Důležitost paměti

Zápisník Jindřicha Bálka (43) 

S velkou radostí jsem zalistoval  knihou o Karlu Bermanovi. Ale hned mě napadá, kolika vynikajícím muzikantům podobnou knihu dlužíme. Operní pěvec, který byl po desítky let jednou z opor a nepřehlédnutelných postav české opery, muž mnoha talentů s bohatým životním příběhem, si podobnou knihu zaslouží. A někdy lehce komentovaný seznam operních rolí a vystoupení poví víc než oslavné kritiky. Nová kniha Karel Berman – kronika života operního pěvce vychází v edici Paměť nakladatelství Akademia, v edici, kde vyšla řada cenných memoárů a autobiografií. Tohle autobiografie není, i když to není ani monografie, její zkušený autor, historik Martin Kučera zůstal u skromnějšího podtitulu „kronika“ – a jak se dočteme, vychází z pečlivě vedených „pracovních deníků pěvce a dalších archivních pramenů“. A zároveň dobře tuší, že psát o životě někoho z „interpretačních umělců“ není snadné.

K tomu slouží i úvodní kapitola Na okraj kroniky – a sympatické je už to, že začíná otázkou „Lze se metodickými prostředky, jež má po ruce historik, zachytit cosi tak nezachytitelného, jako je neopakovatelný jevištní výkon?“ A řada otázek pokračuje upozorněním na bolestnou stránku osudu Karla Bermana, který podobně jako Karel Ančerl či Zuzana Růžičková prošel kvůli svému židovskému původu několika koncentračními tábory a zachránil se jen zázrakem. Tato zkušenost, stejně jako všestranný talent pěvce, herce, režiséra a libretisty dává příběhu Karla Bermana velkou sílu, i když se vypráví klidně, věcně a civilně.Nechci ale v tuto chvíli předjímat samostatné recenze čerstvě vydané šestisetstránkové knihy, na které snad ještě dojde. Ale znovu si na tom člověk uvědomí, jak krátká je naše paměť v oboru interpretačního umění a jak těžké je tuto paměť udržovat a oživovat. Ne že by to v jiných oblastech nebyl problém, ale pomíjivost živého hudebního zážitku se někdy jeví až nespravedlivá. A jako současníci mnoha žijících hudebníků si často nepřipouštíme, jak velkou zodpovědnost jako posluchači v tomto směru máme.

Znovu se mi vybavuje, v jaké situaci dnešní publicista je, pokud chce zjistit víc než základní informaci o osudech některých hudebníků. A to pěvci jsou na tom ještě relativně dobře. Ale pokud se podíváme mezi dirigenty, máme uspokojivě zmapovaného vlastně jen Václava Talicha, díky mnohaleté péčí několika jednotlivců. Už u Karla Ančerla jsme odkázáni jen na jednu příležitostnou knížku, a to samé platí o Václavu Neumannovi. Když by člověk sháněl něco podrobnějšího o Josefu Sukovi, objeví v Českém muzeu hudby bohatý archiv programů a dvě velmi dílčí seminární práce. Když bude pátrat o Janu Panenkovi, nenajde nejspíš ani to. Pracným a bolestným dluhem je zpracování životního příběhu Rafaela Kubelíka, ale i Rudolfa Firkušného, o kterého se naštěstí v Brně pečuje o něco víc. Právě před rokem se hudební veřejnost loučila s Antonínem Kohoutem, ale poslední knihy o Smetanovu kvartetu jsou z výroční sborníky z osmdesátých let… A to jsme zmínili jen pár nejslavnějších jmen, která z povědomí tiše mizí. Někdy mám neskromný, ale ve své podstatě spíše zoufalý pocit, že co si o určitých lidech a tématech nenapíše člověk sám, nikde jinde se nedočte. Takže jsem vděčný každému pamětníkovi, který si nejen něco pamatuje, ale také něco píše. A to jsou dobová svědectví v ideálním případě jenom prvním stupněm.Zážitek z koncertu je skutečně zážitek pomíjivý, který může být překryt návštěvou dalšího koncertu. Vedle toho ale musíme hledat způsoby, jak se vracet i k těmto z podstaty věci pomíjivým událostem. Měli bychom k nim přistupovat s tím, že jednou bude záležet také na naší dobré paměti a dobré reflexi toho, co jsme právě slyšeli. Teprve to dělá z konzumentů skutečné posluchače. Měl jsem teď příležitost si znovu, s obrazem i bez obrazu, poslechnout na DVD Berlínskou filharmonii se Simonem Rattlem z živého koncertu ve Španělském sále 1. května loňského roku. A poslouchat v klidu provedení Pastorální symfonie v pozoruhodně pomalých tempech a soustředěné atmosféře, je i po necelém roce velký zážitek. Některé jiné by možná vybledly rychleji a člověk by zkonstatoval, že jeho tehdejší nadšení bylo přehnané. Jiné zážitky naopak s odstupem krásnějí a získávají na vzácnosti. To je dobré vědět a počítat s tím i předem. Už roční odstup a návrat je něčím zajímavý. A po deseti letech už člověk začíná mít dojem, že se dotýkal něčeho málem starobylého. Pisatel si připadá zvláštně, když ve svých sedmatřiceti letech začne promlouvat jako pamětník. Ale mám dojem, že nic jiného nezbývá – a co se v mládí naučíš… Ačkoli jsme jen posluchači dalších a dalších koncertů, není jedno, co z toho po roce zůstane.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Jaromír Svoboda, archiv 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na