Drážďanský Kunstfest: velké hudebně výtvarné dobrodružství

Když se řekne Drážďany, vybaví se většině hudbymilovných čtenářů Semperova opera, případně koncerty ve Frauenkirche, Kreuzkirche nebo v socialistickém kulturním domě na náměstí Altmarkt. K pamětihodnostem této „Florencie na Labi“ však samozřejmě patří i slavné umělecké galerie, v první řadě samozřejmě Zwinger (Gemäldegalerie Alte Meister) a nedávno zrekonstruované Albertinum (Galerie Neue Meister).A právě tyto a některé další, především výstavní prostory, se jejich správní organizace Staatliche Kunstsammlungen Dresden rozhodla oživit ambiciózním festivalem Kunstfest, probíhajícím po celé letošní září.

Každá vstupenka za sedmnáct euro, stojí na výrazných plakátech, na něž lze narazit po celém městě. A co za své peníze obdržíte? Skutečně pestrou nabídku koncertů, které se většinou tematicky a dramaturgicky váží k místu, kde se odehrávají. V už zmíněných obrazárnách, ale i v různých sálech Rezidenčního zámku a kostelích Hofkirche a Dreikönigskirche můžete navštívit vystoupení umělců, patřících ve svých oborech ke špičce. 14. září například na prvním komorním večeru z řady Píseň a diplomacie vystoupí tenorista Pavol Breslik a klavírista Robert Pechanec, aby na něj v následujících dnech navázaly obdobné programy pěvců Tomasze Koniecznyho, Daniela Behleho, Natalie Pavlovy a Agnety Eichenholz. Jiné série zase akcentují hudbu Orientu nebo vztah mezi originálem a kopií; z dlouhé řady jednotlivců a souborů, jež se na koncertech podílejí, jmenujme třeba herečku Isabel Karajan, dirigenta Jonathana Cohena nebo hudební tělesa Ensemble Arcangelo, Dresdener Kammerchor a Akademii Mariinského divadla ze Sankt Peterburgu.

Projekt, jenž mne rámci Kunstfestu 2015 zaujal, nesl zajímavý název Zjizvené krajiny aneb Válečná spoušť a odehrával se za pozoruhodných okolností ve večerních a nočních hodinách v pondělí 7. září. Byl naplánován jako komentovaná výprava po slavných obrazech s řečenou tematikou, doprovázená navíc živými hudebními vstupy. Pokud si pod touto charakteristikou nedokážete nic konkrétního představit, pak realita byla následující: necelá stovka zájemců se nejprve shromáždila v sále drážďanského Zwingeru, jemuž vévodí slavné Raffaelovo plátno Sixtinská madona.Průvodkyně zasvěceně pohovořila o přítomných obrazech Oltář svaté Kateřiny a Ukřižování Krista malířů Lucase Cranacha staršího a mladšího, aby na její slova navázala hudební produkce se skladbou In Croce od Sofie Gubaiduliny. Violoncellista Gabriel Schwabe a akordonista Andreas Borregaard se na improvizovaném pódiu rafinovaně doplňovali ve zvukově nesmírně zajímavé kompozici, která námět utrpení a naděje evokovala značně přesvědčivě. Poslouchat toto zhruba čtvrthodinové dílo ve stoje a vnímat ho v bezprostřední blízkosti mistrovských prací Albrechta Dürera nebo Andrey Mantegni bylo emocionálně velmi silným zážitkem.

Celá výprava se po jeho doznění přesunula o patro výš, kde v sekci italských manýristů představila průvodkyně Tintorettův obraz Boj Archanděla Michaela s ďáblem. Jej pak bylo možné sledovat za zvuků reprodukované hudby z Faustovské kantáty Alfreda Schnittkeho – podle mého názoru poněkud eklektické skladby, jejíž výrazné taneční téma v rytmu tanga upomínalo na předválečnou tvorbu Kurta Weilla. Tím pobyt všech přítomných v Galerii starých mistrů skončil a započal jejich přesun do pár set metrů vzdáleného Albertina. Pochod ulicemi města se ze všeho nejvíc podobal jakémusi happeningu, protože účastníci několikrát narazili na hudební produkce členů souboru AuditivVokal Dresden. Pod zdobným přemostěním mezi Katolickou katedrálou a Rezidenčním zámkem se k osamělému pěvci klasických vokalíz i alikvótního mručení postupně připojila zpěvem a recitací asi desítka jeho kolegů, zamíchaná až dosud mezi ostatními posluchači. Následně na Auguststrasse pod velkou nástěnnou malbou saských kurfiřtů zazpívali členové ansámblu skladbu Johna Cage The best government is no government at all. Poslední výstup, kdy v parku před Albertinem na hlasové improvizace zpěvačky odpovídaly její kolegyně asi o sto metrů dál před vchodem do galerie, se setkal se zajímavou reakcí jednoho z nedobrovolných účastníků. U blízkého stromu totiž prováděl malou potřebu zavalitý skinhead, jehož náhlá přítomnost několika desítek diváků za jeho zády a kokrhání, dětský pláč i zlomky operních árií v podání jedné z přítomných dam zjevně překvapily. „Ah so, das ist Kunst“, pronesl poté zvučným hlasem, a než odešel směrem k nábřeží, napodobil neobyčejně čistě jednu z posledních zpěvaččiných vokálních tirád. Škoda, že umělecký vedoucí tělesa Olaf Katzer už tou dobou vítal zpěvem příchozí ve vestibulu galerie, možná by talentovaného muže s vyholenou hlavou okamžitě angažoval.

