Dušan Růžička: Slovenská pěvecká škola? Hluboká tradice a žádné univerzální metody!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

O tenorech se u nás říká, že jsou nedostatkové zboží. Udržujete si přehled o kolezích a třeba i o nových zpěvácích, kteří přicházejí z uměleckých škol?

V rámci možností všechny tenorové kolegy sleduji, snažím se – alespoň u nás v divadle – účastnit konkurzů a získávat si o uchazečích podrobné informace. A také sleduji, kde který dirigent dává příležitosti mladým zpěvákům, kteří teprve vyšli ze školy. Jako to dělá můj šéf, dirigent Martin Doubravský. Konečně právě tak jsem se k divadlu dostal i já.

Johann Strauss: Cikánský baron – Dušan Růžička (Šándor Bárinkay) – Slezské divadlo Opava 2017 (zdroj archiv umělce / foto Tomáš Ruta)

Tenoristé říkají, že vybudovat vysoké tóny není tak náročné jako postavit pevnou a znělou střední polohu. Když si vzpomenete na svá studia, jak to bylo u vás?

Já bych byl opatrný s tím minulým časem… Myslím, že na tomto technickém aspektu pracuji stále! Výšky jsou základ, ale ze střední polohy je třeba vycházet, aby celá tónová řada byla pod jedním obloukem. Tedy fráze není o samotné výšce, ale o prvním tónu. Který je většinou právě ve střední poloze.

Jste v divadelním angažmá, a tak musíte brát role tak, jak přicházejí, nemáte možnost si vybírat. Zároveň říkáte, že na své technice stále pracujete. Jde to dohromady? Necítíte občas, že by vám role, do níž jste obsazen, mohla ublížit?

Naštěstí ne. Šéf liberecké opery Martin Doubravský se snaží stavět dramaturgii a repertoár našeho souboru tak, aby role seděly konkrétním lidem. Nikdy nepřidělí part, když by měl pocit, že je nad možnosti daného interpreta. Ale přiznám se, že o tom ani takto nepřemýšlím, je to každodenní práce, úkoly přicházejí a je třeba je odvést co nejlépe. Na střední poloze pracuji spíš při cvičení a při rozezpívání a hlídala mi ji i paní profesorka. Velmi dbala na to, aby posazení drželo po celou frázi, ne jen na vysokých tónech.

Ze třídy Zlatice Livorové vyšla řada výborných zpěváků – sám jste je jmenoval a ta jména jen potvrzují vysoký kredit slovenské pěvecké školy. V čem to vlastně je?

Myslím, že v hlubokých kořenech a propojené tradici, která se bez přerušení předává. Paní profesorka se pěvecké pedagogice věnuje celý život a poskytuje to, co sama získala od své pedagožky Anny Hrušovské, u níž studovala celá řada význačných pěvců. Velmi intenzivně pěstuje také tradici pěveckých kurzů v Piešťanech, které vedla spolu s Peterem Dvorským. Několikrát jsem se jich účastnil a všiml si i dalšího rysu, díky němuž je snad slovenská pedagogika na vysoké úrovni – totiž schopnosti zcela individuálně posuzovat charakter, momentální dispozice a vývojový stupeň toho kterého žáka. Přijíždějí tam totiž jak sólisté z divadla, kteří si jen potřebují „srovnat hlas“, tak i lidé, kteří ještě studují. Tedy žádné univerzální metody, žádný stejný metr. Jak jsem řekl, dodnes za svou profesorkou jezdím s novými notami, ať už jde o jakýkoli žánr a repertoár, a díky ní pak dokážu i ten „kšeft“ vzít.

Giuseppe Verdi: Rigoletto – Dušan Růžička (Vévoda) – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2017 (zdroj archiv umělce)

S čím jste za ní jel v poslední době?

Aktuálně samozřejmě s Ladislavem Podhájským ze Dvou vdov, které jsme v premiéře uvedli u nás v Liberci v prosinci loňského roku. Part Ladislava nás stál hodně práce, já sám ho považuji za jeden z prubířských kamenů a rozhodně mě jeho úspěšné nastudování posunulo dál. Ale přivezl jsem si k ní třeba i tenorový part z Orffovy kantáty Carmina burana, vévodu z Rigoletta, Lenského z Oněgina či Almavivu z Rossiniho Lazebníka.

Když připomínáte hraběte Almavivu, měli bychom říci, že tato role vás potkala v několika různých inscenacích a byla to také jedna z prvních úloh při vašem vstupu do profesionální kariéry. Kdybychom se pokusili rozebrat jednotlivé disciplíny pěveckého umění, jak blízký vám byl a je třeba ozdobný zpěv, jímž právě tato role oplývá?

No, zrovna na koloraturách jsem musel pracovat docela intenzivně, i když v Lazebníkovi jsou ještě docela schůdné a je mezi nimi dost času na oddech.  Zrovna na tuto disciplínu bych se specializovat nechtěl, ale zvládám bez problému koloratury v barokním repertoáru, stejně tak i u Mozarta či v duchovní hudbě.

Dobrá, takže patrně těžiště svého zájmu spatřujete u hudby romantické…?

Přesně tak, mnohem víc než Almaviva v Lazebníkovi mě bavil Lenskij v Čajkovského Evženu Oněginovi ještě v době mého angažmá ve Slezském divadle Opava. K tomu Mozart, Puccini a připojil jsem si ještě nelehký žánr operetní, a to hned ze začátku mého divadelního působení.

To bylo několik rolí ve Straussově Netopýru, Tisíc a jedna noc, lidová hra Rudolfa Piskáčka Perly panny Serafínky… ne každý operní pěvec zvládá tenhle repertoár hned, někoho stojí specifika operetní hudby mnoho sil…

A já jsem nebyl výjimkou! Na lámání chleba došlo vždycky v mluvených dialozích a při jejich bleskovém střídání s exaltovanými hudebními a tanečními čísly. Těžká práce! A uvědomuji si to stále, naposledy třeba loni při nastudování Cikánského barona v Opavě a nepochybně mi to opět připomene i Noc v Benátkách, kterou chystáme v Liberci. Zároveň mám ale operetu rád kvůli nadsázce a nadhledu, na který je čas právě pouze v operetě, kde je tok hudby přerušován; můžete se zastavit a nad svou postavou přemýšlet. A tohle všechno jsem nedávno využil jako Ladislav ve Smetanových Dvou vdovách v jeho proslulém melodramu ve druhém dějství.

Bedřich Smetana: Dvě vdovy – Dana Burešová (Anežka), Dušan Růžička (Ladislav) – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2017 (zdroj DFXŠ / foto Petr Našic)

Ona všehochuť, kterou jste musel zvládnout během angažmá v Opavě, je asi určitou daní, s níž se musí počítat, když se nastupuje do angažmá…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments