Jen neodkládat – to bylo naše heslo

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (169)

Po smrti Karla Boleslava Jiráka na konci ledna 1972 psal Ivan Medek skladatelově ženě Blance. Jeho slova jsou přátelskou útěchou a podporou a zároveň jsou velmi výstižná, pokud jde o zachycení Jirákovy osobnosti i životní cesty.

„Těšil jsem se na nové setkání s panem profesorem a stále se vracel k onomu letnímu dni, kdy proti mně seděl neuvěřitelně mladý, svěží a živý, s fenomenální pamětí, přesným a jasným myšlením; zdálo se mi, že mladší a jistě veselejší i vyrovnanější než tehdy před dvaceti lety, když odjížděl z domova. Myslím, že pan profesor patřil k těm nemnohým lidem, kteří se mohou kdykoliv podívat zpátky s dobrým pocitem, že za sebou nechávají velký kus krásné a poctivé práce. To, co udělal pro českou hudbu u nás a později i v Americe, můžeme zatím jen velmi neúplně přehlédnout, ale jednou to bude zaznamenáno jako velká a dobrá kapitola v české kultuře a jejím začlenění do světových souvislostí. Vzal na sebe do posledních důsledků úděl českého umělce se vším risikem neporozumění, závisti i zloby a dovedl tato negativa proměnit v trvalé hodnoty positivní.“

Blanka Jiráková ve své odpovědi píše o tom, jak těžká pro ni tato doba je a zároveň jak se leká velké odpovědnosti vyplývající z toho, že se stává hlavní strážkyní skladatelova odkazu. Ivanu Medkovi také děkuje za vše, co pro jejího muže udělal.

„Nezapomenu Vaší pozornosti k němu a vím, jak v ní okříval a jak ji oceňoval, a já Vám za ni a za vše, v čem jste pomáhal, dnes zvlášť děkuji!“

Ivan Medek a Karel Boleslav Jirák (zdroj archiv rodiny Medkovy / upload.wikimedia.org)

Praha 14. 4. 1972

Milá paní Jiráková,

děkuju mockrát za krásný dopis, který mi znovu připomněl pana profesora a jeho poslední chvíle. Lituju, že jsem nevěděl o Vaší návštěvě v Praze na premiéře jeho poslední Symfonie. Byl jsem na druhém koncertě České filharmonie, ale jen na symfonii, pak jsem musel odejít a také jsem si nechtěl dojem z tohoto díla narušovat jinou hudbou. Symfonie mne hluboce dojala, ale ne jen z toho důvodů, že je to poslední velké dílo na rozloučenou. Především její hudba, která má v sobě čistotu, prostotu i pevnost; zní nově, bez ohledu na to, co se všechno v hudebním vývoji za poslední léta stalo, a přitom stojí na pevných základech, ze kterých tvorba Vašeho manžela vždycky vycházela. Má navíc v sobě něco specificky českého, řekl bych dokonce (možná, že ne právem, protože z poslední doby toho mnoho neznám), že je to jedna z nejčeštějších Jirákových skladeb. Snad je to tím, že si člověk uvědomuje domov stále víc, je-li mu tak dlouho odepřen. A domov, to nejsou přece jenom velké ideje nebo dějinné souvislosti, to je vědomí příslušenství ke spoustě drobných, malých věcí, k lidem, k jejich životu, jejich těžkostem i radostem. Myslím, že i provedení bylo dobré, Jiří Bělohlávek je velmi nadaný mladý dirigent a Filharmonie se snažila jako za starých, dobrých časů.

O koncertu v Plzni jsem obšírně panu profesorovi ještě psal, program však, bohužel, nemám, snad ani nebyl vytištěn, byl to koncert pro úzký okruh společnosti „přátel hudby“. Byl to ale hezký večer, který měl smysl.

Vím, že Vaše situace je velmi těžká, a jistě je Vám smutno. Máte ale před sebou velkou práci. Kdyby se podařilo dát dohromady jen např. korespondenci pana profesora, udělat soupis jeho skladeb, teoretických prací, kritických článků atd., bylo by to dost pro profesionální skupinu vědeckých odborníků. A ti budou zcela závislí na Vašich informacích a materiálech, které jim můžete připravit. Řekl bych, že takové přehledné a i trochu neosobní zpracování všech dostupných podkladů je nezbytným předpokladem ke každé další eventuální analýze, a nikdo, kdo se jednou pokusí o souhrnný pohled na Jirákovu tvorbu, se bez toho nemůže obejít. Snad je to v současnosti ještě důležitější než případné pokusy o zhodnocení, které by u nás, ale i v Americe, byly nutně poznamenány omezeností informací. Zbude-li Vám při této velké práci ještě trochu času na občasné připomenutí Jirákovy tvorby interpretům v Americe a všude tam, kde k tomu máte možnost, a budeme-li se i my zde trochu snažit, aby se nezapomínalo na Jiráka-skladatele, bude to dohromady pro nás všechny úkol na mnoho let. A myslím, že nemusíme být neklidní a smutní, když se to všechno nebude hned tak dařit. Situace není jednoduchá a umění není všude posuzováno jen podle svých vlastních hodnot, ale podle řady zcela vedlejších věcí, postojů apod. To jistě víte a pan profesor se o tom také mnohokrát a dosti bolestně přesvědčil. Ale to všechno je jen věcí času, který v sobě obsahuje moudrost zrání, bez ohledu na všechny pokusy o jeho zastavení.

Vím, že pro Vás nebude teď asi jednoduché a snadné přijet občas domů, ale pokud by se Vám to podařilo, budeme se vždycky těšit na Váš příjezd a na Vaši návštěvu. Myslím, že Vás mohu ujistit, že najdete v Praze vždycky hodně lidí, kteří vědí, co znamenal, znamená a bude znamenat K. B. Jirák pro českou hudbu a kulturu.

Vyřizuji pozdravy od své ženy, rodiny a přátel, myslím na Vás a přeju Vám všechno dobré, radost a naději.

Ivan Medek

Ivan Medek na dobové fotografii (zdroj archiv rodiny Medkovy)

Chicago 11. 7. 1972

Milý příteli, (pro Vás paní Blanka)

odpusťte, že odpovídám až dnes na Váš milý dopis ze 14. dubna (došel ve čtyřech dnech, rekord!), ale nemohu se stále se svými písemnostmi dostat na rovinu. Nevím, jestli jsem Vám psala, že pracuju v knihovně Northwestern University (African collection) denně od 8.30 do 5.00, zbývá mi tedy na „život“ jen pár hodin. Život to vpravdě není, jen existence. Nechci znít trpce, ale zdá se mi, že čas nějak nepomáhá, spíš smutek prohlubuje. Ale vím, že mne čeká mnoho práce, a tak se zoceluju a snažím se do ní vniknout. Začala jsem jeden „project“, tedy první krůček dopředu. Povím Vám o něm více, až trochu povyroste a dostane tvar a budu si jista, že s ním mohu do světa.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama