nějakého zákona.“ Recenzent cituje z takové „zprávy“, kterou k Hřímalého Švandovi, resp. Waldovi sepsal překladatel (autor?) libreta Ludwig von Poyssl, a pokračuje: „O textu Ludwiga Poyssla se nedá říct mnoho dobrého. Je závažím díla, trpí opakováním, rozvleklostí a zvláště postrádá soustředěný děj. Několik vydatných škrtů by celku prospělo a učinilo ho pro jeviště účinnějším.“

Hudba, především sbory a tance v „charakteru české lidové hudby“, se však líbily, interpreti odevzdali opeře maximum svého umění, skladatel obdržel nádhernou palmovou ratolest na hedvábném polštáři, kterou mu předal zástupce krajanů, jenž promluvil nejprve česky a poté německy a rovněž Hřímalý poděkoval v obou jazycích. Jak lze soudit podle jmen, krajané byli i mezi účinkujícími, titulní roli Walda (Švandy) zpíval pan Novák, Rothanse (Svůdoně) pan Svoboda. (Bukowinaer Post)

Národní divadlo – dobová ilustrace (zdroj theatre-architecture.eu)

V sezoně 1895/1896 (13. října 1895) uvedlo Národní divadlo podruhé Hřímalého Zakletého prince (poprvé 1886). Opera byla zařazena do doprovodného hudebního programu Národopisné výstavy. Roku 1908 Hřímalý zemřel ve Vídni a Czernowitzer Allgemeine Zeitung napsaly: „S Hřímalým odešel mistr říše tónů, jemně cítící umělec, jemuž byla hudba krví života, neúnavně tvořící duch, který nikdy neodpočíval a byl mistrem ve všech oborech tohoto vznešeného umění. Pro hudební život Bukoviny znamenal Hřímalý všechno. Když k nám ze své hudbymilovné vlasti Čech přišel, nepřekračovala tu hudba hranice velice skromného diletantismu. Naše hudební školy, líheň živého hudebního života, se začaly krásně rozvíjet krátce poté, co zde Hřímalý začal působit.“

Nekrolog sice zaměňuje Národní divadlo (které v době Hřímalého prvního úspěchu se Zakletým princem ještě nestálo) s Prozatímním, nekrolog je však vysokým oceněním toho, co pro Bukovinu Hřímalého působení znamenalo. Zmiňuje se i o opeře Švanda dudák, „která znamenala pro Hřímalého pocty, jakých se v životě umělcům zřídka dostane. Carská hudební společnost v Oděse a haličské Towarzystwo muzyczne ve Lvově mu nabídly řízení svých konzervatoří, on však dal přednost tomu, zůstat ředitelem Filharmonické společnosti v Černovicích.“

Hřímalý obdržel za své zásluhy o hudební život Bukoviny od císaře Zlatý kříž za zásluhy s korunou, roku 1903 rytířský kříž Řádu Františka Josefa. Z poslední pocty, jmenování profesorem na univerzitě v Černovicích, už se dlouho netěšil.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Komentáře “Zpola (?) zapomenuté opery. Česká opera (4)

Napsat komentář