Sto padesát let divadla v Plzni (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Byl podzim roku 1865. Od smrti Josefa Kajetána Tyla, který zde v naprosté chudobě zemřel jako člen kočovné Zöllnerovy společnosti, uplynulo už více než devět let. Za tu dobu se v Plzni leccos změnilo. V roce 1859 zde otevřel Arnošt hrabě Valdštejn-Wartenberg železárnu. Nový podnik poskytl práci Čechům, kteří se z okolních obcí začali stěhovat v hojné míře do města. Tím se začal výrazně měnit národnostní profil Plzně. Zakládaly se české spolky, jako byl Sokol či pěvecký spolek Hlahol. Dobudování České západní dráhy v roce 1862 zajistilo Plzni kvalitní spojení jak s Prahou, tak přes Domažlice a Furth im Wald s bavorskými městy, což se velmi pozitivně projevilo v prudkém zvýšení výroby piva a jeho expedice. Plzeňské pivo, které dalo pivu jméno, se rychle stalo pojmem známým po celé podunajské monarchii i v zahraničí a je známo, že si je oblíbil i sám František Josef I.

Kdesi v severním Německu si tehdy úspěšně vedl mladý inženýr, syn plzeňského krajského lékaře a zámožného měšťana Františka Škody, Emil, který v roce 1866 bude muset v důsledku rakousko-pruské války Německo opustit a vrátit se do rodného města. Zde byl jmenován hlavním inženýrem valdštejnských závodů a rozhodujícím způsobem změnil život někdejší poněkud ospalé provinční Plzně. Podle oficiálního sčítání lidu o pár let později, v roce 1869, dosáhla Plzeň počtu 23.681 obyvatel.

Plzeňští měšťané začali toužit po tom, aby ve městě, kde byl vždy silný ochotnický divadelní život, bylo provozování Českého právovárečného divadla svěřeno zkušenému divadelníkovi. Ještě před pár lety by bylo nemyslitelné, že by v Plzni mohla vzniknout česká scéna. Ale rychle se měnící situace způsobila, že nakonec bylo rozhodnuto věnovat budovu italského architekta Lorenza Sacchettiho z roku 1832 pořádání českých divadelních představení. Volba padla na zkušeného režiséra pražského Prozatímního divadla Pavla Švandu ze Semčic.

Pavel Švanda ze Semčic (1891)
Pavel Švanda ze Semčic (1891)


Léta působení divadelních společností 1865–1902

A právě tehdy, v oněch šedesátých letech devatenáctého století, se stalo skutečností to, co velmi trefně vyjádřil ve svém proslulém bonmotu slavný plzeňský rodák Miroslav Horníček, když o svém rodném městě prohlásil, že dalo lidstvu tři metly – kanóny, pivo a herce. Přiznám se, že jsem ten citát dost dlouho hledal v Horníčkových knížkách. Nenašel jsem jej a nechtěl jsem čtveráčkovsky trávit hodiny a dny jeho hledáním. Ať je to, jak chce, bonmot je to velmi trefný. A dlužno říci, že tyto tři metly přinesly městu Plzni bohatství, dobrou pohodu a přirozený vztah ke kultuře.

Vraťme se ale k osobě Pavla Švandy ze Semčic. Protože letos 27. listopadu uplyne sto devadesát let od jeho narození, neuškodí si jej alespoň několika větami přiblížit. Pavel Švanda ze Semčic pocházel z rodu drobných šlechticů, který se v devatenáctém století již cele zapojil do občanského života. Mladý Pavel byl předurčen k tomu stát se knězem, ale ve věku dvaceti let zběhl ze semináře a věnoval se zpočátku úřednickým aktivitám. Ale to byla pouze příprava k proniknutí do sféry, po níž Švanda bytostně toužil – kumšt, divadlo, literatura a žurnalistika. V roce 1848 se aktivně zapojil do vlasteneckých aktivit. V tehdy velmi kvalitním divadle u sv. Mikuláše na Malé Straně hrál divadlo česky i německy, posléze tam působil po deset let jako režisér. Souběžně vedl také divadelní rubriku časopisu Lumír. V roce 1850 se oženil s herečkou Stavovského divadla Eliškou Peškovou a tím bylo o jeho osudu rozhodnuto definitivně. Po otevření Prozatímního divadla v něm několik let působil jako dramaturg a režisér.

Ukázalo se, že povolání Švandy do Plzně bylo velmi pozitivním krokem. Kromě nesporných uměleckých schopností si přinesl nemalé schopnosti organizační a ekonomické, které zúročil při vybudování souboru, který kromě svého působení v Plzni jezdil také po Čechách a postupem času se programově věnoval budování tehdy populárních letních scén – arén.

V Plzni strávil Pavel Švanda s přestávkami celkem šestnáct let. První sezonu zahájil inscenací Shakespearova Romea a Julie v překladu Josefa Douchy. První tři sezony ale soubor provozoval pouze činohru. První operní představení se v Plzni uskutečnilo už v prosinci 1865. Byla jím tehdy velmi populární Flotowova Marta, ale tu nastudovali plzeňští amatéři ve spolupráci se sólisty Prozatímního divadla. Touha Plzeňáků po hudebním divadle byla obrovská, a tak na podzim 1868 se Švandovi konečně podařilo sehnat finanční prostředky k provozování opery. K řízení počtem nevelkého, ale kvalitně složeného orchestru povolal do Plzně houslistu Prozatímního divadla Mořice Angera. Letos jsme si mohli připomenout i jeho výročí. Druhého srpna uplynulo sto deset let od jeho úmrtí.

Mořic Anger (foto Jan Vilímec: Humoristické listy)
Mořic Anger (foto www.theatre-architecture/Jan Vilímec: Humoristické listy)

Do Plzně doporučil tohoto čtyřiadvacetiletého sušického rodáka Švandovi Bedřich Smetana. Anger Smetanovo dílo obdivoval a v orchestru Prozatímního divadla se spřátelil s kolegou violistou Antonínem Dvořákem, s nímž ho poutalo pevné přátelství po celý život. V Prozatímním si to Anger zkusil párkrát i jako kapelník v inscenacích různých operet a frašek. Za dva roky, které v Plzni strávil, položil solidní základ provozování opery. Vrátil se pak do Prozatímního divadla, kterému obětavě sloužil jako pilný, svědomitý a pohotový druhý dirigent.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na