„Důsledné nahrazování temperamentu hlukem…“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Texty Ivana Medka (1)

„Hned v květnu 1945 jsem kromě studií na konzervatoři začal přispívat do novin. Vůbec nechápu, že mě tam tehdy nechali psát referáty a dokonce i posudky o koncertech. Mně bylo v červenci toho roku teprve dvacet.“

Tak popisuje Ivan Medek (1925–2010) ve svých vzpomínkách úplný začátek svojí novinářské činnosti. A zároveň snahy vstupovat svým hlasem i činem do veřejného prostoru. Tu měl celý život, ať už jako spoluzakladatel Talichova Českého komorního orchestru a Hudební mládeže nebo později jako signatář Charty 77, redaktor Hlasu Ameriky či kancléř prezidenta Václava Havla.

Seriál sestavený z Medkových textů o hudbě je tu díky ochotě a vstřícnosti jeho rodiny. Nejvíc se budeme pohybovat v šedesátých. a zkraje sedmdesátých let. Ivan Medek tehdy napsal desítky textů a scénářů pro Divadla hudby, Československý rozhlas i televizi a pro Supraphon. Čím víc postupovala normalizace, tím méně u nás mohl být jeho hlas slyšen a čten.

Jsou to dva sešity, ve kterých najdeme Medkovy poválečné hudební referáty. Jeden v černých, druhý v zelených deskách. Oba Ivan Medek nadepsal „Výstřižky z novin“ a vlepoval do nich svoje texty. Psal pro Svobodné slovo, Mladou frontu, Kulturní politiku, Práci, ale nejčastěji pro Svobodné Československo.

Stručnost, nadhled, smysl pro pointu a zároveň zaujetí, pronikavost a naléhavost, pro Ivana Medka tak charakteristické rysy, najdeme už tady. Kdo chce, může to brát jako školu, na jaké úrovni a s jakou kritičností se dá psát o hudbě. A psát vůbec. V době, kdy vládne PR nad pravdou, je to jako pramen čisté vody.
A. Dvořák: Slovanské tance
(II. slavnostní koncert KSČ. Pražský filmový orchestr – dirigent A. Klíma.)
Vysloveně informační a propagační ráz těchto koncertů ozřejmuje mnohé vlastnosti celkového i detailního provedení. Nejmarkantnější z nich jsou: nedostatečná vyrovnanost dynamická i rytmická, nesoulad mezi jednotlivými nástrojovými skupinami, místní intonační nečistoty a důsledné nahrazování temperamentu hlukem. Je ovšem přirozené, že tak mladý orchestr, jako je tento, nemůže hned na začátku zvládnout precisně poměrně dosti obtížné Slovanské tance. Dobrý reprodukční výkon jest však podmíněn kázní. Kázeň pak jest nemyslitelná bez dokonalé techniky. Tu Pražský filmový orchestr zatím nemá. Alois Klíma dirigoval spíš přibližně a spolu s lomozícími žesťovými a bicími nástroji docílil velikého úspěchu.
(Svobodné Slovo, 11. 6. 1945)

Medkovy texty vznikaly v pozoruhodně nabité době. Bylo to taky proto, že právě skončila druhá světová válka? Ale bylo to jenom tím?

Slavnost díkůvzdání za vítězství
Na tomtéž místě, kde bylo dne 21. června 1621 popraveno 27 českých pánů a kde se ještě nedávno ozývaly potupné řeči zrádců českého národa, vyslechl president Dr. E. Beneš společně s vysokými hosty a s množstvím lidu zcela zaplňujícím prostor Staroměstského náměstí, největší dílo B. Smetany, Mou vlast, provedenou vůbec po prvé pod širým nebem.

Jako prolog přednesl E. Kohout báseň V. Nezvala České zemi. Následovalo předvedení skutečně kolektivní práce 230 hudebníků, sdružených v Klubu orchestrálních umělců. Rafael Kubelík řídil Smetanův symfonický cyklus v širokých monumentálních obrysech, zachovávaje přitom vnitřní stavbu každé jednotlivé básně. Detailnější propracování by snad ani nebylo při tak velkém prostoru dost vhodné. Nejmohutnějšího výsledku dosáhl dirigent v Táboře a Blaníku, nejvyrovnanějšího pak v Šárce.

Veliký význam tohoto provedení Mé vlasti nespočívá však ani tak v hodnotách ryze hudebních, jako spíš v manifestačním připomnění slávy, krásy, hrdinství a odvěkých bojů českého národa za svobodu země a ducha.
(Svobodné Slovo, 22. 6. 1945)

Většina poválečných koncertů měla silnou atmosféru svobody. I proto, že po letech izolace a cenzury bylo možné opět slyšet francouzskou, anglickou nebo ruskou hudbu… (A mimochodem: nejsou Medkovy charakteristiky Musorgského prostě výstižné?)

Večer ruské hudby
M. P. Musorgského Kartinky jsou geniální, nesmírně živé dílo, plné vnitřních proměn a temperamentu. Prostora, komplikovanost, elegance, nemotornost, komposiční mistrovství, vyslovené podivínství a mnoho jiných, mnohdy protichůdných vlastností, dávají tomuto typicky ruskému projevu smysl lidsky nadčasový. Instrumentace V. Smetáčka jest v Promenádách mnohem slabší než v číslech ostatních a jediným jejím zdůvodněním jest zachování celistvosti skladby. V provedení žesťové nástroje velmi často vypadávaly z rámce celku, což mělo přirozeně vliv na vyrovnanost orchestru.

Hlavní význam P. I. Čajkovského spočívá v tom, že dovedl najít rovnocenný výraz pro to, co nového přinesla hudba kultur západních. Krásným příkladem toho jest právě Pathetická symfonie, kde poněkud nesourodě jednotlivé věty jsou spjaty nekompromisně romantickou komposiční technikou. Dr. V. Smetáček dirigoval dosti nepřesný orchestr (pasáže smyčců aj.) rozmáchlým gestem a na stavbu krajních vět – zvláště první – nestačil. Celková úroveň koncertu byla dobrá.
(Svobodné Slovo, 29. 6. 1945)

Návraty se týkaly i interpretů. Těch, kteří přežili věznění a koncentráky…

K oslavě sto let dráhy olomoucko-pražské
K oslavám stého výročí železničního spojení Olomouce s Prahou připojil se orchestr FOK řízený Dr. V. Smetáčkem slavnostním koncertem, který byl pořádán ve čtvrtek ve Smetanově síni. Tenorista Ing. V. Krafek, který zde vystoupil poprvé od svého návratu z koncentračního tábora, zazpíval velkolepě, brilantně a něžně strhujícím způsobem několik geniálních Axmanových písní Z věnce písní z Moravského Slovácka. Toto dílo svou milou živostí překonává vše. Jako vždy výtečný Dr. V. Smetáček provedl ještě předehru A. Dvořáka Domov můj, Janáčkovy Lašské tance, Pacific 231 od A. Honeggera a Sukovu Pragu. Význam železnice pro kulturu byl tímto koncertem pěkně oslaven.
(Svobodné Slovo, 9. 9. 1945)

U některých interpretů s oblibou sledujeme jejich začátky, pátráme po jejich prvních vystoupeních. U jiných máme doklad jenom o těch začátcích. Jejich cesta se ubírala jinudy a jejich jména jsou zapomenutá…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat