Operní panorama Heleny Havlíkové (164)

  1. 1
  2. 2

Týden od 28. dubna do 4. května 2014
Hoffmannovy povídky v Plzni jako příliš pestrý kabaret
– Absolventský koncert Jiřího Brücklera
– Inspirace na dny příští
***

Hoffmannovy povídky v Plzni jako příliš pestrý kabaret
Hoffmannovy povídky: v klasickém světovém operní repertoáru asi není bizarnější opera. Tímto – nedokončeným – dílem, které se dnes hraje v mnoha verzích, vybudoval geniální autor operet Jacques Offenbach konečně také operní pomník: sobě i Ernstu Theodoru Wilhelmu Hoffmannovi, v libretu značně stylizovanému německému romantikovi mnoha uměleckých talentů, průkopníkovi fantasy literatury s tématy ztráty identity, rozštěpení osobnosti, který inspiroval svým podivně mihotavým a matoucím třpytem řadu umělců.

Operní režisér Dominik Beneš, nedávný absolvent DAMU, který má ovšem zejména s plzeňským operním souborem mnohaleté zkušenosti jako asistent režie, tak dostal v Plzni po Smetanově Tajemství (premiéra 2012) další příležitost k samostatné práci. Hoffmannovy povídky se sledem tří vzpomínkových epizod o třech Hoffmannových podivných – a neúspěšných – láskách, rámovaný prologem a epilogem, respektive prvním a posledním pátým dějstvím Hoffmannova čekaní na zpěvačku Stellu, otevírají volný prostor pro divadelní vyjádření, ve kterém je zdánlivě dovoleno cokoli. Dominik Beneš s výtvarníkem scény Martinem Černým vsadil na princip kabaretu, revue s pestrým – a v kostýmech Zuzany Přidalové pestrobarevným – sledem čísel. Dosáhl tak sice barvité podívané, ale v tom neustálém hemžení, hopsání a natřásání se Hoffmannovy příběhy ztrácely bez propojení a pointy. Jakýmsi průvodcem Hoffmannovým životem je konferenciér ve fraku s hůlkou a cylindrem, který se v průběhu večera „ďábelsky“ převtěluje do Lindorfa, Coppélia, Miracla a Dapertuta, čtyřjediného muže, který vždy znovu a znovu zhatí Hoffmannova milostná vzplanutí. Basbarytonista David Szendiuch pěvecky i herecky přesně vystihl zlověstně tajemnou děsivost tohoto posla pekel a zároveň úlisnost vemlouvavého seladona.

Inscenace je zasazena do jediného základního prostoru – rozsáhlé Hoffmannovy knihovny, jejíž zadní stěna se otevírá pro historky s loutkou Olympií, nemocnou zpěvačkou Antonií a benátskou kurtizánou Guliettou – v Plzni zvolili nejčastěji uváděný sled dějství.

Rozervaný básník Hoffmann – v baretu a brýlích – připomínal spíše nesmělého věčného studenta než rozervaného básníka a blábolivého opilce s jeho nadějemi i úzkostmi, fantaziemi sráženými drsnou realitou. Valentin Prolat má dostatek zkušeností, aby si rozvrhl pěvecké síly pro tuto mimořádně rozsáhlou a náročnou roli, nenechal se silnou hrou orchestru vyprovokovat k forzi a vytěžil maximum ze svého měkčího útlejšího tenoru, ovšem s výrazným handicapem výšek.

Reprízu, kterou jsem viděla, neřídil autor hudebního nastudování Tomáš Brauner, ale druhý dirigent Jakub Zicha. Z hudebního tvaru sice sršela energie, ale často na úkor souhry a především větší plasticity a nuancí – i z tohoto důvodu by plzeňská verze Hoffmannových povídek, rozšířená oproti nejčastěji uváděné podobě, snesla seškrtání. Kontrasty jednotlivých částí navíc oslabila i jednotvárná dynamika mezi mezzoforte a forte. Na to nejvíce doplatilo prostřední dějství s Antonií, které i díky obsazení Ivanou Veberovou s pevným sopránem velkého objemu vyznělo dramatičtěji, než bývá u lyričtěji pojímané Antonie obvyklejší. A nasládlý sentiment její melodie v takovém podání postrádal kontrast k tercetu, ve kterém se Hoffmann, Miracle za asistence Antoniina otce Crespela v podání Jevhena Šokala „přetahují“ o život Antonie. Jana Sibera perlila koloratury i parodii mechanické loutky Olympie i poté, kdy ji režisér instaloval do proskleného boxu spuštěním z výšky. Těžko říci, nakolik odvážný korzetový kostým s odhalenými rameny, minisukní, síťovanými černými punčochami a koketním blyštivým minicylindříkem inspiroval Ivanu Šakovou k pojetí Giulietty jako opravdu ordinérní kypré kurtizány s vemlouvavě lísavým sopránem; i ona se na jevišti zjeví spuštěna jako akrobatka, která sedí v kruhu lemovaném stovkami barevných žárovek.

Pro mezzosopranistku Václavu Krejčí Houskovou byla role Múzy s andělskými křídly, která vrátí obří kyvadlo času a převtělí se do Hoffmannova průvodce Nicklausse, další velkou příležitostí, v níž uplatnila svůj velký talent, zvládnutou techniku barevného hlasu a umění přesvědčivě odstínit různé podoby Múzy, která dovedla „svého“ básníka ke slávě – ale i ke smrti. A z mladých talentů na sebe upozornil Josef Moravec, jehož zvučnému tenoru začínají být druhooborové role, zde Nathanael a vynálezce Spalanzani, „malé“ (a je v Plzni obsazen v následující operní premiéře v Prodané nevěstě do Jeníka). A protože i sbor zvládl při tom všem trdlování i svůj pěvecký part, je celkově pěvecké obsazení největší předností plzeňských Hoffmannových povídek.

Hodnocení autorky: 75 %

***

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Offenbach: Hoffmannovy povídky (DJKT Plzeň)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Vaše hodnocení - J.Brückler (HAMU Praha 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na