Dva brněnské operní osudy: Josef Kejř a František Kunc

V sobotu 6. prosince si připomeneme jedno velmi významné výročí. Uplyne sto třicet let ode dne, kdy zahájilo svoji pravidelnou činnost Národní divadlo v Brně. Při této vzácné příležitosti bychom si měli také vzpomenout na stovky umělců, kteří se zasloužili o to, že z chudičké divadelní scény bojující o své přežití vyrostlo sebevědomé divadlo se soubory, jež namnoze měly, mají, a věřme, že i v budoucnu budou mít, významný podíl na profilu české divadelní tvorby a jejím průniku do zahraničí.Ne všem umělcům je dáno, aby se stali skutečnými hvězdami a vstoupili do historie, i když v dnešní době, až příliš soustředěné na magii okamžitého úspěchu, je to do značné míry iluzorní. Mnoho je těch, kteří se nezapsali do hvězdných seznamů, ale svými výkony významně přispěli k úspěchům divadla. V těchto dnech máme možnost připomenout si dva sólisty brněnské opery, kteří patřili neodmyslitelně k jádru souboru v jeho nejlepších časech. Ačkoli ani jeden z nich nebyl Brňák, ba ani Moravák, patří neodmyslitelně k tomuto městu a k Janáčkově opeře. Dne 24. listopadu před čtyřiceti lety zemřel tenorista Josef Kejř a 3. prosince by se dožil sto pěti let barytonista František Kunc.Josef Kejř se narodil 8. září 1892 na Kladně v hornické rodině. Mladý Josef se vyučil pilníkářem, ale řemeslo se mu nelíbilo, a tak šel stejně jako jeho otec a starší bratr fárat na šachtu Max. U Kejřů se hodně zpívalo. Nejvíce a nejlépe si prozpěvoval právě Josef, a tak se stalo, že Josefova sestra Františka, která sloužila u hvězdy tehdejšího pražského operetního nebe, sólistky vinohradského divadla Bolenky Durasové, manželky sochaře Jana Štursy, se za svého bratra přimluvila a on mohl navštěvovat lekce zpěvu u Marie Nedbalové, sestry Oskara Nedbala.

Josef Kejř mezitím pilně zpíval v dělnickém pěveckém sboru Ozvěna. Po vypuknutí války musel narukovat. Z fronty se vrátil v roce 1917, protože dobří havíři byli neméně potřební než vojáci. Pokračoval ve svých pěveckých aktivitách. Kladno tehdy žilo velmi aktivním kulturním a uměleckým životem. V roce 1915 zde bylo založeno profesionální divadlo a ve městě působila úspěšně amatérská Středočeská filharmonie.

Spiritus agens kladenského hudebního života byl všestranný hudebník Josef Vašata, otec dvou významných českých dirigentů. Starší syn Rudolf se proslavil jako průbojný šéf ostravské opery v padesátých letech, posléze dirigent Národního divadla a tvůrce výtečné éry liberecké opery, a mladší Karel byl několik desítek let úspěšným dirigentem a posléze šéfem plzeňské opery. Josef Vašata se se svým orchestrem občas pustil i do opery a díky panu dirigentovi měl Kejř možnost zazpívat si v opeře anebo v operetním představení v Městském divadle.

Jedna žákyně Marie Nedbalové upozornila na nadaného zpěváka dirigenta plzeňské opery Antonína Bartáka. V Plzni hledali tenoristu, Josef Kejř tam na hostování vystoupil v roli Jeníka v Prodané nevěstě a okamžitě byl angažován. V Plzni prožil patnáct let, která pro jeho pěvecký a herecký růst měla zásadní význam. Ačkoli neprošel soustavným pěveckým školením, díky své píli a svědomitosti si velmi zdokonalil svůj pěvecký projev. Měl průrazný, měkký, lyrický hlas, výborný sluch a studiu každé partie věnoval mimořádnou péči. Stejnou soustavnou pozornost věnoval i herecké složce své tvorby, kde bral inspiraci u čelných členů plzeňské, posléze brněnské činohry.

V plzeňském divadle dostával jednu příležitost za druhou. Osobnosti tehdejšího dirigenta a dlouholetého šéfa operního souboru Antonína Bartáka by měla být věnována hlubší pozornost. Ve velmi obtížných podmínkách, v nich tehdy plzeňská opera působila, se snažil o koncepční budování souboru i repertoáru. Troufnul si na cykly Smetanových, Dvořákových a Fibichových oper. Vedle Její pastorkyně, v níž Josef Kejř zpíval a hrál Števu, uvedl tři roky po brněnské světové premiéře i Káťu Kabanovou, ve které Josef Kejř ztvárnil roli Borise. Kejř se v Plzni setkal s nebývalou šíří repertoáru a podle svědectví dobových kritik úkoly zvládal se ctí. Kromě již zmíněného Jeníka v Prodané nevěstě zpíval například Ladislava ve Dvou vdovách, Lukáše v Hubičce, v Tajemství Víta i Skřivánka. Z tenorových partií světové klasiky se zmiňme o Alfrédovi ve Verdiho Traviatě, Rinucciovi v Pucciniho aktovce Gianni Schicchi, Donu José v Bizetově Carmen, Taminovi v Mozartově Kouzelné flétně anebo velmi úspěšném Faustovi v Gounodově opeře.

V roce 1931 se stává ředitelem plzeňského divadla brněnský spolupracovník Františka Neumanna a režisér prvních provedení Janáčkových oper, Ota Zítek. Své velké plány ovšem musí revidovat, protože probíhající hospodářská krize se velmi negativně projevila na stavbě repertoáru. V Plzni, která v té době ještě nedisponovala příliš širokým zázemím vyspělého operního publika, se to nejvíce projevilo na repertoáru hudebního divadla. Operní soubor byl v té době nucen uvádět především nejrůznější dobově populární operetní tituly. Operní soubor uvedl v sezoně 1931/1932 osm operních premiér a devatenáct operetních, v sezoně následující to bylo šest oper a devatenáct operet a v sezoně 1933/1934 pouhých pět oper a sedmnáct operet.

Na podzim 1932 slavila Plzeň třicáté výročí otevření Balšánkovy divadelní budovy (nynější Velké divadlo). V almanachu, který k tomuto výročí vyšel, Ota Zítek píše: „Krize všeobecná a krize speciálně plzeňská. Počali jsme ztráceti obecenstvo a zrovna ono, jež bažilo po umění. Hlavní ránu dostala opera. Její návštěvy klesaly vůčihledně. Zkoušeli jsme staré opery, novější i moderní. Moderní ztroskotaly úplně, příjmem pouhých šesti set korun na představení. Starým se vedlo o něco lépe, ale návštěv minulých jsme nedosáhli.“

Od roku 1934 se situace začala zvolna zlepšovat, takže na jaře 1936 Zítek nasadil na repertoár i Janáčkovu Lišku Bystroušku. Představení, k jehož realizaci použil skvělé scénické návrhy Eduarda Miléna z původní brněnské inscenace, dosáhlo šesti repríz a ze sólistů byl nejvýše hodnocen Josef Kejř v roli Rechtora. O Kejře se začalo zajímat vedení brněnského divadla a vzhledem k tomu, že vztahy mezi zpěvákem a ředitelem Zítkem nebyly údajně právě nejlepší, nastoupil Josef Kejř v létě 1936 do Zemského divadla v Brně, jemuž zůstal věrný (s nucenou okupační přestávkou) až do svého odchodu do důchodu v roce 1960.

V Brně se specializoval na buffotenorové partie a rozsahem menší úkoly vyžadující ovšem právě proto precizní pěveckou a hereckou charakteristiku. A to Josef Kejř, který soustavně pracoval na všestranném zdokonalování svého projevu, uměl výtečně. Šíři a typologii repertoáru, kterému se v Brně věnoval, posoudíme nejlépe, když si prohlédneme soupis rolí, které nastudoval ve své první brněnské sezoně 1936/1937. Vstoupil do ní rolí Vaška v Prodané nevěstě a Druhého dělníka v Šostakovičově Katěrině Izmajlové, jež měly premiéru na konci sezony 1935/1936. První studovanou rolí byl don Basilio v Mozartově Figarově svatbě, následoval Abbé v Giordanově Andrea Chéniérovi. Ve Veselých ženách windsorských  Alda Nicolaie se prosadil v komické roli panice Simpla, který se v této inscenaci jmenoval pan Oukropek, a své schopnosti přesné komediální charakteristiky prokázal v roli Václava v Dvořákově opeře Šelma sedlák. Se dvěma menšími úkoly se setkal v opeře Ivana Dzeržinského Tichý Don, která byla v Brně provedená poprvé mimo území Sovětského svazu, dále to byly role Šapkina v Janáčkově opeře Z mrtvého domu, Japonský vyslanec ve Slavíkovi Igora Stravinského, Valzacchi v Straussově Růžovém kavalíru a kníže Yamadori v Pucciniho opeře Madama Butterfly.

A hned v příští sezoně jej čekala jeho parádní role, titulní hrdina Janáčkových Výletů páně Broučkových. Pro tuto roli byl všemi složkami svého projevu ideálně disponován a také toho v této i v další inscenaci opery dokonale využil. Za svého pana Broučka v inscenaci z roku 1954 byl vyznamenán prestižním zlatým odznakem přehlídky Divadelní žatva, což byla jakási tehdejší analogie současné Ceny Thálie.Mezi jeho největší úspěchy můžeme zařadit i další dvě janáčkovské role – Rechtora z Lišky Bystroušky, kterého v Brně ztvárnil ve čtyřech inscenacích, a neodolatelně směšného, přitom hluboce lidsky pojatého Hauka-Šendorfa ve Věci Makropulos. V této roli také vystoupil naposledy v roce 1963 na jevišti nynějšího Mahenova divadla, jež tehdy neslo jméno Leoše Janáčka.Josef Kejř patřil k nejobsazovanějším členům opery. K leckterým svým rolím se vracel, v postavě Hajného v Dvořákově Rusalce se s ním diváci mohli setkat v pěti různých inscenacích. V Prodané nevěstě vyměnil časem Vaška za Principála, v Tajemství Skřivánka za zvoníka Jirku, v Novákově Lucerně vodníka Michala za Pana France. Ve Dvořákově Králi a uhlíři byl Purkrabím Jindřichem, ve Verdiho Traviatě Gastonem, v Othellovi Roderigem a ve Falstaffovi doktorem Cajusem. Z dalších rolí připomeňme markýze de Corcy v Adamově Postilionovi z Lonjumeau. Vystoupil v řadě oper Giacoma Pucciniho – Spoletta v Tosce, Pong v Turandot, Gherardo v opeře Gianni Schicchi a Alcindor v Bohémě. Tato role byla úplně poslední, v níž stanul na jevišti brněnského divadla. Bylo to v roce 1966 už v nové budově Janáčkova divadla.

Výborný byl v ruských operách, jejichž specifický styl dovedl  výtečně vystihnout (Misail v Musorgského Borisi Godunovovi a  Afanasij Ivánovič v Soročinském trhu, Bahyl ve Sněguročce Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a Jeroška v Borodinově Knížeti Igorovi).Často účinkoval v operách soudobých skladatelů. Na prvním místě je třeba jmenovat postavu kuchaře Kyšky v Šarlatánovi Pavla Haase, Lízala v Burianově Maryši, muzikanta Strunku ve Vomáčkově Vodníkovi a dvojroli Hostinský/Jidáš v Kubelíkově Veronice, z těch dalších Stasia Orsiniho v Křičkově Hippolytě, Guslara ve Voglově Jovaně, Chluma v Janu Husovi Karla Horkého, Třísku ve Frejích pána z Heslova Osvalda Chlubny či Exekutora z Verchoviny Zdeňka Blažka.Polední léta svého života žil Josef Kejř v Praze, kde také 24. listopadu 1979 zemřel.

Rodná obec barytonisty Františka Kunce Mutějovice v okrese Rakovník leží nedaleko Kejřova rodiště Kladna. Ani Kuncova cesta k opeře nebyla přímočará. Po maturitě na reálném gymnáziu pracoval dlouhá léta (1926–1944) jako kartograf Zeměměřičského ústavu v Praze. Zpívání se intenzivně věnoval a během svého zaměstnání studoval zpěv u profesora Pražské konzervatoře Louise Kadeřábka, mezi jehož žáky patřil například i Beno Blachut.V Praze v té době existoval pozoruhodný amatérský soubor Opera studio. Byl založen při pražské studentské filharmonii a za svůj cíl si zvolil poskytovat příležitost začínajícím zpěvákům, ale také propagovat méně známá operní díla. Svoji činnost zahájil v roce 1931 premiérou opery Domenica Cimarosy Tajné manželství, která se konala v Osvobozeném divadle. Představení tohoto souboru se hrála na různých místech v Praze a často byla uváděna na zájezdech. Za dobu své existence do roku 1939 byly v Opeře studio uvedeny zajímavé tituly jako například Bendlův Starý ženich, Bizetovi Lovci perel či opera ruského skladatele Alexandra Dargomyžského Rusalka. Vedle toho se zde ovšem hrály i populární klasické operní tituly jako například Smetanův Dalibor, jehož inscenace v roce 1939 činnost tohoto souboru uzavřela. A právě v nich na sebe výrazně František Kunc upozornil v rolích Tomše v Hubičce, Jiřího Germonta v Traviatě a krále Vladislava v Daliborovi.

V roce 1944 se František Kunc stal členem olomoucké opery. Za čtyři roky svého tamějšího působení vytvořil řadu významných postav, v nichž mohl dobře uplatnit svůj kultivovaný lahodně znějící baryton, vrozenou muzikálnost a schopnost realistické charakteristiky postav, která mu posléze velmi dobře posloužila v rolích komediálního typu a v postavách moderní operní tvorby. Vedle řady postav z českého klasického repertoáru se prosadil v Mozartových operách, kde mohl uplatnit svůj smysl pro jemný citlivý jevištní humor (Masetto v Donu Giovannim nebo Papageno v Kouzelné flétně). Mezi jeho špičkové olomoucké výkony se řadily titulní role v Evženu Oněginovi a Rigolettovi anebo Valentin v Gounodově Faustovi a Markétce. Zajímavé je, že olomoucké publikum se s ním mohlo setkat i v roli opilého potulného mnicha Varlaama v Musorgkého Borisi Godunovovi.

V roce 1948 je František Kunc angažován do brněnské Janáčkovy opery. Jednou z prvních rolí byl Rybář Sykoš ve Veselohře na mostě Bohuslava Martinů. Dirigent František Jílek si tuto operu zopakoval pár měsíců po ostravské světové jevištní premiéře této opery ve svém novém brněnském působišti. Role Sykoše svými pěveckými i hereckými nároky byla jakoby šitá Františku Kuncovi na míru a předznamenala jednu důležitou linii jeho další umělecké kariéry. S dílem Bohuslava Martinů se setkal František Kunc v Brně v řadě inscenací. Jedním z jeho největších úspěchů bylo ztvárnění hlavní role ženicha Podkolesina v Ženitbě, kde mu vynikajícím partnerem byl Antonín Jurečka v roli Kočkareva. V prvním uvedení Řeckých pašijí vytvořil roli Konstandise, v Noskově a Schormově světové premiéře Trojího přání postavu Ministra financí, v Juliettě Žebráka a jednou z jeho posledních rolí byl Patriarcheas v Řeckých pašijích v roce 1979. Podobně blízké jako opery Bohuslava Martinů mu byly opery Leoše Janáčka. Jeho precizně charakterizované postavy a postavičky byly po léta neodmyslitelnou součástí brněnských janáčkovských inscenací. V Její pastorkyni úspěšně střídal robustního Vlastimila Šímu v roli Stárka, ve Výletech páně Broučkových perfektně odlišil a přitom propojil trojici postav Würfel-Čaroskvoucí-Konšel. Do paměti mnohých diváků se vepsal jeho Harašta v Lišce Bystroušce, Strojník ve Věci Makropulos a Malý vězeň v opeře Z mrtvého domu.Jako každý operní sólista oné doby byl i František Kunc důvěrně obeznámen s klasickým českým repertoárem. Z jeho smetanovských rolí jmenujme Krušinu v Prodané nevěstě, Budivoje v Daliborovi, Radovana v Libuši, Tomeše v Hubičce, Kalinu a Mistra zednického v Tajemství. V Dvořákových operách byl především dlouholetým představitelem Adolfa v Jakobínovi a Lovce v Rusalce, z dalších rolí českého klasického odkazu jmenujme jeho Jiskru Řehůřka v Kovařovicových Psohlavcích a Tubala ve Foersterově Jessice.

Ze světového repertoáru  zaujal svým smyslem pro přirozenou komediálnost  v postavě doktora Malatesty v Donizettího Donu Pasqualovi a Carlose v Prokofjevových Zásnubách v klášteře, z dalších rolí jmenujme především Tomského v Pikové dámě Petra Iljiče Čajkovského, knížete Otakara ve Weberově Čarostřelci, Wagnera v Gounodově Faustovi a Markétce, Dona Fernanda v Beethovenově Fideliovi, Moralese v Carmen, Angelottiho v Pucciniho Tosce, bojara Ščelkalova v Musorgského Borisi Godunovovi anebo Ponocného ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských.

Skutečnou doménou Františka Kunce byla soudobá operní tvorba, a to jak domácí, tak zahraniční. Dvě skvělé příležitosti mu poskytl Jan F. Fischer. V jeho opeře Ženichové na námět klasické české veselohry obrozeneckého autora Simeona Karla Macháčka to byla postava rytíře Radoslava a v opeře Romeo, Julie a tma podle novely Jana Otčenáška role Čapka. K dalším jeho výborným výkonům z této repertoárové oblasti patřil Hospodský v Maryše Emila Františka Buriana, Václav z Dubé z opery Karla Horkého Jan Hus, Vosmík ze Svítání téhož autora a Peters z Borkovcova Krakatitu. Ze soudobé světové operní tvorby si připomeňme jeho zdravotního radu Galla v československé premiéře Bergovy Lulu, Fraziera v Gershwinově černošské opeře Porgy a Bess a především Napoleona v Prokofjevově Vojně a míru, s nímž se setkal ve třech brněnských inscenacích této opery.František Kunc se rovněž intenzivně věnoval  koncertní činnosti, především interpretaci písní a sólových partů kantát. Za všechny připomeňme alespoň Polní mši Bohuslava Martinů, Svatební košile Antonína Dvořáka anebo Strážce majáku Boleslava Vomáčky. Své bohaté umělecké zkušenosti předával po léta mladým adeptům jako úspěšný pedagog brněnské konzervatoře.

I po jeho odchodu do důchodu jsme se s neustále čilým a aktivním Františkem Kuncem mohli v Brně často setkávat. František Kunc zemřel ve svých devadesáti letech 23. února 2000.

Foto archiv ND Brno, Rafael Sedláček, archiv