„Důsledné nahrazování temperamentu hlukem…“

Texty Ivana Medka (1)

„Hned v květnu 1945 jsem kromě studií na konzervatoři začal přispívat do novin. Vůbec nechápu, že mě tam tehdy nechali psát referáty a dokonce i posudky o koncertech. Mně bylo v červenci toho roku teprve dvacet.“

Tak popisuje Ivan Medek (1925–2010) ve svých vzpomínkách úplný začátek svojí novinářské činnosti. A zároveň snahy vstupovat svým hlasem i činem do veřejného prostoru. Tu měl celý život, ať už jako spoluzakladatel Talichova Českého komorního orchestru a Hudební mládeže nebo později jako signatář Charty 77, redaktor Hlasu Ameriky či kancléř prezidenta Václava Havla.

Seriál sestavený z Medkových textů o hudbě je tu díky ochotě a vstřícnosti jeho rodiny. Nejvíc se budeme pohybovat v šedesátých. a zkraje sedmdesátých let. Ivan Medek tehdy napsal desítky textů a scénářů pro Divadla hudby, Československý rozhlas i televizi a pro Supraphon. Čím víc postupovala normalizace, tím méně u nás mohl být jeho hlas slyšen a čten.

Jsou to dva sešity, ve kterých najdeme Medkovy poválečné hudební referáty. Jeden v černých, druhý v zelených deskách. Oba Ivan Medek nadepsal „Výstřižky z novin“ a vlepoval do nich svoje texty. Psal pro Svobodné slovo, Mladou frontu, Kulturní politiku, Práci, ale nejčastěji pro Svobodné Československo.

Stručnost, nadhled, smysl pro pointu a zároveň zaujetí, pronikavost a naléhavost, pro Ivana Medka tak charakteristické rysy, najdeme už tady. Kdo chce, může to brát jako školu, na jaké úrovni a s jakou kritičností se dá psát o hudbě. A psát vůbec. V době, kdy vládne PR nad pravdou, je to jako pramen čisté vody.
A. Dvořák: Slovanské tance
(II. slavnostní koncert KSČ. Pražský filmový orchestr – dirigent A. Klíma.)
Vysloveně informační a propagační ráz těchto koncertů ozřejmuje mnohé vlastnosti celkového i detailního provedení. Nejmarkantnější z nich jsou: nedostatečná vyrovnanost dynamická i rytmická, nesoulad mezi jednotlivými nástrojovými skupinami, místní intonační nečistoty a důsledné nahrazování temperamentu hlukem. Je ovšem přirozené, že tak mladý orchestr, jako je tento, nemůže hned na začátku zvládnout precisně poměrně dosti obtížné Slovanské tance. Dobrý reprodukční výkon jest však podmíněn kázní. Kázeň pak jest nemyslitelná bez dokonalé techniky. Tu Pražský filmový orchestr zatím nemá. Alois Klíma dirigoval spíš přibližně a spolu s lomozícími žesťovými a bicími nástroji docílil velikého úspěchu.
(Svobodné Slovo, 11. 6. 1945)

Medkovy texty vznikaly v pozoruhodně nabité době. Bylo to taky proto, že právě skončila druhá světová válka? Ale bylo to jenom tím?

Slavnost díkůvzdání za vítězství
Na tomtéž místě, kde bylo dne 21. června 1621 popraveno 27 českých pánů a kde se ještě nedávno ozývaly potupné řeči zrádců českého národa, vyslechl president Dr. E. Beneš společně s vysokými hosty a s množstvím lidu zcela zaplňujícím prostor Staroměstského náměstí, největší dílo B. Smetany, Mou vlast, provedenou vůbec po prvé pod širým nebem.

Jako prolog přednesl E. Kohout báseň V. Nezvala České zemi. Následovalo předvedení skutečně kolektivní práce 230 hudebníků, sdružených v Klubu orchestrálních umělců. Rafael Kubelík řídil Smetanův symfonický cyklus v širokých monumentálních obrysech, zachovávaje přitom vnitřní stavbu každé jednotlivé básně. Detailnější propracování by snad ani nebylo při tak velkém prostoru dost vhodné. Nejmohutnějšího výsledku dosáhl dirigent v Táboře a Blaníku, nejvyrovnanějšího pak v Šárce.

Veliký význam tohoto provedení Mé vlasti nespočívá však ani tak v hodnotách ryze hudebních, jako spíš v manifestačním připomnění slávy, krásy, hrdinství a odvěkých bojů českého národa za svobodu země a ducha.
(Svobodné Slovo, 22. 6. 1945)

Většina poválečných koncertů měla silnou atmosféru svobody. I proto, že po letech izolace a cenzury bylo možné opět slyšet francouzskou, anglickou nebo ruskou hudbu… (A mimochodem: nejsou Medkovy charakteristiky Musorgského prostě výstižné?)

Večer ruské hudby
M. P. Musorgského Kartinky jsou geniální, nesmírně živé dílo, plné vnitřních proměn a temperamentu. Prostora, komplikovanost, elegance, nemotornost, komposiční mistrovství, vyslovené podivínství a mnoho jiných, mnohdy protichůdných vlastností, dávají tomuto typicky ruskému projevu smysl lidsky nadčasový. Instrumentace V. Smetáčka jest v Promenádách mnohem slabší než v číslech ostatních a jediným jejím zdůvodněním jest zachování celistvosti skladby. V provedení žesťové nástroje velmi často vypadávaly z rámce celku, což mělo přirozeně vliv na vyrovnanost orchestru.

Hlavní význam P. I. Čajkovského spočívá v tom, že dovedl najít rovnocenný výraz pro to, co nového přinesla hudba kultur západních. Krásným příkladem toho jest právě Pathetická symfonie, kde poněkud nesourodě jednotlivé věty jsou spjaty nekompromisně romantickou komposiční technikou. Dr. V. Smetáček dirigoval dosti nepřesný orchestr (pasáže smyčců aj.) rozmáchlým gestem a na stavbu krajních vět – zvláště první – nestačil. Celková úroveň koncertu byla dobrá.
(Svobodné Slovo, 29. 6. 1945)

Návraty se týkaly i interpretů. Těch, kteří přežili věznění a koncentráky…

K oslavě sto let dráhy olomoucko-pražské
K oslavám stého výročí železničního spojení Olomouce s Prahou připojil se orchestr FOK řízený Dr. V. Smetáčkem slavnostním koncertem, který byl pořádán ve čtvrtek ve Smetanově síni. Tenorista Ing. V. Krafek, který zde vystoupil poprvé od svého návratu z koncentračního tábora, zazpíval velkolepě, brilantně a něžně strhujícím způsobem několik geniálních Axmanových písní Z věnce písní z Moravského Slovácka. Toto dílo svou milou živostí překonává vše. Jako vždy výtečný Dr. V. Smetáček provedl ještě předehru A. Dvořáka Domov můj, Janáčkovy Lašské tance, Pacific 231 od A. Honeggera a Sukovu Pragu. Význam železnice pro kulturu byl tímto koncertem pěkně oslaven.
(Svobodné Slovo, 9. 9. 1945)

U některých interpretů s oblibou sledujeme jejich začátky, pátráme po jejich prvních vystoupeních. U jiných máme doklad jenom o těch začátcích. Jejich cesta se ubírala jinudy a jejich jména jsou zapomenutá…

Dívčí dirigentský debut
Bylo by velmi předčasné a nesprávné jakkoliv definitivně určovat osobnost Hany Fischerové. Její středeční vystoupení ve Smetanově síni při koncertním podniku KSČ mělo však několik základních znaků, které jsou pro ni charakteristické. Především to jest vrozený smysl pro určitou vnějškovost celkového projevu. Další důležitou složkou, která formuje nynější osobnost dirigentky, jest přemíra temperamentu, který se stává až samoúčelným. Nedostatek smyslu pro lineární stavbu, dynamická neukázněnost, nepropracovanost jednotlivých hlasů, nepřesná a pouze efektní gesta, to vše zakrývá Fischerová temperamentem, který jest v jejím věku přirozený. Pro dirigentský výkon H. Fischerové je příznačná jakási hrubá obrysovost a úplné vyloučení detailní, pečlivé a domyšlené stavebnosti. S pražským filmovým orchestrem nastudovala skladby J. Suka, B. Smetany, V. Nováka a Ant. Dvořáka. Vzhledem k čistě výchovnému charakteru těchto podniků byla úroveň koncertu dobrá.
(Svobodné Slovo, 18. 8. 1945)

I skladatel Bohuslav Martinů se na koncertní pódia a operní jeviště vrátil. Za války se nesměl hrát. A nikdo netušil, že za tři roky – po únoru 1948 – to bude stejné.

Pozdrav Bohuslavu Martinů
Pražský rozhlas vysílal ve středu večer baletní svitu Špalíček od B. Martinů. V našem současném hudebním životě jest toto provedení v pravém slova smyslu světlým, jasným bodem, který doslova ukazuje cestu, jakou se má ubírat snaha o zlidovění hudby. V české moderní hudbě je Martinů zjevem nejvýš originálním. Jeho vývoj připomíná v mnohém vývoj Dvořákův a stejně jako u Dvořáka můžeme i Martinů označit za jeden z mála absolutně a takřka nevyčerpatelně muzikálních typů. V Martinů máme skladatele světové úrovně, který již dávno před touto válkou pochopil nutnost hledání samostatného výrazu v domácí půdě, v lidovém umění. Jedním z krásných výsledků tohoto hledání a nalézání je právě Špalíček. Hudba Špalíčka je především nesmírně živá a naprosto přesvědčivá. Jednotlivé její složky jsou krásně vyrovnány a nikde nenajdeme samoúčelných efektů. Celá skladba je krásně instrumentována, krásně zní a každá její část je dokonale opodstatněná a logická. Při poslouchání této skvěle technicky napsané práce si však také uvědomujeme, že nestačí být lidový a srozumitelný, ale především mít opravdovou sílu hudebního genia a dokonale ovládat řemeslo. Obě tyto vlastnosti Martinů rozhodně má a my zde nyní netrpělivě čekáme na nové a nové skladby autora, který jistě nezapomněl na Čechy. Špalíček byl dobře proveden rozhlasovým orchestrem, který řídil Iša Krejčí. Na klavír hrál O. Kredba. Rozhlas přerušil poslední část suity, aby mohly být vysílány zprávy.
(Svobodné slovo, 11. 8. 1945)

Otázku skladatelskou řešil Ivan Medek ve svých textech velmi často. Kam se bude česká hudba ubírat dál? Čeho se držet a co odhodit? Uměla by si dnešní kritika představit podobné soudy?

Škola Otakara Jeremiáše
Na prvním manifestačním koncertu „Přítomnosti“ byly hrány skladby Ot. Jeremiáše. Písňový cyklus Noci od Jaroslava Doubravy jest projev bez průbojnosti a energie. Bezútěšná melancholie běžně deklamovaného textu je podbarvována náladovým klavírním doprovodem. Reakce tohoto umění na skutečnost jsou převážně negativní a pasivní. Obsah a smysl klavírní sonaty Víta Nejedlého leží mimo oblast hudby. Vyložit ji hudebně positivně není možné a účelné. Zimní písně Jana Hanuše se snaží o náladovou charakteristiku textu. Čistá hudba zde hraje úlohu podřadnou. Proti předcházejícím skladbám má však tato typicky subjektivní, melancholicko-programní hudba jistou technickou úroveň. Ze tří písní Ot. Jeremiáše nejprostší poslední je nejlepší. V ní skladatel dosahuje velký výrazové síly a přesvědčivosti. Klavírní doprovod jest myšlen orchestrálně. IV. smyčcový kvartet op. 62 J. M. Burghausera jest zpracován zajímavým stylem. Pokud se skladatel opírá o vlivy L. Janáčka, dosahuje určité hloubky. Vlastní projev Burghauserův jest však čím dál tím více povrchnější a nepropracovaný. Celý kvartet je psán v lehčím slohu. III. věta vypadá z celkového rámce. Z účinkujících podala nejvyzrálejší výkon Marie Budíková. Koncert znovu ukázal, kam vedou cesty části našich mladých skladatelů, jejichž další díla napjatě očekáváme.
(Svobodné slovo, 19. 10. 1945)

Poslední text, který vybíráme, ukazuje Medkův obdiv pro Vítězslava Nováka. A zároveň: jak hodně se může proměnit přijímání díla jednoho skladatele. „Novákova tvorba je snad nejživější a rozhodně nejhranější soudobou českou hudbou vůbec,“ píše Ivan Medek. Co se stalo? Proč se to změnilo? Byl Novák přeceněn, nebo se tak moc změnilo hudební klima, že jeho jméno opravdu patří jen do učebnicových přehledů? (Tedy kromě Slovácké svity…)

K 75. narozeninám Vítězslava Nováka
V historii světové hudby se vyskytuje jen velmi málo tvůrčích umělců, jejichž dílo by bylo tak svéprávné a neodvislé od všech událostí mimohudebních a které by při tom bylo přímo odrazem celého kulturního vývoje určité doby, jako jest tomu u Vítězslava Nováka. Inspirační zdroje Novákovy tvorby jsou tak rozsáhlé a různorodé, že ani dnes se nemůžeme odvážit uzavřít nějak jejich počet a určit jednoznačně nebo alespoň přibližně Novákovu osobnost.

Novák je vlastní vůdce české moderní hudby. Vůdce v pravém slova smyslu. Stále stejně živý, stále reagující, umělec žhavého, nekompromisního temperamentu, okouzlující sebejistoty (kterou ovšem podrobuje maximální ironické autokritice), člověk, jemuž je hudba vším, jenž však svou hudbu dovede dát do služeb celku, subjektivní romantik tvořící objektivní, nadosobní, vyrovnanou a proto také klasickou (ve smyslu estetickém) hudbu.

A především mistr skladby. Takřka každé Novákovo dílo jest kromě esteticky dokonalého celku také čistě komposičním problémem, který si skladatel sám ukládal a do posledních detailů vyřešil. V Novákově hudbě bezesporu vrcholí možnosti práce s thématem, pokud jsou založeny na principu variací. Novák je z prvních světových moderních skladatelů, který v době největšího vzrůstu impresionismu zdůrazňuje nutnost dokonalé formální soudržnosti a který dává polyfonii ve svých skladbách skutečnou funkci formotvornou i emotivní. V jeho hudbě nenajdeme jediný prázdný nebo jen papírově vyřešení kontrapunktický problém. Každá, i ta nejsložitější fuga, má vždy neobyčejnou výrazovou sílu a je určována již v podvědomí nějakou vedoucí, spodní myšlenkou, která je nositelkou napětí.

Myslím, že v celé světové hudbě není tak mnohotvárný a takřka na vše reagující zjev, jako má česká hudba ve Vítězslavu Novákovi. Počínajíc mládím skladatelovým, kdy byla jeho tvorba předznamenána poměrem k ženě a přírodě a hlavně živým vztahem k čistým pramenům lidové hudební tvořivosti Moravského Slovácka, přes fantastickou rozevlátost Svatebních košil, k dramatické živostnosti Zvíkovského raráška a konečně k šesti klavírním sonatinám, ve kterých se Novákův výrazový i technický projev zjednodušuje a projasňuje nejvyšší měrou. Ve svých padesáti letech, v době, kdy takřka každý jiný skladatel pohodlně využívá výsledků své dosavadní práce, se Novák dostává do velkého – hudebními historiky dosud nedoceněného – období hledání. Soustřeďuje se na jevištní práce a problematika těchto třinácti let jest definitivně vyřešena až v Podzimní symfonii, která spolu s Třetím smyčcovým kvartetem je posledním Novákovým loučením s mládím. Následující Jihočeská suita, Svatováclavský triptych a De profundis jasně dokazují, že přes všechnu snahu se Novák s mládím rozloučit nemůže a nerozloučí ani za deset let.

Současné oslavy Novákových 75. narozenin se od podobných jubileí liší hlavně tím, že zde není ani potřeba, ani možnost křísit k životu nějaká neživotná nebo odumřelá skladatelova díla. Prostě proto, že Novákova tvorba je snad nejživější a rozhodně nejhranější soudobou českou hudbou vůbec. Oficielní jmenování Nováka „Národním umělcem“ je pouze formálním vyjádřením dávno známé a hluboce cítěné skutečnosti. My pak přejeme Vítězslavu Novákovi stálou a nezlomnou sílu hudebního genia a celé mladé generaci skladatelské, aby si jednou mohla říci podobně jako Novák v Podzimní symfonii: „Než dary jsme nezpyšněli, ranám jsme nepodlehli. Jen burácej a vztekej se, zběsilá podzimní vichřice. My pevně zde stojíme, jakož zákony kázaly nám.“
(Mladá fronta, 5. 12. 1945)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy