Dva brněnské operní osudy: Josef Kejř a František Kunc

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V sobotu 6. prosince si připomeneme jedno velmi významné výročí. Uplyne sto třicet let ode dne, kdy zahájilo svoji pravidelnou činnost Národní divadlo v Brně. Při této vzácné příležitosti bychom si měli také vzpomenout na stovky umělců, kteří se zasloužili o to, že z chudičké divadelní scény bojující o své přežití vyrostlo sebevědomé divadlo se soubory, jež namnoze měly, mají, a věřme, že i v budoucnu budou mít, významný podíl na profilu české divadelní tvorby a jejím průniku do zahraničí.Ne všem umělcům je dáno, aby se stali skutečnými hvězdami a vstoupili do historie, i když v dnešní době, až příliš soustředěné na magii okamžitého úspěchu, je to do značné míry iluzorní. Mnoho je těch, kteří se nezapsali do hvězdných seznamů, ale svými výkony významně přispěli k úspěchům divadla. V těchto dnech máme možnost připomenout si dva sólisty brněnské opery, kteří patřili neodmyslitelně k jádru souboru v jeho nejlepších časech. Ačkoli ani jeden z nich nebyl Brňák, ba ani Moravák, patří neodmyslitelně k tomuto městu a k Janáčkově opeře. Dne 24. listopadu před čtyřiceti lety zemřel tenorista Josef Kejř a 3. prosince by se dožil sto pěti let barytonista František Kunc.Josef Kejř se narodil 8. září 1892 na Kladně v hornické rodině. Mladý Josef se vyučil pilníkářem, ale řemeslo se mu nelíbilo, a tak šel stejně jako jeho otec a starší bratr fárat na šachtu Max. U Kejřů se hodně zpívalo. Nejvíce a nejlépe si prozpěvoval právě Josef, a tak se stalo, že Josefova sestra Františka, která sloužila u hvězdy tehdejšího pražského operetního nebe, sólistky vinohradského divadla Bolenky Durasové, manželky sochaře Jana Štursy, se za svého bratra přimluvila a on mohl navštěvovat lekce zpěvu u Marie Nedbalové, sestry Oskara Nedbala.

Josef Kejř mezitím pilně zpíval v dělnickém pěveckém sboru Ozvěna. Po vypuknutí války musel narukovat. Z fronty se vrátil v roce 1917, protože dobří havíři byli neméně potřební než vojáci. Pokračoval ve svých pěveckých aktivitách. Kladno tehdy žilo velmi aktivním kulturním a uměleckým životem. V roce 1915 zde bylo založeno profesionální divadlo a ve městě působila úspěšně amatérská Středočeská filharmonie.

Spiritus agens kladenského hudebního života byl všestranný hudebník Josef Vašata, otec dvou významných českých dirigentů. Starší syn Rudolf se proslavil jako průbojný šéf ostravské opery v padesátých letech, posléze dirigent Národního divadla a tvůrce výtečné éry liberecké opery, a mladší Karel byl několik desítek let úspěšným dirigentem a posléze šéfem plzeňské opery. Josef Vašata se se svým orchestrem občas pustil i do opery a díky panu dirigentovi měl Kejř možnost zazpívat si v opeře anebo v operetním představení v Městském divadle.

Jedna žákyně Marie Nedbalové upozornila na nadaného zpěváka dirigenta plzeňské opery Antonína Bartáka. V Plzni hledali tenoristu, Josef Kejř tam na hostování vystoupil v roli Jeníka v Prodané nevěstě a okamžitě byl angažován. V Plzni prožil patnáct let, která pro jeho pěvecký a herecký růst měla zásadní význam. Ačkoli neprošel soustavným pěveckým školením, díky své píli a svědomitosti si velmi zdokonalil svůj pěvecký projev. Měl průrazný, měkký, lyrický hlas, výborný sluch a studiu každé partie věnoval mimořádnou péči. Stejnou soustavnou pozornost věnoval i herecké složce své tvorby, kde bral inspiraci u čelných členů plzeňské, posléze brněnské činohry.

V plzeňském divadle dostával jednu příležitost za druhou. Osobnosti tehdejšího dirigenta a dlouholetého šéfa operního souboru Antonína Bartáka by měla být věnována hlubší pozornost. Ve velmi obtížných podmínkách, v nich tehdy plzeňská opera působila, se snažil o koncepční budování souboru i repertoáru. Troufnul si na cykly Smetanových, Dvořákových a Fibichových oper. Vedle Její pastorkyně, v níž Josef Kejř zpíval a hrál Števu, uvedl tři roky po brněnské světové premiéře i Káťu Kabanovou, ve které Josef Kejř ztvárnil roli Borise. Kejř se v Plzni setkal s nebývalou šíří repertoáru a podle svědectví dobových kritik úkoly zvládal se ctí. Kromě již zmíněného Jeníka v Prodané nevěstě zpíval například Ladislava ve Dvou vdovách, Lukáše v Hubičce, v Tajemství Víta i Skřivánka. Z tenorových partií světové klasiky se zmiňme o Alfrédovi ve Verdiho Traviatě, Rinucciovi v Pucciniho aktovce Gianni Schicchi, Donu José v Bizetově Carmen, Taminovi v Mozartově Kouzelné flétně anebo velmi úspěšném Faustovi v Gounodově opeře.

V roce 1931 se stává ředitelem plzeňského divadla brněnský spolupracovník Františka Neumanna a režisér prvních provedení Janáčkových oper, Ota Zítek. Své velké plány ovšem musí revidovat, protože probíhající hospodářská krize se velmi negativně projevila na stavbě repertoáru. V Plzni, která v té době ještě nedisponovala příliš širokým zázemím vyspělého operního publika, se to nejvíce projevilo na repertoáru hudebního divadla. Operní soubor byl v té době nucen uvádět především nejrůznější dobově populární operetní tituly. Operní soubor uvedl v sezoně 1931/1932 osm operních premiér a devatenáct operetních, v sezoně následující to bylo šest oper a devatenáct operet a v sezoně 1933/1934 pouhých pět oper a sedmnáct operet.

Na podzim 1932 slavila Plzeň třicáté výročí otevření Balšánkovy divadelní budovy (nynější Velké divadlo). V almanachu, který k tomuto výročí vyšel, Ota Zítek píše: „Krize všeobecná a krize speciálně plzeňská. Počali jsme ztráceti obecenstvo a zrovna ono, jež bažilo po umění. Hlavní ránu dostala opera. Její návštěvy klesaly vůčihledně. Zkoušeli jsme staré opery, novější i moderní. Moderní ztroskotaly úplně, příjmem pouhých šesti set korun na představení. Starým se vedlo o něco lépe, ale návštěv minulých jsme nedosáhli.“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář