Dvě únorová operní jubilea

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Osobnosti české opery 

V únoru si připomínáme dvojí nedožité osmdesátiny významných operních pěvců. Ve středu 12. února by je oslavil Antonín Švorc, o jedenáct dní později, 23. února, Miroslav Frydlewicz. Mnohé tyto dva umělce, wagnerovského basbarytonistu, rodáka z východočeské Jaroměře Antonína Švorce a tenoristu lahodného timbru se širokým rejstříkem, rodilého Plzeňáka Miroslava Frydlewicze, spojovalo.Oba byli na konzervatoři žáky profesora Jana Berlíka, tenoristy opery Národního divadla dvacátých a třicátých let, zpěváka, jenž byl pro minimálně jednu generaci možná nejčastějším představitelem Jeníka v Prodané nevěstě, zkušeného pedagoga řady významných operních sólistů. Oba vděčili za mnohé Hanuši Theinovi, výtečnému režisérovi a pedagogovi, který jim velmi pomohl v jejich hereckém růstu. Oba patřili ke generaci, jež vytvářela jedinečnou tvářnost české opery šedesátých let. Tato generace přes problémy, které přinesla normalizace v následujícím období, pokračovala ve svých úspěších i v letech sedmdesátých. Oba byli mimořádně vytíženými sólisty ve skvělé éře opery Národního divadla, oba se prosadili na německých operních scénách. A především, oba byli mimořádní umělci, u nichž se jejich umělecké kvality vzácně propojovaly s jejich kvalitami lidským.
***

Jaroměřský rodák Antonín Švorc (12. 2. 1934), basbarytonista velkého hlasového rozsahu a kovově znějícího hlasu, muž ztepilé postavy, byl ještě jako student konzervatoře angažován do operního souboru libereckého divadla. Liberecká opera si v první polovině padesátých let získala pod vedením svého šéfa dirigenta Jaromíra Žida výborné renomé. V Roce české hudby 1954 byla prvním českým operním souborem, jenž provedl po roce 1945 kompletní cyklus všech oper Bedřicha Smetany. V Liberci vyzrála celá řada operních sólistek a sólistů. Patřil mezi ně právě i Antonín Švorc, který už během své liberecké sezony úspěšně hostoval na scéně Národního divadla. V prosinci 1955 tam vystoupil v roli Budivoje ve Smetanově Daliborovi a 27. ledna 1956 dokonce v roli Escamilla v Bizetově Carmen. Sbíral vavříny na mezinárodních pěveckých soutěžích ve Varšavě, Ženevě či Toulouse.

Od počátku sezony 1956/57 se stává sólistou opery pražského Národního divadla. Zde vstupuje v řadě rolí do běžného repertoáru. Kromě již dříve zmíněných je to například Radovan ve Smetanově Libuši. Jeho první velkou rolí, kterou v Národním nastudoval, byla titulní postava Glinkovy opery Ruslan a Ludmila, kterou se publiku úspěšně představil v nelehké konkurenci s tehdy již mimořádně úspěšným Rudolfem Asmusem.

Neopakovatelnou příležitost mu poskytl tehdejší šéf opery Jaroslav Vogel, když ho obsadil do stěžejní role Hanse Sachse ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberskýchByla to jedna z prvních wagnerovských inscenací na scéně Národního divadla po roce 1945 a Antonín Švorc do ní vstoupil v konkurenci s Ladislavem Mrázem, zpěvákem, který v té době byl již mezinárodně uznávaným wagnerovským pěvcem. Ladislavu Mrázovi se dokonce dostalo pocty zpívat tuto roli 8. října 1960 při slavnostním otevření nové operní budovy v Lipsku. Antonín Švorc této příležitosti využil dokonale a 24. února 1964, pouhých dvanáct dní po svých čtyřiadvacátých narozeninách, se v jedné z nejtěžších basbarytonových rolí představil při druhé premiéře poprvé publiku.

Ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. Mladý, vysoce muzikální zpěvák obdařený nádherným kovově znějícím basbarytonem se schopností perfektního propojeni pěveckého a hereckého projevu v rolích širokého žánrového rozpětí vzbudil velký zájem i v zahraničí. Divadla v tehdejší NDR bystře zareagovala na impulz, který se jim naskytl v Praze, a výsledkem byla nabídka ke spolupráci z berlínské Státní opery, jejímž členem a stálým hostem se Antonín Švorc stal v roce 1962. Tím se mu otevřely dveře k dalším čelným evropským scénám. Ve Státní opeře působil paralelně s členstvím v Národním divadle celé čtvrtstoletí a za tu dobu zde vytvořil mnoho nádherných postav, k nimž by se na domácí scéně v té době nikdy nedostal, jako byl například Kurwenal ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě anebo Barak ve Straussově Ženě beze stínu. S nimi, stejně jako s dalšími špičkovými partiemi svého oboru, potom skvěle reprezentoval českou pěveckou školu na řadě scén v Německu, Švýcarsku, Francii, Španělsku, Nizozemsku, Itálii a dalších zemích. Rozhodně by stálo za to, věnovat pozornost fenoménu německých operních scén té doby ve vztahu k našim pěvcům. Řada z nich díky tomu vstoupila do mezinárodního kontextu a měla mimo jiné možnost pracovat pod vedením špičkových dirigentů a režisérů, kteří v té době prosazovali moderní operní režii, jako byli Walter Felsenstein, Joachim Herz, Harry Kupfer a další. Antonín Švorc zpíval pod taktovkou takových osobností, jako byli Carlo Maria Giulini, Franz Konwitschny, Otmar Suitner či Wolfgang Sawallisch.

I když Antonín Švorc slavil úspěchy v předních evropských operních domech, jeho domovskou scénou zůstalo pražské Národní divadlo, na němž odehrál a odzpíval stovky představení v nejrůznějších rolích, kterým propůjčil neopakovatelnou průraznost a preciznost svého pěveckého i hereckého projevu. A nebyly to vždy jen role hlavní. Když si projdeme impozantní seznam postav, jež Antonín Švorc v Národním ztvárnil, najdeme vedle sebe role nejrůznější závažnosti a kalibru, od čelných postav oboru až po takzvané role středního rozsahu, v nichž Antonín Švorc vždy prokazoval svou oddanost českému opernímu divadlu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments