Druhé zastavení na Divadelní Floře 2024
Loni na České taneční platformě, letos na Divadelní Floře. Slovenská choreografka Eva Urbanová uvádí sólo Anomalie pro jednu tanečnici, mnoho světel a malou točnu. Ano, prostor a scénografie tanči s sebou spolu s ženskou postavou, kterou v tomto případě interpretovala energická Francouzka Agathe Tarillon. Prostor komorní scény Centralu v olomouckém muzeu dovolil divákům zažít taneční rituál z bezprostřední blízkosti a věkově sympaticky rozmanité publikum se zájmem a zvědavostí přihlíželo experimentu, který neztrácí na síle.
Anomalie v novém kontextu olomouckého festivalu a jeho linie promlouvající o svobodě (a osvobození) podivuhodně korespondovala s tím, co jsme se dozvěděli o pár dní dřív od polského choreografa Kuźmińského, který vyprávěl o stavech těla v afektu, kdy nemůže důsledkem okolností a vnitřní paralýzy tančit, a jak on sám v tomto směru aplikuje svou metodu, aby takovému paralyzovanému tělu pomohl znovu objevit schopnost promlouvat pohybem. Sólo vytvořené choreografkou Evou Urbanovou ve spolupráci s tanečnicí Joanou Simões, která je tančila jako první, nijak nesouvisí ani s jeho metodou ani s kontextem tvorby. Přesto jako kdyby ukazovalo právě tento proces: objevení a nalezení schopnosti sebevyjádření tancem v těle, které je umlčené a uzavřené, znehybněné bolestí nebo traumatem, uvězněné ve všeprostupující kontrakci, která má destruktivní charakter.
Výchozí poloha těla taková právě je: zhroucená do sebe a v pozici, jež pohyb blokuje. Torzo i končetiny propletené jako kořeny hluboce zapuštěné v pomalu se otáčející podestě, bytost se probouzí ze spánku nebo z paralýzy a její první pohyby jsou strnulé a křečovité. Jako kdyby zapomněla, co je to pohyb. Celá první část se přelévá do pohybové nálady, kterou bych připodobnila k německému expresionismu, výrazovému tanci, který objevoval jako první ze všech tu trhavost, úsečnost, explozi nahromaděné energie v třesu a v neusměrněných výbuších energie. Tančící tělo prochází fází, v níž jím procházejí emoce stále ještě ohromné a svazující, kdy si uvědomuje šrámy a bolesti a je s nimi jedním. Energie vystřeluje nárazově a nečekaně, ve zdání mimovolnosti, pudovosti, instinktu. (Ačkoliv choreografie je pevně daná.)
Posléze přechází do fáze, kdy tuto fyzickou zkušenost už identifikuje začíná ovládat, tělo není pohybováno, tělo se hýbe z vlastní vůle, negativní aspekty lze setřást v divokém rytmu, již v hrdém vzpřímení, ač ale stále s tímtéž nervním a horečnatým výrazem a se stopami křeče v trupu, pažích, rukou. Ve fázi, kdy jej emoce stále pokrucují, ale divoký rytmus napomáhá jejich uvolnění a zpřítomnění. Zároveň se celý tento proces svou energií přenáší na publikum, takže toho divokého očistného tance pod rudými reflektory jsou účastni všichni a všichni získávají s tanečnicí prožitek a na tento prožitek společnou vzpomínku. V třetí fázi pak tančí tělo osvobozené a hledá a nachází náhle objevenou a překvapivou lehkost a plynulost, propouští křeč a protahuje svou formu do dálky a do prostoru, který tu vždy byl, ale zdál se v tenzi a v kontrakci nedostižný a nedosažitelný. Fázi plynutí a rozpínání doprovází ve světelném designu modravé světlo, které se zmnožuje díky stále rychleji se měnícím bodům naprogramovaných reflektorů, téměř až do stroboskopického efektu. Postupně dojdeme až ke zklidnění a pomyslnému smíření, téměř až společného jednohlasného vydechnutí do klidu a ticha, kdy se znovu pomalu roztočí plošina, piedestal. Nad jeho významem – kromě toho, že koresponduje s další rovinou, ve které se tělo stává plátnem, a tedy uměleckým objektem, jsem ani u prvního provedení tolik neuvažovala, jistě ale souvisí s tím, jak vnímáme čas, jeho relativní pádění i zastavení v důležitých nebo krizových okamžicích.
Do choreografie v několika částech proniká namluvený text, který osvětluje vnitřní prožitky z tance a těla a který artikuluje, co je možné vidět a spoluprožívat. Já tomu úmyslu zpřesnění a vysvětlení rozumím, tanec je médiem emocí, a pokud chceme upřesnit význam a nabídnout „návod“ na čtení, nelze jinak než zapojit slovo. Tentokrát se mi však celý výjev zdál natolik srozumitelný a jasný, že snad ani nebylo potřeba ten doprovod slyšet. I to závěrečné ticho, v němž se sólistka vytratila jako stín do tmy a publikum zůstalo samo s právě uplynulým prožitkem a vzpomínkou, bylo naplněno významem a vysvětlovalo vše. Aspektem, který stále vzbuzuje otázky a obsahuje jistou stopu tajemství, jsou kresby na těle tanečnice, při blízkém pohledu v nich rozeznáváme nejen abstraktní linie, připomínající žíly a tepny pod kůží, ale také oči nebo načrtnuté pařáty. Jsou jako vytetované pohledy, které se na tělo kdysi upřely a zůstaly, ulpěly jako cejch, nebo jsou to vnitřní emoce, které svazují a hlídají nemrkajícíma očima, aby tělo neuteklo až příliš do svobody? A i když je možné odpověď získat, je snad lepší ponechat některým věcem jejich mystérium. Patří k tanci.
Naopak sólo Darii Koval, tanečnice, s níž na choreografii pracoval Maciej Kuźmiński, chce vyprávět doslova a nezamlčet nic. Tu není žádného mystéria, byť symbolika přítomna je. Žena přichází na jeviště „v civilu“ a převléká se na něm do tmavé sukně, která spolu s několika řadami korálků rudých jako krev zůstává jejím jediným kostýmem, který zároveň odkazuje k jejímu ukrajinskému původu. Po skončení extatického tance se pak znovu zcela civilně ustrojí. Je to součást jejího sdělení – zde jsem, abych vám něco o sobě řekla. Nemluví nahlas, ale slyšíme ze záznamu její hlas, který se svěřuje s pocity a prožitky z doby, kdy se rozhodla uprchnout před válkou. O období, kdy se domnívala, že už nikdy nebude tančit, protože je to zbytečné. O návratu k tanci. O tom, že i když její tělo tančí, dýchá, padá a zvedá se tady před očima diváků, její srdce a duše prodlívá v domovině. O tom, že bude po celém světě tančit svůj příběh, aby lidé nezapomínali.
Tanec tohoto sóla je čistou fyzickou expresí silné emoce. Choreografie není v ničem ilustrativní, ta sama o sobě konkrétní obrazy nevytváří. Věřím, že je také částečně improvizovaná a situační. Vedle slova ji doprovází klidný hlas houslí a minimalistická plocha klavíru, v podivném kontrastu s ženským tělem vypjatým na hranici sebezničení. Rozklenuté paže a torzo v křeči, nohy, jako kdyby chtěly vrůst do země, exprese, prudké pády a krátká zastavení, vteřiny bezmoci před výskokem v odporu. Je to trochu tanec zoufalství, ale také tanec vzdoru a odhodlání, ačkoliv převažuje ona tísnivá emoce. Vyvolává ale i obdiv, ke způsobu, jakým tanečnice nachází cestu právě k vyjádření emoce skrze pohyb, protože je také ozdravný. Není to politický statement, a přece je apelativní a téměř zavazující, protože znalost, vědění s sebou přináší odpovědnost. Každý, kdo se na takové choreografie dívá, ví, že čas nevinné nevědomosti minul.
Několik otázek pro dramaturgyni Jitku Pavlišovou
Jak ses dostala do kontaktu s týmem inscenace Every Minute Motherland? Znala ses už dříve s choreografem Maciejem Kuźmińskim?
To bylo vlastně už někdy na sklonku předminulého roku (2022), kdy jsem se v rámci svého výzkumného pobytu v německém Frankfurtu intenzivně zabývala východoevropskými identitami v tanci – a také kde, jak, prostřednictvím koho nebo čeho se s nimi lze setkat právě v zemích západní Evropy. Tehdy jsem narazila na dokumentární film Fragments of Resilience, který natočila Anna Semenova a který zachycuje pozadí a proces vzniku této inscenace. Jeho součástí byly i ukázky Every Minute Motherland. Od té chvíle byla inscenace v hledáčku mého zájmu a s radostí jsem pak zvěděla, že bude v květnu 2023 součástí festivalu DANCE v Mnichově, kam jsem na něj posléze (stále ještě z Frankfurtu) zamířila.
Ve stejné době rovněž finišoval loňský ročník Divadelní Flory s mottem „Jinakost“ a my intenzivněji začali v dramaturgickém týmu komunikovat motto letošní – „Volnost“. Na mnichovský festival jsem proto jela už i s vizí, že bych – pokud mě zhlédnuté představení definitivně přesvědčí – velmi ráda usilovala o jeho hostování na letošní Divadelní Floře. Představení jsem zhlédla a rezonovalo ve mně asi tisíckrát silněji, než jsem si z ukázek vůbec kdy pomyslela, a tím bylo jasno… Bezprostředně poté jsem vstoupila do kontaktu s Polinou Bulat a oboustranný, opravdu velmi silný zájem o hostování Every Minute Motherland u nás vedl k jejímu definitivnímu zařazení do programu.
Čím tě naopak přitáhla Anomalie? Způsob tvorby mladé choreografky Evy Urbanové? Její přístup k tělu, ke zpracovávání vzpomínek skrze fyzično, který ona nazývá biografií těla?
Eva Urbanová u nás hostovala již v postcovidovém ročníku 2022 s mottem „Nový svět“ se sólem The Essence. Její choreografické myšlení a to, jak jej pak prolíná jak s vlastním pohybovým materiálem, tak myšlenkovým backgroundem, mě velice oslovilo již tehdy. V rámci dramaturgického směřování Divadelní Flory navíc rádi pracujeme s určitou kontinuálností, tj. konsekventně sledujeme tvorbu osobností či souborů (zejména těch nejnovějších, nejmladších), jež považujeme za osobitou, ozvláštňující, a usilujeme o jejich návraty na Divadelní Floru, aby je touto optikou mohlo sledovat i naše festivalové publikum. Anomalii jsem poznala ještě coby členka Dramaturgické rady České taneční platformy, do níž byla nakonec i v roce 2023 vybrána, a znovu jsem ji viděla v létě na Kiosku. Pokaždé v jiném prostoru (na Kiosku byla uvedena v plenéru!), pokaždé s diametrálně odlišným publikem, a pokaždé, i když pokaždé jinak, mi přišla neobyčejně mnohovrstevnatá, což se mi pak potvrdilo i při diskuzích s ostatními, kdy ji každý/každá vnímal/a „po svém“, ale vždy to potvrzovalo její neuvěřitelnou obrazo- a významotvornost.
Bohužel jsem neviděla rakouskou taneční skupinu Hungry Sharks, čím ta získala pozornost dramaturgů festivalu?
BÉTON BRUT má co do jejího zařazení do programu letošní Divadelní Flory takovou „funny story“. Viděla jsem ji totiž ve Vídni v rámci Choreographic Platform Austria na sklonku října 2023, tedy v době, kdy byl program na letošní rok – a obzvláště ten tanečně-performativní – již de facto uzavřen. Ovšem ta určitá formální neokoukanost (v Rakousku BB kategorizují jako „brutalistické fyzické divadlo“), přímočaré, ale velmi funkční propojování architektury brutalismu a breakingu v tomto díle a mimořádná energie, s níž to všechno tato skupina dělá, pro mě byly obrovským zjevením i objevem současné rakouské nezávislé taneční scény, které jsem prostě chtěla sdílet s ostatními, a jak jinak než u nás na Divadelní Floře. Takže jsem znovu otevřela diskuzi o programu letošního festivalu a spolu s ostatními hledala cesty, jak BÉTON BRUT do už tak finančně i organizačně nabitého plánu zařadit. A jsem opravdu moooc ráda, že se to nakonec úspěšně podařilo! (i díky partnerství a koprodukci s architektonickým trienále SEFO na této inscenaci, které pořádá zdejší Muzeum umění Olomouc a které začíná krátce po skončení Divadelní flory).
Jak tým DF hodnotí spolupráci s Baletem Moravského divadla Olomouc? Budete v ní pokračovat? Já si toho velmi cením, protože v tom vidím potenciál prokopávat hradby mezi světem zřizovaných divadel a nezávislé sféry, které mají mezi sebou vystavěné hradby, k nimž myslím každá strana v průběhu let přihodila pořádný díl cihel. Oceňuji samozřejmě i zařazování oper a činoher MDO, jako člověk od tance mám ale z úplně nového projektu radost.
Já to mám úplně stejně. Mám vždy radost, když se cesty vzájemně propojují a nikoliv rozcházejí. Moravské divadlo Olomouc je dlouhodobým partnerem Divadelní Flory a vybrané repertoárové tituly jsou každoročně součástí festivalového programu. U tohoto projektu s Baletem MDO však považuji za unikátní, že se jedná o propojenost hned několika umělecko-kulturních sfér Olomouce, kromě MDO a Divadelní Flory je to právě ještě i zmiňované Muzeum umění Olomouc a v něm nově zrekonstruovaný prostor Central, který realizaci tohoto projektu doslova „zastřešil“. A možná bych zmínila ještě jednu unikátní okolnost vzájemného propojení: totiž že titul a téma obou inscenací přímo vycházely z letošního festivalového motta Volnost, pro vznik děl se jím tvůrci a tvůrkyně nechali přímo inspirovat. Přípravy dalších ročníků a programových titulů jsou velmi organická, zároveň ale i velmi fluidní záležitost, tak jsem vlastně sama velice zvědavá, jak se nám bude dařit spolupráce rovněž s baletním souborem MDO směrem do budoucna a ku vzájemné oboustranné spokojenosti.
Na festivalu se představil ještě současný maďarský tanec. Je již stálou součástí programace? Čím se maďarská taneční scéna vyznačuje, jsou nějaké spojnice v tématech nebo ve formě, které by vytvářely společný styl těchto umělců? A uvidíme další hosty z Maďarska i napřesrok?
Divadelní Flora ve své dramaturgické profilaci cílí na centrálně evropský prostor, Maďarsko je tak přirozeně jednou z fokusovaných kulturních krajin. To, že jsou ale tvůrci a tvůrkyně pocházející z Maďarska se svými díly pravidelně součástí finálního programu (přičemž neplatí, že na každém ročníku musí být zastoupena každá země sledovaného regionu!), dokládá jeden zásadní fakt, a to, že maďarská nezávislá taneční scéna je neuvěřitelně zajímavá a rozmanitá, formálně diverzní a současně – což Divadelní Flora ve své dramaturgii rovněž akcentuje – tematicky výsostně aktuální. To je zároveň ale asi tak jediný propojující aspekt, který – pokud zohledním výhradně osobnosti, jež u nás v posledních letech hostovaly: Beatrix Simkó (na DF společně v duetu s Jennou Jalonen), Adrienn Hód, Boglárka Börcsök, a letos Anna Biczók – v maďarských titulech uvedených v rámci Divadelní Flory shledávám. Jinak se totiž jedná vždy o díla veskrze odlišná. I když… Ještě jeden by tu byl: jsou prostě skvělá!
Anomalie
Koncept a choreografie: Eva Urbanová
Spolupráce na choreografii: Joana Simões
Hudba: Stroon
Světelný design: Tasya Nafigina
Text: Sammy Metcalfe, Eva Urbanová, Tasya Nafigina
Hlas: N I V V A
Kostým: Miriama Kardošová
Výroba scénografie: Josef Malík
Světelná technička: Miriam Čandíkova
Produkce: Eva Urbanová, Nhung Company
Zvláštní poděkování: Svetlana Kozlova, Michal Klodner, Aleš Němec, Ondra Mikula
Účinkuje: Agathe Tarillon
Premiéra 23. 10. 2022
Na Divadelní Floře uvedeno 14. 5. 2024
Resistance Movement
Choreografie, remix hudby, dramaturgie, video, light design: Maciej Kuźmiński
Hudba: Max Richter
Video, fotografie, grafika: Aleksander Joachimiak
Performance, návrh kostýmu a spolupráce na choreografii: Daria Koval
Premiéra 21. 3. 2023
Na Divadelní Floře uvedeno 14. 5. 2024
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
