V hudbě odedávna rozhoduje řada nahluchlých osobností

Texty Ivana Medka (18)

V těchto dnech uplyne pět let od smrti Ivana Medka. I proto tentokrát sáhneme po jiných textech než těch, které psal pro (širokou) hudební veřejnost. Pořád se málo ví a málo doceňuje, jak významný byl Ivan Medek pro dirigenta Karla Ančerla. V šedesátých letech, kdy Medek pracoval v České filharmonii, působil čím dál víc jako neoficiální dramaturg a díky jeho souznění s šéfdirigentem měl orchestr pozoruhodný – a hlavně promyšlený – dramaturgický profil.

Když se Karel Ančerl po 21. srpnu 1968 nevrátil ze Spojených států a přesunul se do kanadského Toronta (kde se měl od sezony 1969/1970 stát – a také se stal – šéfem Toronto Symphony Orchestra), byl to právě Ivan Medek, na koho se v České filharmonii s důvěrou obrací.

Několik desítek dopisů, které putovaly mezi Prahou a Torontem od září 1968 do dubna 1973, obsahuje mnoho problémů spojených s dobou (víza, výjezdní doložky) a mnoho zajímavých detailů o Ančerlově torontské i mimotorontské dirigentské činnosti. (Většina dopisů vyšla svého času jako seriál v časopise Harmonie).

Ale my se tentokrát budeme věnovat dopisům Ivana Medka – dopisům, které jsou plné důvěry a ochoty pomoci, plné přátelství, porozumění a podpory. I na takovou dálku byl Ivan Medek pro Karla Ančerla jeden z nejbližších. V jeho dopisech jsou slova povzbuzení a také naděje, že se přátelé shledají. Třeba na Ančerlově milované chatě v jihočeských Klenovicích.

Projížděl jsem silnicemi kolem Bechyně, Písku, Vráže, Třeboně, Tábora a od počátku jsem věděl, že nakonec dojedu do Klenovic. Přesto, že cestu znám, zeptal jsem se u odbočky ze státní silnice jednoho starého strejdy, který tam řezal dříví, kudy se jede k Ančerlovům. Ptal jsem se vlastně jen proto, abych znovu slyšel to, co vím. Musím prý hned za chalupami napravo polem až k přejezdu a tam zadupat, ale pořádně „zarajtovat“ na drátech, aby se závory zvedly. Udělal jsem to jen tak pro legraci, protože přejezd je rozkopaný a stejně se přes koleje nedá jezdit. Jenže pořád ještě nemám ten Váš jihočeský fortel nebo jsou ty závory už moc dlouho dole. Tak jsem tedy přešel a chvíli chodil kolem Vašeho domku. Dům je – pokud se to dá posoudit zdálky – v naprostém pořádku. Zahrada vzorně uklizena, stromky a keře okopány, tráva pokosena – úplná krása. A kolem v lese spousta brusinek, velkých jako maliny, zbytky obrovských borůvek, a kdyby jen trochu pršelo, jistě i hub. Kolem absolutní ticho, vysokánské borovice a takové to ztajeně dramatické jihočeské nebe. Pak jsem si u strážního domku natrhal trochu švestek, na poli mladou kukuřici a trochu přemýšlel, zda stačí spravit ten přejezd do té doby, než se sem vrátíte, abyste nemuseli nosit kufry pěšky. Myslím, že to bude Vaše první cesta, a rád bych to věděl alespoň tak dva dny před tím, abych se schoval někam za keř a díval se na Vás, jak otvíráte dveře od domova. Klíč máte zatím s sebou někde v partituře Asraela, Dvořáků, Janáčků, Smetanů, ale i Beethovenů atd. A hodí se nejen ke Klenovicím, ale i k Praze a především k lidem.
(19. září 1971)

Ivan Medek se těžko smiřoval s tím, že srpnem 1968 a následným vývojem se přerušila kontinuita Ančerlovy práce s Českou filharmonií. Čím dál víc bylo znát, jak moc Ančerl pro úroveň orchestru znamenal. I pro Medka tato hodnota – pochopitelně a zároveň paradoxně – vyvstávala mnohem silněji v situaci, kdy byla osmnáctiletá kapitola Ančerlova vedení České filharmonie definitivně uzavřená. I když Medek nikdy nevěřil, že je to definitivní…

Vaše desky s ČF jsou (…) na našem trhu trochu tak něco jako Hity v oblasti vážné hudby, stále znovu se lisují a je jich vlastně pořád málo. Vracíme se k nim v pořadech Divadla hudby (…), ale hrajeme je i jinde. Slyšíme Vás pořád v rozhlase, televisi atd., takže se snad dá říci, že ta velká ančerlovská vlna nastala pořádně až po Vašem odchodu. Ale to snad je zákonité a každý pořádný operní libretista v Itálii v minulém století věděl, že hlavní hrdina (jenže to byl obvykle tenor) musí na konci třeba prvního jednání někam odjet, aby se pak mohl s triumfálním pochodem zase vrátit. A protože nás ve dvacátém století už tolik tenoristé nezajímají a léta kolem šedesátky jsou pro dirigenty léta mládí, počítám tak trochu Vaši nynější situaci za přestávku mezi prvním a druhým jednáním. Není teď snad důležité, kde se bude ten triumfální pochod hrát…
(30. prosince 1970)

O sobě psal Ivan Medek vlastně málo. Většinou až na Ančerlovo naléhání. V jednom z dopisů popisuje odchod z České filharmonie. Mimo jiné proto, že zařadil Honeggerovu skladbu „Jana z Arku na hranici“ ve dnech prvního výročí sebeupálení Jana Palacha…

… když mi J. P. (ředitel České filharmonie Jiří Pauer – poznámka redakce) v milém rozhovoru můj odchod oznamoval a snažil se jej zdůvodnit, přesvědčil mne i o tom, že je to přání nějakých jiných vysokých míst. Také jsem si musel uvědomit, že jsem nihilista, nemám žádné slušné přátele, nestýkám se s dobrými lidmi, jsem holt ze špatné staré rodiny, mám špatnou povahu atd. (…) Zatím stále mohu pracovat příležitostně v malých relacích v rozhlase a něco dělám i pro televisi. To je v mé současné situaci nejkuriosnější, protože to znamená obrovskou publicitu, ohlasem ve veřejnosti nesrovnatelnou s prací v ČF, ale snad tento paradox alespoň nějaký čas vydrží.
(19. března 1970)

Dění v České filharmonii samozřejmě patřilo k pravidelným rubrikám Medkových i Ančerlových dopisů. V době sedmdesátého pátého výročí České filharmonie Ivan Medek – už zpovzdálí orchestru – píše: