Kouzelná flétna v Hamburku

… Verzweiflung flammet um mich her… Cestovní vzdálenosti mezi městy se zkracují a díky letecké dopravě lze nav&scaron;tívit města (a operní domy), aniž by byl člověk nucen strávit na cestě celý den. Do dvou hodin lze doletět do vět&scaron;iny evropských měst – do Hamburku za hodinu.Hamburská státní opera je váženou institucí s dlouhou tradicí (svého času byl &scaron;éfdirigentem opery i Gustav Mahler). Bohužel vlastní budova nepatří k nejkrásněj&scaron;ím, interiér opery si nezadá s architekturou sjezdových paláců: ohromné chodby, ohromná foyer, ov&scaron;em výtahy a toalety poddimenzované. Sedadla rozervaná, obložení stěn koberci má už také to nejlep&scaron;í období dávno za sebou. Výzdoba stěn nulová.Kouzelná flétna byla na programu 29. listopadu 2014 jako dvousté osmdesáté první uvedení této inscenace (premiéra v roce 1982!). Hraje se více než třicet let – a podle kulis se tomu dá i uvěřit. Scéna není vybavena oponou (stejně tomu bylo i v Radokově inscenaci pro Stavovské divadlo) a kulisy tvoří hieroglyfy namalované na velkých plakátech a rozvě&scaron;ené po stěnách. Nechybí hvězdy a paprsky světla na podlaze (zřejmě symbolika noci a dne, Královny noci – Sarastra). Ze stropu visí zářivky ve tvaru dvou blesků a svítící hvězda (anebo spí&scaron;e obrovský květ). V&scaron;e doplněno světelným vánočním řetězem na podlaze. Byly by to bezvadné kulisy pro ochotnické představení – a vysekl bych jim poklonu, pokud bych věděl, že herci malovali kulisy sami a rozpočet byl hlavním kritériem pro realizaci. Ve státní opeře nejbohat&scaron;ího města Spolkové republiky: neuvěřitelné. Ve svém důsledku scéna trpí stra&scaron;livou zastaralostí, neaktuálností – a bohužel v kombinaci s poetikou dětských omalovánek trapností. Snažil jsem se dohledat historické premiérové recenze například zde – žádné zvlá&scaron;tní pobouření v&scaron;ak výtvarné provedení scény nevyvolalo. Recenze je spí&scaron;e pochvalná. Nerozumím.Kouzelná flétna je náročná díky své mnohovrstevnatosti a neurčitosti. Každý jednotlivý divák ji může chápat a vykládat různě. Od jednoduchého souboje Sarastra jako archetypu dobra se zlem, představovaným Královnou noci a jejími spojenci (to asi hlavně dětský divák), až po rozkrývání druhých plánů, kde Sarastro figuruje jako vůdce totalitní unifikované společnosti (zajímavý text například zde). Královnu noci pak lze sledovat jako nepochopenou matku snažící se ochránit dědictví, které jí po jejím soudu náleží. Jiné výklady ji pak považují za personifikováný feudalismus a tak dále. Výklady jednodu&scaron;e vždy reflektují dobu. Souborně a v historickém kontextu rozebráno například zde.V provedení Hamburské státní opery (design inscenace řídil Achim Freyer) je celý příběh vidinou prince Tamina, který na počátku upadá do bezvědomí, aby na konci druhého jednání zjistil, že v&scaron;e byl sen (budiž). Až na některé zajímavé nápady působí v&scaron;ak celá inscenace zvlá&scaron;tně amatérsky. Kostýmy (také Achim Freyer) důsledně drží linii kulis &bdquo;Studia Kamarád“: had, který je posléze poražen třemi dámami, je představován maskou hada-krokodýla s prsy (!). Nehezké a nenápadité.Daleko raději jsem měl amorfní pohybující se obrovský kus zelené látky ve Stavovském divadle – dával prostor představivosti. Tři dámy vypadají jako by si právě odskočily z nedaleké Reeperbahn. Co snad v osmdesátých letech mohlo působit jako určité tabu, je dnes smě&scaron;né – červené hvězdičky na prsních bradavkách a blikající meče z nejbliž&scaron;ího hračkářství. Proč? Obě hlavní figury střetu (Královna a Sarastro) jsou koncipovány v nadlidské velikosti. Královna stojí na soklu (koruna z vánočních světýlek) a je zahalena v černo-žluté batice. Splývá se scénou.Sarastro je pak představován obrovskou pohybující se rukou v druhém jednání nebo jen částečně viditelnou ohromnou postavou, sedící na trůně v jednání prvém. To docela nápadité je. Minimálně to není nudné. Sarastrovi stoupenci jsou pak modré bezpohlavní figury s obrovskými prodlouženými lebkami – kostým tak zdůrazňuje jednotu, zaměnitelnost a příslu&scaron;nost k řádu. Modrý je v rozporu s textem ov&scaron;em (a bohužel) i Monostatos – silně připomíná brouka Pytlíka (má i jeho dlouhý nos). Vrcholem &scaron;íleného surrealismu jsou pak &scaron;elmy, které Taminova flétna obměkčí. Krokodýl s dýkou – budiž, ov&scaron;em bachyně s kabelkou a černými punčocháči se mi zdá příli&scaron; i na Reeperbahn. Takovéhle provedení nemůže nikoho k opeře přitáhnout. Prvonáv&scaron;těvník si pouze potvrdí, že opera je zastaralá, neschopná jít s dobou a vizuálně nepřitažlivá.V&scaron;e se dá odpustit (i když zmíněná bachyně jen s velkým sebezapřením), pokud je inscenace korunována vynikajícím výkonem orchestru a skvělými výkony pěveckými. Bohužel ani toto se nekonalo. Orchestr hrál (dirigent Eugene Tzigane) standardně a velice (na&scaron;těstí) ti&scaron;e, bylo tak aspoň částečně rozumět slabým pěveckým výkonům na jevi&scaron;ti. Princův výkon (Jun-Sang Han) byl velice slabý, herecký nulový. Snaha o alespoň minimální vyjádření barvitosti postavy ve&scaron;kerá žádná. Sarastro (Wilhelm Schwinghammer) prakticky nebyl sly&scaron;et. Zda to bylo dáno technickými podmínkami (obrovská postava, ve které zpěvák není vidět) nebo schopností pěvce, to nevím. Za třicet let to mohl někdo reklamovat. Zklamáním byla i Královna noci. Cornelia Götz by měla být (dle oficiálního životopisu) zku&scaron;enou interpretkou, nicméně již její první árie O zittre nicht mein lieber Sohn dávala tu&scaron;it, že ta dal&scaron;í Der hölle Rache kocht in meinem Herzen nebude právě koloraturním výstupem roku. Samozřejmě ne v&scaron;ichni mají dar interpretovat tuto roli tak fantasticky jako svého času Diana Damrau, ov&scaron;em pokud ne fantasticky, pak tato role vyžaduje interpretaci aspoň vynikající. Cokoli hor&scaron;ího nelze akceptovat. V kombinaci s nadživotní velikostí Královny (kostýmem znemožněn jakýkoli pohyb) pak tato ohromná marioneta s obřími červenými drápy ilustrovala &bdquo;sternflammende Königin“ jen při opravdu velké představivosti a velice vzdáleně.Čekal jsem aspoň náznak rozdílu mezi zmíněnými áriemi – promluva k princi (&bdquo;… zum Leiden bin ich auserkoren…“ – &bdquo;… jsem předurčena trpět…“) vyžaduje jinou polohu než árie směrem k Pamině, kdy se jí matka svěřuje že: &bdquo;… Tod und Verzweiflung flammet um mich her…“. Cornelia Götz bohužel zoufalství a hrůzu královny vyjádřit nedokázala. Závěrečná scéna, kdy Královna leze propadli&scaron;těm na jevi&scaron;ti do Sarastova paláce (divák vidí pouze její hlavu), pak korunuje bezradnost režie. Je třeba ale i chválit: Pamina (Vida Mikneviciute) odvedla solidní pěvecký i herecký výkon, jistý a s přehledem. Stejně tak se dařilo Papagenovi (Lauri Vasar): zpíval barvitě, příjemně a byl i nenuceně vtipný. Zvlá&scaron;tní kapitolou jsou pak tři géniové: prezentovaní dětmi sklidili zdaleka největ&scaron;í potlesk. Jsem z principu proti obsazování dětí do rolí, které je nutí pobíhat před půlnocí na jevi&scaron;ti kterékoli opery. Tři géniové předvedli na jevi&scaron;ti jakési pseudokouzlo s látkou, přičarovali tím Paminu a snažili se i uzpívat určené. Potlesk zaručen. Roztomilost se stále cení. Byť by byla roztomilostí pro roztomilost.Kouzelná flétna v Hamburgische Staatsoper tedy není ničím, co by průlomově interpretovalo toto dílo, a ani není ničím, co by stálo za to vidět podruhé. Na druhou stranu (a to je zarážející) je uváděna třicet let a třicet let je vyprodána. Nechtěl bych jednoznačně odsoudit něco, co evidentně trvá a musí tedy mít jistou dávku divácké přitažlivosti. Možná je to atraktivitou titulu samého, možná vět&scaron;í diváckou základnou hanzovního města a možná mi jen unikla nějaká utajená vnitřní krása výtvarného provedení. Už ji zřejmě neobjevím.V bulletinu nadace pro státní operu se v úvodu pí&scaron;e: &bdquo;Hamburg hat Kultur“ – bohužel v podobě této Kouzelné flétny jistě ne &scaron;pičkovou. Nedovedu pochopit, že tak bohaté město (vlastně stát) nemůže zalátat sedačky v opeře a třeba i nastudovat Kouzelnou flétnu v něčem jiném než kulisách amatérského představení ochotnických nad&scaron;enců. Zvlá&scaron;tě pak při pohledu na probíhající superstavbu, jakou je Elbphilharmonie (rozpočet téměř miliarda eur), působí Staatsoper ,a bohužel i Kouzelná flétna, jako chudí příbuzní. Upřímně se tě&scaron;ím na nové nastudování Kouzelné flétny ve Stavovském divadle. Je tu naděje na neotřelý výklad, novost a pěveckou kvalitu. Kouzelná flétna si je zaslouží. Hodnocení autora recenze: 40% Wolfgang Amadeus Mozart: Die Zauberflöte Dirigent: Eugene Tzigane Režie, scéna a kostýmy: Achim Freyer Sbormistr: Christian Günther Philharmoniker Hamburg Chor der Hamburgischen Staatsoper Premiéra 20. května 1982 Staatsoper Hamburg (psáno z reprízy 29. 11. 2014) Sarastro - Wilhelm Schwinghammer Tamino - Jun-Sang Han Pamina - Vida Mikneviciute Sprecher – Florian Speiss Priester - Benjamin Popson Königin der Nacht - Cornelia Götz 1. Dame - Solen Mainguené 2. Dame - Rebecca Jo Loeb 3. Dame - Renate Spingler Papageno - Moritz Gogg Papagena - Anat Edri Monostatos - Chris Lysack 1. Geharnischter - Jürgen Sacher 2. Geharnischter - Stanislav Sergeev 1. Sklaven – Mark Bruce 2. Sklaven - Christian Bonderburg 3. Sklaven – Detlev Tiemann www.hamburgische-staatsoper.de Foto Bernd Uhlig

Mohlo by vás zajímat