Půlkulaté výročí narození české operní heroiny

  1. 1
  2. 2

Stává se občas, že osobnost herce (zpěváka, tanečníka) splyne natolik s některou z rolí, které vytvořil, a tak vstoupí do širšího obecného povědomí především jako její interpret. A jestli se navíc tak stane za výjimečných okolností daných společenskou situací a atmosférou, ještě více to posílí obraz splynutí představitele a role. V plné míře to lze říci o pěvkyni, o níž její životopisec doktor Miroslav Pospíšil svého času na těchto webových stránkách napsal: „Byla poslední  heroinou operního souboru Národního divadla…“ Byla to Marie Podvalová a 5. září by se dožila sto pěti let.Marie Podvalová se narodila 5. září 1909 v Čakovicích. Své dětství ale prožila v obci Chrást na Mělnicku (dnes část obce Tišice), v samotném srdci středních Čech obestřeném mnohými bájemi a legendami. Už tento rodný kraj jakoby předznamenal budoucí zpěvaččinu hvězdnou kariéru. Především po matce zdědila hudební nadání a umělecké sklony. Od dětství se věnovala zpěvu, hře na housle a klavír a účinkovala v ochotnickém divadle. Chtěla být učitelkou, ale protože nesplňovala věk požadovaný pro přijetí ke studiu, navštěvovala průmyslovou školu. Zpěv začala studovat soukromě nejprve u Augusty Fassatiové a poté v letech 1933 – 1935 u výborné profesorky Pražské konzervatoře Doubravky Brambergerové. Jejím pedagogem na konzervatoři byl také výtečný dirigent Pavel Dědeček a režisér Ferdinand Pujman, kterého celý život respektovala jako vynikající uměleckou osobnost a snažila se důsledně plnit jeho náročné požadavky, spočívající v co nejdokonalejším možném propojení pěveckého a hereckého ztvárnění role s požadavky partitury a také s výtvarným pojetím inscenace s maximální precizností ve všech složkách projevu… Na doporučení Václava Talicha se ucházela o členství v brněnském operním souboru, kam byla v roce 1935 přijata jako sólistka.

Měla štěstí, protože brněnská opera – tehdy pod vedením skvělých osobností, jakými byli šéf opery Milan Sachs a dirigent, dramaturg Zdeněk Chalabala a režiséři Rudolf Walter a Branko Gavella – byla pro mladé pěvce tou nejlepší školou. Okamžitě byla pověřena těmi nejnáročnějšími úkoly. Pro obor dramatického sopránu byla ideálně disponovaná už svými fyzickými předpoklady, ale především svým tmavým sopránem, s vynikajícími výškami, dokonale znějící střední polohou i hlubokými tóny. Díky čemu byla později schopná ztvárnit i role mezzosopránového oboru, ale také výrazným jevištním zjevem a mimořádně citlivými hereckými schopnostmi.

Shodou okolností mezi jejími prvními rolemi se sejdeme s dvěma variantami téže historické postavy, polské šlechtičny Mariny Mníškové. Nejdříve to bylo dne 7. listopadu 1935 v inscenaci Borise Godunova Modesta Petroviče Musorgského, kterou dirigoval Zdeněk Chalabala, jenž později stál u zrodu jejích mnohých velkých úspěchů na scéně Národního divadla. Zde mohla uplatnit všechny finesy svého dramatického pěveckého i hereckého projevu. Přesně o měsíc později ztvárnila Marinu ve Dvořákově Dimitriji. V Dvořákově opeře, kterou dirigoval tehdejší šéf brněnské opery Milan Sachs, mohla uplatnit dokonale všechny lyrické valéry svého projevu.Obě tyto role později patřily i k jejím neúspěšnějším. Je zajímavé, že během svého brněnského působení zpívala naše budoucí představitelka velkých českých sopránových heroin především role italského veristického repertoáru, jako byly Amélie ve Verdiho Maškarním plesu, Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi či velmi náročnou roli Madeleine v opeře Umberta Giordana Andrea Chénier. I v těchto postavách měla výbornou hudební průpravu díky dirigentovi Quidovi Arnoldimu, o němž i jinak k brněnským divadelním poměrům velmi kritický Karel Nedbal ve své memoárové knize Půl století s českou operou napsal, že italské věci dělal přesvědčivým, skoro autentickým způsobem.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat