Osobnosti české opery: Před deseti lety zemřel Miroslav Frydlewicz

Před deseti lety opustil navždy svět opery, divadla a koncertů Miroslav Frydlewicz (23.2.1934 – 13.11.2002), talentovaný český tenorista, sólista opery Národního divadla v Praze. Pěvec, narozený 23. února 1934, ještě zasáhl do končící zlaté éry Národního divadla. Byl angažován Hanušem Theinem od 1. února 1965, tedy v polovině sezóny! Mirka Frydlewicze jsem osobně dobře znal. Když se rodiče přestěhovali do Plzně, stala se opera, po delším období symfonické hudby a vyznávání dirigentů, náhle mým dominantním zájmem. Mohl zato i Miroslav Frydlewicz (ale i obdivovaný Zdeněk Jankovský, oba výborní tenoristé). Tehdy, v šedesátých letech, měla Plzeň skvělý ansámbl sólistů i výtečného šéfa opery, dirigenta (prosím, podtrhuji, dirigenta!)/ Bohumíra Lišku. Tenorový obor obstarávali tři tenoristé prvního oboru. Byli to Zdeněk Jankovský, Miroslav Frydlewicz a Jaroslav Hlubek. V těch prvních operách, kterými jsem byl doslova vtažen do tohoto magického světa, účinkoval právě Mirek Frydlewicz. Byl to Dvořákův Jakobín, kde byl výborným Jiřím a Rossiniho Lazebník sevillský s jeho Almavivou, udivujícím bravurou koloratur i spontánní komediálností. Bylo to tehdy v režii Hanuše Theina, šéfa opery Národního divadla.

Když brzy poté znovu Hanuš Thein režíroval v Plzni Mozartova Dona Giovanniho (1964) a tehdy Mirek Frydlewicz doslova “vystřihl” dona Ottavia, byla tak říkajíc “ruka v rukávě”. Thein ho angažoval do Prahy na lyrický obor. Profesor Liška byl ovšem nespokojen, musel honem shánět adekvátní náhradu. Stal se jí budějovický tenorista Radmil Kvírenc, shodou okolností také žák Jana Berlíka, slavného tenoristy, profesora pražské konzervatoře (z jeho třídy vyšel i barytonista Antonín Švorc). Tím se vracím k záčátkům pěvce.

Po absolutoriu zmíněné konzervatoře nastoupil Miroslav Frydlewicz roku 1957do Slezského divadla v Opavě. Pobyl tam dva roky a v roce 1959 byl Bohumírem Liškou angažován do Plzně. Zde se osvědčil velmi rychle jako výborný Jeník v Prodané nevěstě, Vít v Tajemství, Jiří ve Dvořákově Jakobínu, Princ v Rusalce, Števa v Janáčkově Její pastorkyni. Ve světové opeře krom dvou zmíněných koloraturních rolí to byl především suverénní Alfred v Traviatě (nemohu nevzpomenout Jernekovu režii, Libuši Bláhovou v titulní roli a Josefa Hořického jako milujícího otce Germonta), Vévoda v Rigolettovi, Rudolf v Liškově československé premiéře Verdiho Luisy Millerové, jevištně přesvědčivý Pinkerton v Madamě Butterfly, Offenbachův Hoffmann. Toho s alternantem Zdeňkem Jankovským hostoval také v tehdy unikátní režii v Laterně magice, kde se hrálo denně, takže se v ní v titulní roli Offenbachovy opery střídalo osm sólistů z českých operních scén! Jako Hoffmann zde vystoupil ve 240 reprizách! Pro zájezd do USA a Kanady byl tehdy vybrán se Zdeňkem Jankovským a Zdeňkem Švehlou.. Nepočítám ani celou řadu soudobých novinek za éry Liškovy, v nichž účinkoval. Mnoho z těchto novinek již nikdy asi nespatří světlo světa, ale některé, například Jeremiášův Enšpígl, byly velmi cenné.

V Praze vkročil MiroslavFrydlewicz ve třiceti letech rovnýma nohama do končící zlaté éry opery Národního divadla, lyrický obor alternoval se Zdeňkem Švehlou, Janem Hlavsou, Viktorem Kočím; Ivo Žídek byl již v této době zaměstnáván více v dramatičtějších rolích.

Miroslav Frydlewicz se hned v letech 1965-19 66 stal stálým hostem Staatsoper v Berlíně (Pinkerton a Jeník). Byl velmi muzikálním pěvcem, uměl jako jeden z mála zpívat z listu. Proto byl vyhledáván jako interpret moderní písňové tvorby, která bývá intonačně náročná. Na koncertech uvedl premiéry písní Václava Felixe, Jiřího Pauera, Ivo Jiráska, Jana Hanuše, Antonína Devátého, Josefa Boháče aj.

V Praze zúročil role nazpívané z Plzně – Almavivu, Ottavia, ale i Smetanova Víta, Jeníka, Jarka, Verdiho Alfreda i Vévodu, Pucciniho Pinkertona, nově alternoval s Ivo Žídkem roli Richarda ve Verdiho Maškarním plesu. Tato role mu asi z Verdiho rolí padla nejvíc na tělo. Byť nelze zastřít, že jeho nárůst obezity byl znát a jako to dnes některým vadí u Johana Bothy, tak to i tehdy leckomu vadilo.

Poměry v Národním divadle se změnily, Frydlewizcův sympatizant Hanuš Thein skončil jako šéf opery a v roce 1969 nastoupil do vedení Národního divadla barytonista Přemysl Kočí. Ten začal Frydlewicze posouvat k hrdinným oborům. Jak to bylo, líčil jednou Mirek upřímně sám při procházce po nábřeží Vltavy k Mánesu. Jako mladíček o generaci mladší jsem mu bezostyšně řekl : Víte, Mirku, já vás pamatuji z Plzně, jak jste sypal koloratury jako Luigi Alva (dnes bych musel říci jako Juan Diego Flórez), ale teď vám ten Almaviva těžkne, to už není ono. Nu, zarazil se, to vidím dodnes, tohle nečekal. Ale nijak to nedal znát. “Víš, já nabírám na váze, protože mám nemocnou štítnou žlázu, mám to lékařsky doložené”. Hezké zdůvodnění, mít tloušťku doloženou lékařsky. „A Přemek Kočí pravil ´Mirku, to nejde, milovníky s těmito kily navíc dělat nemůžeš, zkus to na hrdinný obor, tam ta tvoje persona nebude tak vadit´”. – Jinak řečeno, nabírání na váze bylo motivem k přechodu na dramatický obor. A tak zkusil Lohengrina. Proč ne, jeho hlas byl velmi průrazný, své otevřené vokály na přechodech začal trochu více krýt. Lohengrina opravdu zvládal solidně, bylo to v roce 1971. Zvládnul i Logeho ve Wagnerově Zlatě Rýna a v zahraničí pak Siegmunda ve Wagnerově Valkýře. Ironie divadla tomu chtěla, že mozartovský tenor Frydlewicz, zdatný Myslivečkův Tamerlan, byl určen pro Siegmunda, zatímco Oldřich Spisar, hostující tehdy Wagnery na německých scénách, místo Siegmunda dostal v Národním ve dvaapadesáti letech poprvé Jeníka… (Stěžoval si hodně, co se to v Národním divadle děje, proč mu nedají Siegmunda, ale Jeníka zazpíval v obnovené premiéře až překvapivě skvěle.)

Pak jsem se setkal s Mirkem Frydlewiczem v Plzni v roce 1975, kdy hostoval svého oblíbeného Richarda v Maškarním plesu. Tehdy mi ukazoval, jak snížil oporu dechu, aby tak více kryl přechodové tóny, jako vždy byl plný humoru a vtipů… Jak by taky ne, když po 1. dějství zmizel v jeho hrdle litr červeného vína jakoby mimochodem. To se pak opora dechu snižovala sama… Ale dosvědčuji. Nic nebylo znát. Litr vína se ve 120 kg váhy asi rozpustilo jako kostka cukru ve sklence vody. A to si poslal pro další nášup, zjevné, že na to byl zvyklý. Ale neodbourával tím trému či strach, jako třeba Milada Šubrtová, která bez litru vína nešla na Libuši, tak se jí bála a bylo to známo. U Mirka to bylo spíš dodání si nálady, trochy euforie,  potřeba dostat se “nad  věc”.  Říkával mi: “Pokud jdu na jeviště, musím si myslet, že jsem super, ten nejlepší na světě, jinak bych tam nemohl vlézt, vždyť je to ohromná drzost, chtít, aby tě poslouchalo tisíc lidí. Ale to je fakt jenom na jevišti. Jak sejdu z pódia, tak si řeknu, nebylo to sice marný, ale za moc to nestálo.. Jak si nebudeš myslet, že jsi na jevišti ten nejlepší ze všech, tak tam nemůžeš vlézt “…. To byla jeho profesní filosofie, jistě vůbec ne scestná… Brala do úvahy, že tato profese potřebuje jako sůl určitou nutnou míru sebevědomí.

I to byl typický Frydla, jak ho kolegové přezdívali. Měl po Janu Berlíkovi druhého soukromého kantora, pana profesora Frýdla, jezdil se k němu i rozcvičovat před náročnými rolemi. Právě pan Frýdl ho dovedl k virtuozitě u Mozarta a Rossiniho, což ho dostalo de facto do Národního divadla!  Později ale profesor Frýdl emigroval do Rakouska a možná i proto přišly ony oborové experimenty až k Wagnerovi. Nicméně Mirek dokázal hostovat Logeho a pak ba i Siegmunda v Lipsku, velkém německém divadle. Takže ten výlet až k Wagnerovi asi marný nebyl. Vždy s nadsázkou líčil, jak konzultoval se šéfem opery konkurzního Lohengrina a poznamenal, že zajde ještě za panem režisérem. Šéf se na něho obořil : “Za režisérem nechoďte, hlavně nepřijďte oknem místo dveřmi a tu svou labuť snad taky najdete…” Jistě, že Mirek trochu přeháněl a byla to spíše určitá nadsázka, se kterou třeba počítat.

V roce 1990 Miroslav Frydlewicz skončil v Národním divadle jako šestapadesátiletý. To je trochu brzy. Ještě  pokračoval na jevišti Státní opery Praha v druhooborových rolích. Ztratil jsem ho tehdy již z očí, když jsem se již dříve zaměřil jiným směrem. I jeho úmrtí na podzim roku 2002 bylo předčasné. Patrně byl nemocen, jak mi kdysi říkal a nemoc statečně, možná i trochu lehkomyslně překonával. Ovšem zda při cukrovce může téci červené víno proudem, to si také nejsem zcela jist…

Mirek Frydlewicz byl báječný, milý a nezáludný člověk, který se snažil udržovat humor za všech okolností, vědom si bonmotu, že humor je nejdůstojnější vyjádření smutku.Foto archiv ND