Drážďany: Velký Gatsby? Kéž by

Celý ten zážitek vlastně vypadal na začátku docela slibně. První, co příchozí uviděli na jevišti Semperovy opery, totiž nebyla opona, ale grandiózní kovová konstrukce s reklamní malbou očí za kulatými brýlemi. Ikonický výjev ze slavného románu Francise Scotta Fitzgeralda, známý i z jeho filmových verzí, dával jasně najevo, že operní podoba Velkého Gatsbyho hodlá svou svůj literární předobraz uctít ve velkém stylu. Barytonista John Chest si v roli vypravěče příběhu Nicka Carrawaye u stolku připravoval papíry do psacího stroje, pár metrů pod ním stál v orchestřišti už notně dlouho dirigent Wayne Marshall, aby dal ve vhodnou chvíli pokyn hudebníkům k rozeznění opusu skladatele Johna Harbisona. Téměř zaplněné hlediště tvořili – patrně díky předplatnému – onoho večera především středoškoláci a vysokoškoláci. Množství mladých dam s módními doplňky ve stylu dvacátých let z jejich řad atmosféru příjemného očekávání v divadle jen potvrzovalo, takže nezbývalo než se těšit také. Tím větší rozčarování z tohoto „amerického snu“ ovšem potom následovalo…

Ale popořadě: v roce 2006 si drážďanská opera připsala na seznam svých úspěchů evropskou premiéru díla současného amerického skladatele Jakea Heggieho Mrtvý muž přichází (Dead Man Walking). Sugestivní a hudebně nápadité dílo s vynikajícím libretem uznávaného dramatika Terrence McNallyho z roku 2000 bylo tou dobou v hudebním světě už značně proslulé, a drážďanská inscenace režiséra Nikolause Lehnhoffa přidala k jeho pověsti jen další kladné body. Zůstávalo tedy jen otázkou času, kdy se Semperoper odhodlá uvést jako první na starém kontinentě další atraktivní titul z druhé strany Atlantiku. Volba padla v letošní sezoně na operu, zajímavou už svým názvem: Velkého Gatsbyho (The Great Gatsby), objednaného Metropolitní operou k pětadvacátému výročí setrvání Jamese Levina na postu jejího hudebního ředitele. Skladatel John Harbison (narozený 1939), ověnčený mimo jiné Pulitzerovou cenou, autor četných symfonií, skladeb pro smyčcová kvarteta, baletů, ale i dvou komorních oper, se k výzvě v podobě zhudebnění kultovního díla z dob „zlatých dvacátých“ postavil se vší zodpovědností. Sám si napsal libreto a děj útlé novely rozložil do dvou dějství o celkem deseti scénách tak, aby žádná z dějových rovin ani postav románu nezůstala nevyužita.

Výsledek jeho snažení slyšelo obecenstvo newyorské Met poprvé 20. prosince 1999 a jednalo se o společenskou událost číslo jedna: Oslavenec dirigoval operu v režii Marka Lamose a v hlavních rolích se představili nejlepší američtí pěvci té doby. Jerry Hadley, Dawn Upshaw, Dwayne Croft, Susan Graham, Lorraine Hunt Lieberson, Matthew Polenzani – ti všichni měli stát u zrodu něčeho velkého, co by snad jednou mohlo nést označení velká americká opera. Rozpaky diváků i kritiky nad takřka tříhodinovým dílem však mluvily samy za sebe… Velký Gatsby se tak po dvou sezonách z Metropolitní opery nadobro vytratil, aby se kromě chicagské produkce z roku 2000 znovu objevil už jen o dvanáct let později na hudebním festivalu v Aspenu.

Co tedy vedlo vedení Semperovy opery k rozhodnutí znovuoživit právě Harbisonova Gatsbyho? Přiznám se, že mě nenapadá jiné vysvětlení než touha nalákat diváky na titul známý z klasické literární předlohy i z filmů Jacka Claytona (1974 s Robertem Redfordem v hlavní roli) a Baze Luhrmanna (2013 s Leonardem di Capriem). Jestliže se dobová kritika shodovala na tom, že roku 1999 se na jevišti Met objevila „nudná a nedramatická opera“, dalo jí bohužel první evropské nastudování plně za pravdu.

Ani nastudování zkušeného experta na americkou hudbu od broadwayské klasiky až po současné vážné kompozice Wayna Marshalla nedokázalo zakrýt, že za živou a slibnou předehrou v coplandovsko-bernsteinovském stylu se skrývá především velké tvůrčí prázdno. Harbison je technicky vzato jistě zkušeným skladatelem, ale velké recitativní a (v lepším případě) parlandové plochy Velkého Gatsbyho, podbarvené monotónní instrumentací a postrádající jakýkoliv pokus o charakterizaci postav, se oposlouchají dřív, než skončí první obraz. Bez určitého melodického půvabu není rozsáhlý monolog titulního hrdiny ze třetího obrazu nebo závěrečný milostný duet z prvního dějství; obojí však dokazuje, že Harbison je doma především v lyrických pasážích, a má-li posouvat děj vpřed nebo prezentovat jeho dramatické stránky, žalostně selhává. Jistým paradoxem tak zůstává, že ulpí-li posluchači něco ze slyšené hudby v paměti, jsou to prakticky jen pseudodobové swingové a jazzové písně s vtipnými texty Murraye Horwitze, jimiž skladatel atmosféru doby i příběhu ilustruje, nemluvě o svižné taneční variaci na svatební pochod z Wagnerova Lohengrina.

Osobně mám za to, že Velkému Gatsbymu výrazně škodí i poněkud polopatické libreto. Jak už bylo řečeno, Harbison se v něm snaží udržet vše podstatné z Fitzgeraldova románu, ale další roviny vyprávění a spisovatelova osobitého stylu mu unikají. Z tajemného Jaye Gatsbyho se tak stává bez jakékoliv předchozí rafinovanosti ve třetím obraze jen jedna z dalších postav opery (a bohužel ne ta nejzajímavější), dějově důležité setkání protagonistů v hotelu Ritz vyznívá jako nudný alkoholový dýchánek, hlavní ženská postava Daisy Buchanan v polovině druhého dějství prakticky mizí ze scény – a tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho.