Premiéra Thomasova operního Hamleta, o níž jsme psali zde, v nás vyvolala touhu, abychom viděli také alternující umělce. Při čtvrtém představení opery nás sice nečekalo kompletní druhé obsazení, při reprízách se to v běžném repertoárovém provozu už těžko podaří, ale jiný byl Hamlet (Roman Hoza), Claudius (Jan Šťáva), Polonius (Zdeněk Plech) a Horatio (Roman Vocel). Královnou večera byla stejně jako na premiéře Jana Sibera v roli Ofélie, kterou interpretovala dokonale, bez premiérového přepětí. Její výkon má přinejmenším evropské parametry, je obdivuhodný.
Premiérový Hamlet Thomas Weinhappel byl výrazně sebestředný, pěvec si byl zjevně vědom, že je ohniskem veškerého dění. Nemyslím to v negativním slova smyslu, k jeho rozevlátému romantickému typu troška toho histrionství tak trochu patří. Hozův pětadvacetiletý Hamlet je zemitější, zádumčivější a emotivnější především ve vztahu k Ofélii. Prozpívává svou roli poctivě, jen zpočátku nepatrně technicky zakolísal ve zvláště vypjatých místech. Jeho znělý baryton má krásnou barvu a je schopen jemných dynamických odstínů. Role Hamleta je mimořádně obtížná po všech stránkách, Roman Hoza měl však mimořádné štěstí, že se při její tvorbě setkal s režisérem, který inscenaci vypracovává do všech „tradičních“ detailů, což znamená, že každá z postav je tvarována jako výrazný jedinec a zároveň je součástí podrobně modelovaných vztahů mezi postavami.
Stejně postupuje režisér Radovan Lipus při vytváření celé inscenace, kterou skládá jako dokonalou mozaiku z mnoha přesně zasazených kamínků. Hoza spolupracoval s režisérem, který dokáže herce i inscenaci formovat se stálým nadhledem nad architekturou celku. Je jednou ze vzácných výjimek u nás. Na Hozovu výkonu je patrné, že přesně ví, o čem jeho postava je, jaké má vztahy k ostatním postavám. Závěrečné zhroucení nad zemřelou Ofélií, které předal svou královskou korunu, je strhující. Jeho Hamlet je bytost z masa a kostí, zpočátku mu sice poněkud chybělo soustředěnější pohybové napětí a sebevědomější držení těla – je to přece princ, který je zvyklý pohybovat se na veřejnosti s určitou grácií, a to samozřejmě i ve chvíli, kdy ztratil svého milovaného otce.
Velmi zaujal Jan Šťáva jako Claudius, jeho bas se stále zněleji a průrazněji prosazuje v celém svém rozsahu a také představitelsky byl přesvědčivý. Nemůžeme si stěžovat, že bychom neměli dobré pěvce. Pokud budou spolupracovat se stejně kvalitními režiséry a dirigenty, máme se na co těšit.
Představení v úterý 29. března bylo beznadějně vyprodané a mělo nádhernou atmosféru. Na jevišti i v orchestřišti bylo znát cílevědomé soustředění všech účinkujících a snad ještě příjemnější byly reakce vnímavého publika. Diváci sledovali inscenaci opravdu soustředěně a odměnili působivou inscenaci intenzivním nadšeným potleskem. Mimořádný zážitek.
Hodnocení autorky recenze: 100%
Ambroise Thomas:
Hamlet
Hudební nastudování a dirigent: Tomáš Brauner
Režie: Radovan Lipus
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Eva Kotková
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Videoprojekce: Otakar Mlčoch
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Premiéra 3. března 2016 Národní divadlo moravskoslezské Ostrava
(psáno z reprízy 29. března 2016)
Claudius – Jan Šťáva
Gertrude – Janja Vuletic
Hamlet – Roman Hoza
Polonius – Zdeněk Plech
Ophélie – Jana Sibera
Laërte – Martin Šrejma
Marcellus – Tomáš Kořínek
Horatio – Roman Vocel
Přízrak – Václav Živný
První hrobník – Petr Urbánek
Druhý hrobník – Aleš Burda
