Duše nad mraky a mraky v duši

Na scéně vidíme výsledek velmi dlouhého procesu a práce, Věra Ondrašíková dává přednost výzkumu před chrlením novinek, výzkum ale nemusí nutně vést k opulentní inscenaci, může se dokonce stát, že je proces samotný důležitější než to, co jsme si navykli přijímat jako produkt. Na Clouds, které budou uváděny na půdě Archy+, je znát citlivá práce s mladými interprety, vybráno jich je devět v rozpětí sedmi let, od dítěte po téměř dospělého dospívajícího. Ne každý se zřejmě věnuje intenzivnímu tanečnímu tréninku, ale tvoří dohromady soudržnou skupinu. Technicky je choreografie nepřevyšuje, což je první důležitý bod. A správný postup, protože zde jde především o mladého člověka, v hledišti, ale i na jevišti.

Diváky nejprve vítá neutrální plocha elektronické hudby, která zní do tmy, než ji prořízne světlo baterky v rukou jedné z dívek procházející temnotou, hledající a nasvěcující – posléze různobarevně – prostor i další postavy. Tanec s odhaleným světlem je prologem, který pozornost navádí právě k paprsku, k soustředěnému pohledu na individua. Interpreti se pouštějí do tance s kořeny v moderní technice, nekomplikovaně. A poznámky zpětně vyjevují pojem: „sedm lhostejných“. A pohled stranou, míjení. Sama za sebe čtu obraz roztříštěné pozornosti, osamělosti a neschopnosti komunikovat, tedy symptomy digitální doby, kterými trpí nejen mládež, ale právě na ní si je ukazujeme, jako by se to tak trošku netýkalo každého.

Poetický obraz proudu bílého obláčku, vyvěrajícího ze skleněné nádoby v rukou dítěte, který by mohl být představou o jeho duši, pohlcuje na chvíli temnější pocity a asociace, aby se vzápětí mohly opět vydrápat na povrch – s výjevem dítěte, které je odmítáno kroužkem ostatních tanečníků. Ano, je to velmi čitelné, až deskriptivní, o metaforu nejde, ale na druhou stranu věřím, že míra ztotožnění bude u diváka velká. I dospělý člověk v tak jednoduchém obraze může spatřit odraz vlastních absurdních snah, co teprve dítě? Znepokojující je většina výjevů a pohybových sekvencí, které neodrážejí vnější vztahy, ale vnitřní rozpoložení, v gestu do prázdna i v míjení trajektorií je význam. Nebo ve dvojici, která se vzájemně zrcadlí a pracuje s obvyklou a známou symetrií.

Z toho světa nedorozumění, neporozumění a nekomunikace se pak přesouváme do oblasti nad mraky, scéna se mění a snově uzavírá, jsou tu patrné odkazy na dřívější inscenace, ačkoliv se tu nepracuje s dokonalou iluzí plavby po nebeské klenbě, jako tomu bylo v Guide, ani nevzniká mlžný prostor přírodních živlů. Je to spíše řízená změna prostředí a choreografka se celkově odklání od vytváření na pohled dokonalého nebo magického prostoru. Prostor „nad mraky“ je místem, kde mají interpreti projevit a zobrazit své vlastní vnitřní pocity a rozpoložení, volně. Fyzicky jim zřejmě předtím pomohla choreografická cvičení s podobou, pohybem mraků. Jak se stát ztělesněním lásky, světla, mrtvého moře, vlastností a stavů? Jedna z mladých tanečnic jimi prochází a ukazuje v rychlém sledu proměny. Možná ani ne tak, aby předvedla, jak dokáže protichůdné pohybové nálady střídat, ale pro konkrétní ilustraci – jak si takové pohybové vtělení vyzkoušet sám na sobě, když tělo prožívá emoci a třeba není, jak a proč by ji měl nositel vyjádřit slovem. Není to pohybová variace, spíše návod nebo nabídka: Zkuste to tak. A uvidíte… Akce se proměňuje, kumuluje skupinou, postupně už jen sami mladí tanečníci vědí, jaké emoce nebo stavy sami zobrazují a prožívají, intenzita pohybu stoupá až do společného rytmického tance. Zbytečný je snad už jen velký mrak z tenoučkého polyetylenu, ve kterém dítko sedící za mnou vidělo létající tik tak. To je už trochu moc přímočarosti najednou i na oblak, vždyť ty dokáže daleko lépe vykouzlit právě světlo a kouř, kde je iluze realistická.

Určitě lze Clouds doporučit rodičům, dětem i mladým dospívajícím, kteří hledají nový nástroj vyjádření. Inscenace jim nabízí tanec a přímo je vyzývá, aby ho jako nástroj sami použili, názorně ukazuje, jak to udělat, a i proto je jistě choreografie nekomplikovaná. Možná ale není vyloučeno, že se bude ještě vyvíjet i pohybový materiál, protože inscenace by měla být často reprízována. Nejsem si jistá, jestli na představení tohoto typu zavítá divák milovník současného tance a zda se s ním „potká“. Zdá se, že je to opravdu práce určená pro velmi specifickou diváckou skupinu a stavěná na věk interpretů i diváků, tedy svým způsobem uzavřená. Je to ovšem legitimní cesta sledující jasně vytyčený cíl. Pohybuje se na pomezí inscenace a dílny, ačkoliv diváci nevstupují sami do akce, je ale v něčem spíše pedagogická a návodná, nemá na zřeteli primárně estetiku, techniku ponechává stranou vlastnímu životu, pracuje se zřetelem na modelovou zkušenost a pocit, který u svého diváka předpokládá. Rozhodně by bylo dobré u ní nabízet pravidelně dramaturgický úvod a ideálně ji i hned doplnit debatou s tvůrci a mladými interprety. Proces, který je za jejím vznikem, je její součástí, a když do nej nenahlédneme, zůstává svým způsobem neúplná. Práce Věry Ondrašíkové s mladými interprety je ale citlivá a třeba i pro první seznámení starších dětí se současným tancem dobře poslouží.

Clouds
Choreografie & koncept: Věra Ondrašíková
Choreografická spolupráce: Daniele Iemolo
Dramaturgie: Marta Ljubková
Hudba: Filip Míšek
Světelný design: Pavel Kotlík
Projekce: Michal Rydlo
Kostýmy: Hana Frišonsová, Lucia Račková
Mrak: Ondřej Eremiáš
Sklo: Dechem
Účinkující: Nicole Collins, Matěj Bělohlávek, Krištof Pehal, Nikola Budaiová/Ema Stulíková, Marie Motýlová, Jakub Dvořák, Magdalena Vykydalová, Kateřina Bártů, Jan Dvořáček
Premiéra: 15. 5. 2024, Archa+

Psáno z reprízy 2. 6. 2024