Držel partituru dva centimetry před očima

Texty Ivana Medka (95)

Karel Ančerl se v našem seriálu – díky Ivanu Medkovi – už několikrát objevil. Poprvé, když jsme připomínali korespondenci, kterou spolu oba muži vedli mezi Ančerlovou emigrací do Kanady v srpnu 1968 a jeho smrtí v červenci 1973 (zde). Podruhé, když jsme uveřejnili rozhovor s Ivanem Medkem o Karlu Ančerlovi při příležitosti stého výročí dirigentova narození; vyšel v roce 2008 v Rudolfinum Revue (zde).

V roce 1967 besedoval Ivan Medek s Karlem Ančerlem v sérii pořadů Československého rozhlasu Umění 20. století, jejichž hosty byli kromě něj také Václav Snítil, Ilja Hurník, Václav Neumann a Ivan Moravec. Rozhovor neotevřela Česká filharmonie ani žádná vážnohudební dirigentská témata, ale Osvobozené divadlo, v němž dostal Ančerl svoji první profesionální pracovní příležitost v Československu. Díky svému spolužáku a příteli Jaroslavu Ježkovi.
***

Ivan Medek: Pane dirigente, už mnohokrát se hovořilo a psalo o tom, jaké byly vaše začátky, to je v Osvobozeném divadle v Praze. Já myslím, že bychom dnes, než o tom všem začneme hovořit a než začneme hovořit o tom, co to je vlastně dirigentské umění a dirigentské řemeslo, že bychom si mohli na začátek pustit jednu starou desku, i když vlastně desku obnovenou, s orchestrem Osvobozeného divadla.

Ivan Medek: Tak to bylo Devět řemesel, desátá bída. Zpívali Voskovec s Werichem, orchestr Osvobozeného divadla řídil Karel Ančerl. Jak jste se vlastně seznámil s Ježkem?

Karel Ančerl: To musím velmi daleko nazpět, a sice do dob mých studií na konzervatoři. My jsme byli vášniví navštěvovatelé koncertů a divadel. A velmi groteskní situaci jsme vždycky navodili v Lucerně, protože tam byli dva uvaděči, kteří měli pochopení pro mladé lidi a pouštěli nás klidně do sálu na permanentku Elektrických drah, kterou samozřejmě všichni študáci měli. A na tuto legitimaci jsme chodili do Velkého sálu Lucerny, kde se tehdy odbývaly koncerty s význačnými zahraničními umělci.

Stáli jsme vždycky vpředu – až u pódia, abychom všecko nejen slyšeli, ale i viděli. A mezi námi byl vždycky takový podivný chlapec, který většinou četl s sebou partitury. Ovšem způsobem, který byl nápadný. Držel partituru dva centimetry před očima, mžoural, každou chvilinku se zasnil, otevřel pusu a díval se do stropu. No, a to byl Jaroslav Ježek. Mě nějak přitahoval právě tou svojí fyzickou nemohoucností. Jednou jsem ho oslovil a šli jsme potom spolu domů. Přirozeně, že jsme se přitom zastavili na pivu, protože Ježek měl pivo strašně rád. A tak vzniklo naše přátelství, které potom dostalo takový vrchol mým angažováním do Osvobozeného divadla.

Ivan Medek: To bylo ovšem už v době, kdy jste absolvoval konzervatoř, dirigentskou školu a měl jste také mistrovskou školu.

Karel Ančerl: Nejenom. To už jsem měl také roční praxi v Německu. Bylo to přesně v roce jedenatřicátém.

Ivan Medek: Tam jste s Hermannem Scherchenem spolustudoval Hábovu Matku.

Karel Ančerl: Nejenom Hábovu Matku. Hermann Scherchen totiž v Mnichově podnítil festival soudobé hudby. Založil tam společnost, která existuje vlastně dodneška: Musica Viva. Vedl ji významný německý skladatel Karl Amadeus Hartmann. A tam Scherchen připravoval své první velké festivaly soudobé hudby, z nichž na jednom se právě odehrálo první provedení Hábovy čtvrttónové opery Matka. Tam jsem právě začínal.

Ivan Medek: Když jste se potom vrátil do Prahy, ty začátky byly samozřejmě těžké. Také z existenčního hlediska. Takže docela určitě vám angažmá v Osvobozeném divadle přišlo vhod.

Karel Ančerl: Ježek mě angažoval právě proto, že jsem neměl žádné jiné místo a nikam jsem se nemohl dostat. Já nastoupil s celkem dost značnou skepsí, poněvadž jsem v životě jazz nedělal. Ale čirou náhodou první skladbou, kterou jsem měl studovat, byl Ezop a brabenec. Byla to skladba, kterou Ježek napsal do velmi podivné, nezvyklé tóniny pro jazzový orchestr. Byla to Fis dur. Což přineslo několik problémů pro tento orchestr. Já to začal zkoušet. Tehdy byl ředitelem Háša, pozdější ředitel Gramofonových závodů. Po zkoušce si mě Háša zavolal a povídá: „No, děláš to dobře, já ti přidám ještě dvě stě korun!“ To bylo takové překvapení, které jsem zažil jenom jednou – tehdy poprvé a asi naposledy – v životě.

A tak jsem prostě začal študovat toho Mravence. Bylo to dost těžké, protože Ježkův rukopis byl většinou nečitelný. Ježek jak velice špatně viděl, tak napsal často některé nástroje o jednu linku výš nebo níž. Bylo tedy nutno přímo na zkoušce rukopis a všechny ty transpozice opravovat a tak dále. To už souvisí prostě se skutečně správným a autentickým čtením partitury. Samozřejmě, Ježek byl u toho, pomáhal mi. No a tak jsem zakotvil v Osvobozeném divadle. Myslím, že mohu říct, přestože druh hudby, který se tam prováděl, mi byl poměrně dost vzdálený, že to byla jedna z nejšťastnějších dob mého života. Hlavně proto, že jak Ježek, tak samozřejmě v prvé řadě Voskovec a Werich uměli ve svém divadle vytvořit tak neobyčejně vřelé přátelské ovzduší, že tam prakticky neexistoval nikdo, kdo by se s někým v divadle chtěl hádat. Všichni se opravdu měli rádi a byli jsme jako jedna rodina. Jsou to skutečně krásné vzpomínky a rád bych, kdyby to dneska ve všech uměleckých ústavech mohlo vypadat alespoň přibližně takto.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy