Durynské Bachovy týdny

Martin Jemelka, 06.05.2014 0:01

Ibero-Braniborské koncerty
Již podesáté se v německé spolkové zemi Durynsko konaly Durynské Bachovy týdny, největší durynský hudební festival, jehož sedm desítek koncertů bylo i v předcházejících letech věnováno především Bachově tvorbě a dílu jeho potomků či vrstevníků. Letošní ročník (11. dubna – 4. května 2014), který v posledním dubnovém týdnu a prvních květnových dnech vyvrcholil výmarskou Bachovou slavností Nové Bachovy společnosti z Lipska, byl vedle „starého“ Bacha na prvním místě věnován kompozicím jeho syna a výmarského rodáka Carla Philippa Emanuela Bacha (* 8. března 1714).Výmarské slavnosti jsou však jen finále několikatýdenních hudebních hodů, spjatých stejně jako většina koncertních destinací (Arnstadt, Dornheim, Eisenach, Mühlhausen, Ohrdruf, Wechmar, Weimar) s Bachovým životem a dílem. Jaké byly letošní Durynské Bachovy týdny?

Dramaturgové desátého ročníku se rozhodli poprvé ve větší míře oslovit zahraniční interprety a nesázet a priori na jistotu. Hned první koncert byl experimentem, i když ne zcela přesvědčivým. K úvodnímu koncertu s nastudováním Bachových Braniborských koncertů nebyl totiž pozván některý z německých komorních orchestrů nebo souborů staré hudby, ale ansámbl dobových nástrojů Orquesta barroca de Sevilla, přední iberské těleso takzvané poučené interpretace staré hudby.Těleso bylo sice založeno již v roce 1995 a od té doby spolupracovalo s matadory staré hudby Leonhardtem, Coinem, Kuijkenem, Savallem nebo Roussetem, buď však soubor neměl v erfurtském operním domě v sobotu 12. dubna 2014 svůj den, nebo jej čeká ještě kus cesty k dosažení úrovně českých souborů Collegium 1704 či Cappella Mariana, o předních německých tělesech staré hudby z Berlína či Freiburgu nemluvě. Úspěšnému vyznění koncertu paradoxně nenapomohla ani přítomnost houslisty Manfreda Kraemera, spoluzakladatele souboru Concerto Köln a sólového houslisty ansámblů Musica Antiqua Köln Reinharda Goebela či Hespèrion XX Jordiho Savalla. Na obranu katalánských umělců je však třeba dodat, že jim k přesvědčivému a technicky bezchybnému výkonu nedopomohla ani suše konkrétní divadelní akustika erfurtského operního divadla.

Kraemerova účast v roli koncertního mistra však byla bezesporu blahodárná, protože se soubor přinejmenším uchýlil sice k živým, nikdy však přehnaným tempům mnoha jiných mladých souborů staré hudby. V první polovině koncertu zazněly po úvodních zdravicích přítomných reprezentantů španělské republiky a spolkové země Durynsko Braniborské koncerty G dur, B dur a F dur BWV 1048, 1051 a 1047, z nichž na mě nejpřesvědčivěji zapůsobil šestý koncert B dur se dvěma violami, violami da gamba a violoncelly s bassem continuem. Naopak druhý koncert s technicky náročným trompetovým sólem vůbec nedopadl dobře. Jistě, koncert F dur klade na hráče značné nároky, v Evropě však žije řada trompetistů, kteří si s jeho nástrahami hravě poradí. Nesporné kvality souboru pak byly prezentovány ve druhé polovině koncertu, v němž vedle Braniborských koncertů G dur a F dur BWV 1049 a 1046 zazněl „první klavírní koncert evropských hudebních dějin“ (Nikolaus Harnoncourt), Braniborský koncert D dur BWV 1050. Jméno mimořádně talentovaného cembalisty však zůstalo návštěvníkům koncertu v programové brožuře utajeno. Škoda, právě jeho výkon pozvedl vystoupení katalánského souboru staré hudby nad obvyklý průměr.

Hodnocení autora recenze: 60 %

Thüringen Bachwochen
Eröffnungskonzert: Orquesta barroca de Sevilla
Dirigent: Manfredo Kraemer
Orquesta barocca de Sevilla
Manfredo Kraemer (housle)
12. dubna 2014 Divadlo Erfurt

program:
Johann Sebastian Bach: Braniborské koncerty č. 1 – 6 BWV 1046–1051
***

Velkopáteční koncert – bohoslužba
Zatímco české soubory staré hudby pomalu, ale jistě vytlačují domácí velikonoční, původně spíše katolickou hudební tradici a úspěšně ji nahrazují provozováním Bachových pašijí, v německy mluvících zemích jsou Velikonoce, a zvláště Velký pátek s Bachovými pašijovými hudebními kázáními imanentně spjaty po desetiletí, nebo spíše po staletí. Přesvědčil jsem se o tom znovu při návštěvě luteránského farního kostela sv. Petra ve Výmaru (Herderkirche), v němž byl na počátku devatenáctého století luteránským superintendantem Johann Gottfried Herder, u kostela rovněž pochovaný. Velkopáteční Bachovy Janovy pašije zahájilo na Velký pátek 18. dubna 2014 ve tři hodiny odpoledne vyzvánění zvonů, které neodletěly do Wittenbergu, natož do Říma. Teprve po jejich odeznění se ozvalo varhanní preludium (chorálová předehra BWV 621) a následně Scheinův chorál Da Jesus an dem Kreuze stund (Když visel Kristus na kříži), úvod k provedení Janových pašijí BWV 245.

Po starším úspěšném hostování v Matoušových pašijích byl k nastudování Bachových „menších“ Janových pašijí přizván skotský soubor Dunedin Consort varhaníka a cembalisty Johna Butta.Rifkinovské obsazení vokálního ansámblu jen osmi vokalisty v rolích concertistů a ripienistů (Emily Mitchell, Hanna Cooke, Malcolm Bennett, Giles Underwood), a to za doprovodu jen třináctičlenného souboru Dunedin Consort, učinilo z provedení minimalistickou hudební oslavu či bohoslužbu bez kázání, které nahradilo preludium (BWV 618) a chorál O Lamm Gottes unschuldig (Ó, Beránku Boží nevinný) a varhaní předehra Christus, der uns selig macht BWV 620 (Kristus, který nás učinil blaženými). Početně skromné obsazení však vokalisty a instrumentalisty postavilo do nelichotivé situace absolutní zvukové a deklamační transparentnosti, která se mohla stát – a stala – nechtěnou pastí Buttova nastudování.

Dunedin Consort provází vynikající pověst dramaturgicky experimentujícího souboru s posedlostí původními verzemi známých děl hudebního baroka a klasicismu, solidní instrumentalisty v čele s Cecilií Bernardini však po zvukové i interpretační stránce stěží rozeznáte od jiných ostrovních souborů staré hudby. Podobně jako u jiných britských souborů staré hudby u nich zkrátka (třeba jen dosud) postrádám sytý zvuk a osobitost holandských či belgických souborů, nebo zvukovou asketičnost ansámblů německých a rakouských, nemluvě o francouzských orchestrech staré hudby. Po technické stránce však nebylo instrumentalistům co vytknout, což se bohužel nedalo říci o vokálním ansámblu, jemuž vévodila ve světě staré hudby dobře etablovaná sopranistka Joanne Lunn, která byla pro mě hlavním lákadlem nastudování. Osobní setkání s Joanne Lunn mě nezklamalo, naopak, její rovný a afektovým projevem prostoupený soprán s neproblematickou střední polohou a jasnými výškami byl ozdobou nastudování a bohužel vysoce položenou laťkou ostatním sólistům. Rakouská atlistka Margot Oitzinger patří rovněž k vyhledávaným hlasům takzvané autentické scény, disponuje však natolik komorním hlasem, že se neprosadila ani proti nepočetnému instrumentálnímu souboru Dunedin Consort.Tenorista a evangelista Thomas Walker má trošku rockové vzezření a ve vyšších polohách i rockově přidušený projev, disponuje více naturálním než přirozeným hlasem, a pokud bych jej měl přirovnat k některému z jeho vrstevníků, evokoval mi nastudování identického díla s Markem Butscherem, zpívajícím ovšem kultivovanějším hlasem. (Kdybych čtrnáct dnů před nastudováním výmarským neslyšel provedení Janových pašijí v nedaleké Jeně s evangelistou Uwe Stickertem, tolik připomínajícím Petera Schreiera, možná bych Thomase Walkera posuzoval přívětivěji, za což se mu omlouvám.) Interpret Ježíšova partu dvaatřicetiletý basista Jonathan Sells bohužel nemá dvakrát zajímavý hlas a podobně fádní byl i hlasový projev ripienistů. Jistě svými běžnými hlasy spíše evokovali Bachova nastudování na lipských kůrech než operní zkušeností zatížení interpreti současnosti, pro mě však bylo nakonec Buttovo nastudování Janových pašijí lidské, příliš lidské, mám-li parafrázovat Friedricha Nietzscheho. Nepatřičný byl i závěrečný potlesk části publika místo adekvátního povstání, syčící posluchači však nakonec přehlušili ty tleskající a koncert byl přece jen více bohoslužbou než interpretačně tuctovým velkopátečním koncertem, jichž je v ten den po Německu nepočítaně.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Thüringen Bachwochen
Dirigent: John Butt
Dunedin Consort
Joanne Lunn (soprán)
Margot Oitzinger (alt)
Thomas Walker (tenor — Evangelista)
Jonathan Sells (bas — Ježíš)
18. dubna 2014 Kostel sv. Petra Výmar

program:
Johann Sebastian Bach: Janovy pašije BWV 245
***

Čarodějův učeň
„Taková přísná hudba,“ opáčil erfurtský taxikář na mou odpověď, proč že to jedu do netradičního koncertního prostoru v bývalé teplárně (Heizwerk) v sousedství erfurtské opery. Bylo v jeho replice cosi prorockého, protože řád, symetrie a kauzalita hrály během pátečního koncertu 25. dubna 2014 v klimaticky choulostivém industriálním prostředí důležitou roli. Betonový skelet vyplněný cihlovým zdivem pod stropem, z něhož jako vosí hnízda visely kónické zásobníky uhlí, zaplnilo publikum choulící se v dekách, které však návštěvníci brzy odložili s prvními hřejivými tóny mladého klavírního mága Kita Armstronga. Brendelova žáka, o němž se mistr vyjádřil, že byl z jeho žáků nejtalentovanější (to ovšem staří mistři o svých posledních žácích říkají často), provází skvělá pověst, mediální podpora silné nahrávací společnosti a první zveřejněná nahrávka. Američan s asijskými předky je však stále ještě spíše mladíkem než mladým mužem, jakkoli úctyhodné jsou jeho dosavadní akademické úspěchy a soutěžní ocenění. Erfurtské publikum nadchnul i vybranou němčinou, když si koncert za doprovodu světelné choreografie sám moderoval.Introdukcemi první i druhé poloviny koncertu byly duchaplné kompozice György Ligetiho Musica ricercata č. 1–7 a 8–11, posluchačsky atraktivní, přehledné a zvukově i tematicky vynalézavé s překvapivými konotacemi s obehranými hity hudebních dějin. První věta o dvou tónech je východiskem cesty k finální dvanáctitónové chromatické řadě, které se posluchač dočká až v jedenácté větě. Kompozici jsem slyšel prvně, nadchla mě a jen mě utvrdila v přesvědčení, že i nejsoudobější hudba je schopna v rukách mistrů, a nikoli mistříčků, promlouvat k publiku srozumitelným a aktuálním jazykem současně.

Vedle Ligetiho patřil večer už jen Bachovým kompozicím, z nichž si Armstrong vybral především ty, které byly původně určeny varhanám, a nikoli cembalu, protože – jak se pianista svěřil publiku – varhanní kompozice jsou podle něj na rozdíl od skladeb cembalových sazbou i zvukem bližší dispozicím moderního klavíru. Festivalové koncertní křídlo značky Yamaha tak až na Preludium a Fugu a moll BWV 889 a BWV 894 z druhého dílu Temperovaného klavíru rozezněly tóny Triové sonáty d moll BWV 527, v Armstrongově podání křehké komorní kompozice, a chorálních předeher BWV 721, 724 a 711 a Sinfonií BWV 787, 795, 800 a 794. Armstrongův přístup k Bachovým původně varhanním kompozicím onoho večera působil přesvědčivě, zvláště když interpret důsledně vycházel z dispozic moderního nástroje a neimitoval cembalový zvuk. Dechberoucí tempo, virtuozita a skromná pedalizace byly průvodními znaky večera, v němž se pedál ozval jen výjimečně v Bachových chorálních předehrách. Dvaadvacetiletý losangeleský mladík zanechal u přítomného publika nejlepší dojem a rozloučil se s ním Ligetiho etudou Čarodějův učeň.

Hodnocení autora recenze: 95 %

Thüringen Bachwochen
Kit Armstrong (klavír)
25. dubna 2014 Heizwerk Erfurt

program:
Johann Sebastian Bach:
— Preludium a fuga a-moll BWV 889 (Dobře temperovaný klavír, svazek II)
— Triová sonáta d moll BWV 527
— Preludium a fuga a moll BWV 894
— Chorální předehry BWV 654, 655, 711, 721 a 724
— Sinfonie BWV 787, 788, 789, 792, 793 a 798
György Ligeti:
— Musica ricercata č. 1 – 11
— Etudy
***

Introvertní revolucionář
Durynský Mühlhausen Thomase Müntzera má takřka mediteránní charakter – zdejší gotické chrámy, ať již Bachovo působiště Divi Blasii, nebo mariánský kostel Thomase Müntzera, mají v sobě cosi z francouzské venkovské gotické architektury a středomořská je i otevírací doba mühlhausenských restaurací, jejichž kuchyně se uzavírají ve dvě hodiny odpoledne a znovu otevírají až v podvečerních hodinách. Odpolední koncert 25. dubna 2014 v kostele na Obilném trhu (Kornmarktkirche), muzeu německé selské války, jsem tedy navštívil s houfem hladového festivalového publika, jemuž se však z rukou a prstů německého pianisty Martina Stadtfelda dostalo hudební many v podobě Bachových a Chopinových kompozic. Pan Stadtfeld patří k nejpřednějším reprezentantům mladé německé klavírní špičky, věnujícím péči jak standardnímu německému klavírnímu repertoáru, tak německé hudební a školní mládeži.Odpolední koncert v jarním, dusnem zalitém kostele otevřel Stadtfeld dvojicí Bachových Anglických svit č. 2 a moll a č. 3 g moll BWV 807 a 808. Ve čtyřiceti minutách proletěly sálem pro mě osobně v monotónně rychlém tempu a jednotvárné artikulaci. Proč je Stadtfeld srovnáván s legendárním Glennem Gouldem, bylo najednou nade vše jasné: modernisticky strojová artikulace, hbité tempo, nástrojová exhibice. Po pauze se ke koncertnímu křídlu Yamaha dostavil ovšem úplně jiný umělec, i když téhož jména, který se rozhodl demonstrovat spřízněnost Bachovy a Chopinovy klávesové tvorby střídavým spojením preludií z Bachova Dobře temperovaného klavíru (BWV 846, 889, 878, 853, 880, 881, 847) a Chopinových Etud op. 10. Stadtfeldova strategie se ukázala být pódiově nesmírně působivou, zvláště když v publiku seděly zástupy posluchačů, dobře znalých obou kompozic. Úsměvy střídaly úsměvy, Stadtfeld sám však najednou pookřál a modernistický šicí stroj vystřídal poeticky zpívající klavír. Když v závěru odpoledního koncertu zabouřila Chopinova Revoluční etuda c moll op. 10 č. 12, publikum bylo nadšeno dramaturgickým vrcholem, vhodně zapadajícím do prostoru Muzea německé selské války. Efektní vrchol však zastínila finální Bachova chorálová předehra a z muzea se opět stál chrám. A mé pochybnosti z poslechu Stadtfeldovy interpretace Anglických svit ustoupily okouzlení umělcovým podáním bachovsko-chopinovské syntézy.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Thüringen Bachwochen
Martin Stadtfeld (klavír)
26. dubna 2014 Kornmarktkirche Mühlhausen

program:
Johann Sebastian Bach:
— Anglické svity č. 2 a moll BWV 807 a č. 3 g moll BWV 808
— Preludia BWV 846, 847, 853, 878, 881 a 889 (Dobře temperovaný klavír)
Frédéric Chopin:
— Etudy op. 10
***

Mistr pěvec violoncellových strun
Bachův rodný dům v Eisenachu se krčí pod svahem, jemuž již zdaleka vévodí hrad Wartburg, symbol německé romantiky devatenáctého století, utopený uprostřed zvlněné a zalesněné krajiny. Bach, Wagner a Liszt – to byla jména, která byla pro mě dosud spjata s tímto srdcem německé romantiky (a východoněmeckého automobilismu). V sobotu 26. dubna 2014 k nim přibylo ještě jméno holandského violoncellisty Pietera Wispelweye, který si pro svůj bachovský recitál v Sále mistrů pěvců vybral Bachovy violoncellové svity, tentokrát za užití přestavěného nástroje z Guadagniniho dílny s kovovým ostruněním. Publiku se sice omlouval, že z logistických a technických důvodů nepřijel s barokním violoncellem se střevovými strunami, úsměvně však použití moderního nástroje zdůvodnil lepší slyšitelností v zadních řadách Sálu mistrů pěvců a jeho „neo“ estetikou, vhodněji korespondující s moderním smyčcovým nástrojem.V programu byly sice původně ohlášeny jen tři Bachovy violoncellové svity, Wispelwey však publikum za vystoupání příkrých wartburgských schodů odměnil hned čtyřmi violoncellovými svitami č. 1–3 a 5. Až na drobné zaváhání hned ve vstupním Preludiu první violoncellové svity č. 1 BWV 1007 byl večerní koncert exhibicí Wispelweyova technicky sebevědomého mistrovství, raději riskujícího než sázejícího na rutinní jistoty. Riskantní prodlužování frází, jejich zvrásněné lomení a zdůrazňování spíše harmonické než kantabilní stránky původně nejspíše instruktivních kompozic poutalo pozornost ani nedutajícího publika, v němž zavládla koncentrovaně religiózní atmosféra. Očekávaným vrcholem umělcem vtipně komentovaného večera byla po trojici vstupních svit Bachova pátá, zřejmě nejstarší a původně samostatná Violoncellová svita c moll BWV 1011 se svým potemnělým zvukovým světem. Že je violoncellovým králem – omlouvám se alespoň protentokrát Stevenu Isserlisovi a zástupu mladých německých violoncellistů – přesvědčil Wispelwey publikum, vyvýšen nad úroveň očí na nízkém praktikáblu. Že se za Bachovou hudbou vyplatí putovat i do vyvýšené falce nad Bachovým rodištěm přesvědčilo publikum i festivalové vedení, které v roce 2014 poprvé otevřelo Durynské Bachovy týdny mezinárodním umělcům, aby oslovilo publikum z Durynska a přilehlých spolkových zemí. Jistě se mu podaří přilákat i české publikum, přinejmenším z příhraničních regionů.