V zastřešeném atriu Albertina čekalo na posluchače standardní jeviště s několika řadami pohodlných židlí. Nejprve však bylo třeba se seznámit ze symbolistickými obrazy k konce devatenáctého století, jejichž domovem je jeden z blízkých výstavních sálů. Jednalo se o plátna Válka Arnolda Böcklina a Vyhnání z ráje Franze von Stucka. Po jejich shlédnutí, s odborným výkladem, následovala část večera, jež se svým charakterem asi nejvíce blížila běžnému koncertu. Atrium Galerie nových mistrů pro něj ovšem rozhodně neposkytovalo tuctové prostředí, a sousedství vzácných uměleckých děl stále připomínalo promítání nejprve Böcklinova a poté von Stuckova díla nad pódiem.

Protagonistky Musorgského písňového cyklu Písně a tance smrti, jež se měly stát hudební odpovědí na obraz Válka, myslím není třeba dlouze představovat. Mladá ukrajinská mezzosopranistka Lena Belkina je už několik let dobře známá zejména jako prominentní rossiniovská pěvkyně z celé řady prestižních scén a své výsadní postavení letos potvrdila i profilovým CD u společnosti Sony Music. Dobře se ale vypořádala i s nástrahami pěvecky i myšlenkově nelehké Musorgského skladby. Představila se jako velmi inteligentní zpěvačka se zajímavou barvou hlasu a dobrou pěveckou technikou, jíž neuškodila ani ne zcela ideální akustika rozlehlého prostoru. Citlivou partnerkou se jí stala klavíristka Olena Kushpler (sestra známe mezzosopranistky Zoryany Kushpler, kterou doprovodila v několika nahrávacích projektech) a v jejich společném podání měly Písně a tance smrti to pravé mrazivé a osudově bezvýchodné vyznění. Pro úplnost je ještě třeba uvést, že s uměním Leny Belkiny bychom se měli brzy setkat i u nás – nová inscenace Rossiniho Popelky se v lednu 2016 v pražském Stavovském divadle připravuje právě pro ni.Je otázkou, zda po předchozím písňovém cyklu mělo obraz Vyhnání z ráje evokovat ještě rozsáhlejší a posluchačsky náročnější dílo, jakým je Schönbergova vokálně instrumentální kompozice Pierrot lunaire. Pětičlenné komorní těleso mladých hudebníků (flétna, klarinet, housle, violoncello a klavír), řízené izraelským dirigentem a skladatelem Ohadem Ben-Arim, však skladbu pojalo s nezvyklou lehkostí a půvabem. Renomovaná německá sopranistka a v tomto případě především recitátorka Claudia Barainsky věnovala textům Alberta Girauda nemálo ze svého osobního charismatu a hereckých zkušeností, takže se nakonec hudební provedení těchto „třikrát sedmi básní“ stalo jedním z uměleckých vrcholů celého projektu.

Do konce programu však bylo po skončení Schönbergova melodramatu ještě daleko. Posluchači se přesunuli o patro výše do místnosti s vystaveným protiválečným triptychem Válka malíře Otto Dixe. Drásavá malba z roku 1932, stojící svým vyzněním kdesi na hranici děsuplné karikatury, je instalována na samostatném panelu, rozdělujícím sál. Proto mohla další hudební pasáž zaznít ve zcela unikátní formě – sedm instrumentalistů (dvoje housle, dvě violy, dvě violoncella a kontrabas) zahrálo Metamorphosen Richarda Strausse ve skrytu právě za touto zástěnou.Přítomní tak mohli sledovat Dixovu zdrcující obžalobu první světové války a přitom vnímat tóny melancholické hudby jako cosi, co vychází přímo z plátna. Milým překvapením po následném „odhalení“ umělců pak byla přítomnost známého violoncellisty Albana Gerhardta.

Závěrem celé netradiční hudebně výtvarné exkurze se (už krátce před půlnocí) stalo a capellové provedení dvou částí ze Stabat Mater Zoltána Kodályho v nastudování členů AuditivVokal Dresden. Neokázalý přednes pokorné kompozice zazněl před Abstraktním obrazem Bernarda Richtera.Celý projekt tak odezněl kamsi do ztracena, zakončen spíše otazníkem, než vykřičníkem. Konečně, není divu – Zjizvené krajiny, natož Válečné spouště, stále ještě nepatří jen minulosti, v níž je na shlédnutých obrazech zobrazovali velcí malíři.

Gubaidulina, Musorgskij, Schönberg, Strauss, ale také Cranach, Tintoretto, Böcklin nebo Dix. Originální nápad, s nímž přišli organizátoři drážďanského Kunstfestu, dokázal netradičně propojit svět hudby a výtvarného umění, a zároveň inspirovat k dalšímu zamyšlení zdaleka nejen o uměleckých souvislostech. Pokud by podobný festival vznikl například v Praze, nepochybuji, že i zde by bylo na co se dívat a koho poslouchat.

Hodnocení autora recenze: 80%

Dresdner Kunstfest 2015
Narbenlandschaft. Oder: Die Ödnis des Krieges
Gabriel Schwabe (violoncello)
Alban Gerhardt (violoncello)
Andreas Borregaard (akordeon)
Lena Belkina (mezzosoprán)
Olena Kushpler (klavír)
Dirigent: Ohad Ben-Ari
Recitace: Claudia Barainsky
AuditivVokal Dresden
7. září 2015  Gemäldgalerie Alte Meister, Albertinum Dresden

Komentovaná prohlídka obrazů s koncertními vstupy z děl Sofie Gubaiduliny, Alfreda Schnittkeho, Modesta Petroviče Musorgského, Arnolda Schönberga, Richarda Strausse a Zoltána Kodályho

www.skd.museum

Foto archiv, Dresdner Kunstfest 2015 / Martin Förster