Karel Boleslav Jirák: S fenomenální pamětí, jasným a přesným myšlením

Texty Ivana Medka (168)

Karel Boleslav Jirák zemřel v Chicagu 30. ledna 1972. Bylo mu jedenaosmdesát let. Odešel krátce před světovou premiérou svého posledního symfonického díla – VI. symfonie – na pražských koncertech 17. a 18. února v podání České filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Ivan Medek píše kondolenci skladatelově ženě Blance.

Ivan Medek – dobové foto (zdroj archiv rodiny Medkovy)

Praha 5. 2. 1972

Vážená paní Jiráková,

je mi moc smutno ze zprávy, kterou jsem se v těchto dnech dozvěděl z našeho tisku. Těšil jsem se na nové setkání s panem profesorem a stále se vracel k onomu letnímu dni, kdy proti mně seděl neuvěřitelně mladý, svěží a živý, s fenomenální pamětí, přesným a jasným myšlením; zdálo se mi, že mladší a jistě veselejší i vyrovnanější než tehdy před dvaceti lety, když odjížděl z domova. Myslím, že pan profesor patří k těm nemnohým lidem, kteří se mohou kdykoliv podívat zpátky s dobrým pocitem, že za sebou nechávají velký kus krásné a poctivé práce. To, co udělal pro českou hudbu u nás a později i v Americe, můžeme zatím jen velmi neúplně přehlédnout, ale jednou to bude zaznamenáno jako velká a dobrá kapitola v české kultuře a jejím začlenění do světových souvislostí. Vzal na sebe do posledních důsledků úděl českého umělce se vším risikem neporozumění, závisti i zloby a dovedl tato negativa proměnit v trvalé hodnoty positivní. To se člověku podaří jen málokdy a málokdo to dokáže úplně sám. Myslím – a přesvědčil jsem se o tom, že jste pro něho znamenala nesmírně mnoho a snad není přehnané, jsem-li přesvědčen, že by to všechno bez Vás nedokázal. Proto věřím, že budete strážkyní jeho díla a vezmete si z něho právě onu radost a naději, která je pro každé velké umělecké dílo charakteristická.

Prosím Vás, dejte za nás malou kytičku na hrob pana profesora, budeme při premiéře VI. symfonie v duchu s ním i s Vámi.

Ivan Medek

Chicago – dobové foto (zdroj flickr.com)

Chicago 4. 4. 1972

Milý příteli,

snad Vás tak mohu nazvat? Čtu nyní znovu Váš dopis, který jste mně poslal ve dnech, kdy se můj svět zbortil, a slzím. Děkuji Vám ze srdce za Vaše vřelá slova o něm, tak pravdivá a výstižná, i ta, která věnujete mně. Ano, vzala jsem si na sebe úlohu strážkyně jeho klidu k tomu, aby mohl pracovat, i jeho vnitřního štěstí, které nám tak samozřejmě vykvetlo, i jeho srdce, které po všech těch zkouškách mělo v poslední době těžkou práci „držet s ním krok“. Zůstal mladý, nevzdal se, i za těch zdravotních potíží pracoval neúnavně a chtěl ještě toho tolik dokázat. Pár dní, než jsem ho vezla do nemocnice, dokončil anglickou učebnici, novou skladbu pro varhany a nové sbory na slova českých básníků pro sbor Dr. Plavce. A stále říkal: „nemám mnoho času…“ – bohužel často nebyl slyšen – však víte – a tak se také bohužel nedočkal.

A to mne nikdy nepřestane bolet, že už neslyšel své „Requiem“, neslyšel svou poslední symfonii (drásá mne, když čtu, že ji sám nazval „rozloučení se životem“), neměl v rukou svůj dechový kvintet, který vyšel právě v den jeho skonu. Pozdě, nenávratně pozdě…!

Jak víte, chystali jsme se do Prahy v únoru. Nikdy jsem naše letecké reservace nezrušila, i když bylo jasno, že nepoletíme (byl od 18. I. v nemocnici), ale když rána padla, věděla jsem okamžitě, že poletím sama, musela jsem, bylo to pro mne jediné světlo v tmách. A tak jsem v Praze byla, bohužel neviděla jsem Vás ani na jednom z koncertů, jak jsem doufala. Vím, že mnoho lidí nevědělo, že jsem tam byla. Byla to moje nejtěžší cesta, ale nemohla jsem jinak, bylo to jeho přání vrátit se domů…

Teď jsem tedy zpět zde, ochuzena o vše, co pro mne znamenalo život, a snažím se najít cestu dál sama. Vím, že nesmím žehrat, osud byl ke mně víc než milostivý, že mně dal prožít život s ním, budu z toho čerpat sílu. Jen role strážkyně jeho odkazu mne trochu leká pro její závažnost a odpovědnost. Mohu Vás poprosit v budoucnu o radu a pomoc, kdybych potřebovala?

Nezapomenu Vaší pozornosti k němu a vím, jak v ní okříval a jak ji oceňoval a já Vám za ni a za vše, v čem jste pomáhal, dnes zvlášť děkuji.

Přeji Vám zdraví a sílu do Vaší budoucnosti a budu Vám vděčna, vzpomenete-li si někdy na mě pár řádky, event. zprávou, mající vztah k jeho dílu.

Jsem srdečně Vaše Blanka Jiráková

Prosím ještě: jak dopadl Váš koncert v Plzni? Nedostali jsme ani program, ani pásku. Realisoval se vůbec? Myslím, že Vám o tom ještě sám psal.

Karel Boleslav Jirák (zdroj cs.wikipedia.org)

 

(pokračování)

Reklama

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na