Dva fascinující životní příběhy výtečných českých basistů

V letošním roce kalendář poskytuje řadu příležitostí připomenout si vynikající umění českých operních pěvců nejhlubší hlasové kategorie. O prázdninách k nim přibyli další dva. 6. srpna uplyne sto čtyřicet let od narození dlouholetého sólisty Kovařovicovy, Ostrčilovy a počátků Talichovy éry v Národním divadle, Jiřího Humla. A před měsícem, 3. července jsme si mohli zavzpomínat na jednoho z největších, ale také nejsvéráznějších českých zpěváků tohoto oboru. Toho dne se před sto pětapadesáti lety, v roce 1860 narodil komorní pěvec Vídeňské státní opery, dlouholetý blízký spolupracovník Gustava Mahlera, Vilém Heš.Jiří Huml (někdy, především ve svých začátcích a během svého působení na německých scénách se psal Hummel) se narodil v Praze 6. srpna 1875. Jeho začátky byly podobné začátkům mnoha herců a zpěváků pionýrské éry českého divadla: vábení múz bylo silnější než rodičovská přání či plány. V sedmnácti letech odešel do divadelní společnosti Marie Kozlanské, s kterou se kodrcal rok po českém venkově a hrál v nejrůznějších činohrách a komediích, tak, jak je přinášel repertoár takové společnosti. Odtud ho jeho kroky zavedly k pověstné Elišce Zöllnerové. To už byla jiná úroveň, tam se hrála i zpěvohra. A principálka dobře poznala Humlův talent a začala mu svěřovat pěvecké role. Mladému zpěvákovi po dalším roce nabídl angažmá Pavel Švanda ze Semčic, jemuž bylo na podzim roku 1896 svěřeno provozování divadla v Brně.Jiří Huml poprvé v Brně vystoupil v roli Melchtala v Rossiniho opeře Vilém Tell. Leoš Janáček jej ohodnotil následovně: „Příjemný hlas má pan Hummel, jeho hlas je měkký a šťavnatý, vokalizace zcela uspokojivé.” Budoucí autor Káti Kabanové sice naprosto perfektně odhadl kvality a možnosti budoucího prvního představitele kupce Dikoje na Národním divadle, ale Humlův pobyt v Brně stejně po pár týdnech skončil.

Se skupinou dalších kolegů opustil, patrně z finančních pohnutek, Švandovu společnost a dalších několik let cestoval po Čechách a Moravě se společností Františka Trnky. Souběžně s tím, pokud to bylo možné, navštěvoval Huml hodiny zpěvu u sbormistra Opery Národního divadla Augustina Vyskočila, velmi zkušeného a kvalitního pedagoga, který poskytl základy řemesla mnoha budoucím zdatným českým pěvcům.

Se společností Františka Trnky se dostal v roce 1900 do Plzně, kde byla na podzim 1902 otevřena nová divadelní budova se stálým souborem, jehož ředitelem se stal Vendelín Budil. Kapelníkem v Plzni byl výborný, bohužel, záhy zesnulý Antonín Kott. Pod jeho vedením se v Plzni provozovala kvalitní opera a Huml si tam vytvořil pevný základ svého repertoáru. V té době hostoval už i v Národním divadle v roli Kašpara v Čarostřelci.Karel Kovařovic měl o mladého basistu zájem, ale jeho další hostování údajně zmařil ředitel Gustav Schmoranz.

Z Plzně odešel Jiří Huml do Bavorské dvorní opery v Mnichově, kde tehdy jako šéf působil jeden z nejlepších wagnerovských dirigentů Felix Josef von Mottl (byl i učitelem Wagnerova synova Siegfrieda). V té době se Mottl vrátil do Evropy ověnčen slávou z úspěchů, které sklidil během ročního působení jako dirigent Metropolitní opery. Pro mladého Humla byl tedy Mnichov tím nejlepším školním stupínkem v jeho kariéře. Navíc v Mnichově měl možnost seznámit se s wagnerovským repertoárem. Kovařovic znovu projevil zájem a v této situaci mu už nebylo možné oponovat. Jiří Huml absolvoval v březnu 1906 dvě pohostinská vystoupení, shodou okolností obě v Dvořákových operách (Marbuel v opeře Čert a Káča a Vodník v Rusalce). V této kombinaci měl možnost prosadit všechny kvality svého pěveckého i hereckého projevu. Uspěl a od 1. dubna 1906 se stal sólistou Opery Národního divadla.

Ani toto angažmá ale nemělo dlouhého trvání. Po roce z osobních důvodů Národní divadlo opouští a stává se sólistou Dvorní opery v Drážďanech. Pod vedením vynikajícího dirigenta Ernesta von Schucha to byl tehdy soubor vynikající kvalit. Schuch byl dirigentem premiér prvních oper Richarda Strausse a Jiří Huml zde měl možnost seznámit se s vrcholnou úrovní provozování opery v té době a nastudovat si role z oper Richarda Wagnera. Dále se zdokonaloval studiem u svého staršího kolegy, špičkového sólisty souboru Karla Perrona, vynikajícího interpreta wagnerovských basových rolí a prvního představitele Jochanaana v Salome, Oresta v Elektře a barona Ochse v Růžovém kavalíru.

V roce 1910 se definitivně vrací do Národního divadla. Neměl to snadné, prosadit se mezi zkušenými a výtečnými „štymkolegy“, Václavem Klimentem a Emilem Pollertem, k nimž o rok později přibyl další mladý, mimořádně všestranně talentovaný Vilém Zítek, ale Jiřímu Humlovi se to podařilo a po tři desítky let byl jedním z nejvýznamnějších členů souboru.

Za tu dobu nastudoval a vytvořil desítky postav nejrůznějšího typu a charakteru, řadu z nich v několika různých inscenacích, leckdy ve stovkách repríz. Byl jedním z nejvíce obsazovaných členů souboru, což platí především o postavě Kecala v Prodané nevěstě, otce Palouckého v Hubičce a Vodníka v Rusalce.V této roli se také 9. října 1940 s Národním divadlem rozloučil při představení, jež bylo uspořádáno na jeho počest. Svými výkony plně potvrdil někdejší Janáčkovy předpoklady. Jeho měkký hluboký bas, technicky výborně zvládnutý hlasový a sice nepříliš efektní, ale solidně propracovaný herecký projev podpořený jeho důstojným zjevem ho kvalifikoval především pro postavy rozšafných otců, šlechticů a podobných rolí. Za přímo vzorové bylo pokládáno jeho pojetí otce Palouckého.

Díky těmto vlastnostem a také zkušenostem nabytým v Německu byl rovněž kvalitním představitelem basových postav v operách Richarda Wagnera, jež zvláště v Kovařovicově období měly na scéně Národního divadla své pevné místo. Podle toho, co víme o jeho způsobu interpretace jevištních postav se zdá, že asi měl kus pravdy Zdeněk Nejedlý, když  jeho výkon v nesmírně obtížné roli Gurnemanze v Parsifalovi ohodnotil slovy, že pan Huml hraje spíše sebe.

Velmi dobře se Huml ale také dokázal vypořádat s komickými rolemi, což potvrzuje úspěch jeho Kecala a řady dalších postav tohoto typu (Purkrabí v Jakobínu, Janek v Blodkově opeře V studni a tak dále). Zásluhu na tom mělo nepochybně jeho uměřené pojetí bez zbytečného přehrávání a mnohdy otřelých, ale některými interprety velmi oblíbených „špílců“.

Z jeho smetanovských rolí připomeňme ještě alespoň žalářníka Beneše v Daliborovi, Radovana v Libuši anebo konšela Malinu v Tajemství. Z postav v operách Antonína Dvořáka se zmiňme ještě o jeho Veleknězi v ojedinělém provedení Vandy. Z dalších četných rolí v operách českých skladatelů jmenujme především Matěje Přibka v Kovařovicových Psohlavcích, Darguna ve Fibichově Pádu Arkuna, Klána v Ostrčilově operní jednoaktovce Poupě, postavy ve Foersterových operách (Graciano v Jessice, Vavřinec v Deboře, Prokop v Bloudu a hrabě Xavier v Nepřemožených) a především postavy z oper Vítězslava Nováka (Karel IV. v Karlštejnu, vodník Ivan v Lucerně a Děd v Dědově odkazu).Jiří Huml účinkoval asi ve všech wagnerovských inscenacích té doby. Byl výtečným Heřmanem v Tannhäuserovi, králem Jindřichem v Lohengrinu, králem Marke v Tristanovi a Isoldě, již zmíněným Gurnemanzem, Dalandem v Bludném Holanďanovi. Ve Zlatě Rýna ztvárnil roli Fasolta, ve Valkýře Hundinga, v Siegfriedovi Fafnera a k jeho velkým úspěchům patřil Vít Pogner v Mistrech pěvcích norimberských. Z mozartovských rolí mu nejvíce „seděla“ role důstojného a moudrého Sarastra, ale úspěšně se vypořádal i s rolí Figara. Je zajímavé, že při svém prvním příchodu do Národního si jako mladík několikrát zazpíval Komtura v Donu Juanovi (tehdy používaný titul pro Dona Giovanniho), ale později si získal značnou popularitu jako představitel Leporella. Z jeho rolí v německých operách se zmiňme ještě o Falstaffovi v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských a van Bettovi v Lortzingově Caru a tesaři.

Dvě stálice v jeho repertoáru patřily ruské opeře. Byl to Gremin v Čajkovského Evženu Oněginovi a zejména Pimen v Musorgského Borisi Godunovovi. V Borodinově Knížeti Igorovi byl představitelem chána Končaka. Z jeho rolí v klasickém světovém repertoáru jmenujme krále Filipa ve Verdiho Donu Carlosovi a velekněze Ramfise v Aidě, Orovesa v Belliniho Normě a četné postavy v operách francouzských, jako byly například Mefisto v Gounodově Faustovi a Markétce, čtveřice zlosynů v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Velký inkvizitor lisabonský v Meyerbeerově Afričance, hrabě Des Grieux v Massenetově Manon, Zuniga v Carmen či Otec v Charpentierově Louise.V premiéře opery polského skladatele Karola Szymanowského Král Roger vytvořil postavu Arcibiskupa. Jiří Huml často zpíval na koncertech, zanechal po sobě řadu gramofonových nahrávek a hostoval v dalších divadlech. V roce 1922 vystoupil v roli Kecala v New Yorku a na sklonku kariéry, v roce 1939 v téže roli v Královské opeře v Kodani.

Jiří Huml zemřel 23. října 1948 v Praze.
***

V mnohém zcela odlišnou osobností byl o patnáct let starší Vilém Heš. Za necelých osmačtyřicet let svého života si vybudoval hvězdnou kariéru. Do dějin české opery vystoupil jako jeden z nejpozoruhodnějších, ale také nejsvéráznějších kumštýřů. S jeho životem a uměleckou kariérou je spjato množství různých historek, které namnoze sám Heš šířil, takže není vždy lehké dobrat se toho, kdy jde o realitu a kdy o její různě zkreslený či přikrášlený obraz.Narodil se 3. července 1860 v Týnci nad Labem v rodině hostinského. Už s jeho dětstvím jsou spjaty nejrůznější historky o tom, jak obsluhoval hosty a zpíval si přitom Pěvcovu prosbu Karla Bendla. Pravda je, že hudební talent byl v rodině Hešových doma. Zpěvu se věnovaly i jeho sestry. Starší Julie, jejímž manželem byl herec Národního divadla Florian ze Steinsbergu, byla vynikající subreta, která se těšila velké přízni operetní múzy v Pištěkově Aréně, mladší Eliška zpívala po nějaký čas v Národním divadle a poté působila jako operetní subreta v řadě německých divadel.

Vilém Heš se po studiu na kolínském reálném gymnáziu spolu s rodinou přestěhoval do Prahy, kde jeho otec začal provozovat hostinskou živnost a přál si, aby syn šel v jeho šlépějích. Toho ale lákalo divadlo a odešel k Píštělově divadelní společnosti, kde ho principál začal obsazovat do pěveckých rolí. Sám Heš nikdy neměl řádné hudební školení, i když různí autoři o něm tvrdí, že absolvoval nějaké lekce u tehdy slavných pěveckých pedagogů Lukese a Pivody. Vlasta Reittererová uvádí ve svém podrobně zpracovaném hesle o Hešovi pro Český hudební slovník osob a institucí, že pro Eisenbergův divadelní lexikon uvedl o sobě následující větu: „Lehrer war ich mich selber,” neboli „Sám sobě byl jsem učitelem.“

Jeho první vystoupení v sólové operní roli bylo údajně 5. listopadu 1890 v brněnském Besedním domě, kde zpíval roli Jeníka v Prodané nevěstě. U Pištěka si Heš vybudoval základní repertoár. V roce 1882 hledalo Prozatímní divadlo alternanta k basistovi Karlu Čechovi, čelnému členovi souboru, interpretu basových rolí ve Smetanových operách, kterému nemoc bránila v plném využití. Volba padla na Viléma Heše.

Pohostinsky zazpíval na pobočné scéně Prozatímního divadla, v Novém českém divadle Plumketta ve Flotowově Marthě, přímo na scéně Prozatímního divadla vystoupil v roli žalářníka Rocca v Beethovenově Fideliovi. Na základě předzpívání byl angažován a posléze s celým souborem přešel do nově otevřeného Národního divadla. Na jeho scéně poprvé zpíval ve třetím slavnostním představení, které se konalo 20. listopadu 1883 a kterým byl Dvořákův Dimitrij. Heš v něm vystoupil v roli patriarchy Jova.

Nejprve byl obsazován spíše do menších a středních rolí, jako byl poručík Zuniga v Bizetově Carmen či hrabě Saint Bris v Meyerbeerově Hugenotech. Svůj sen zazpívat si parádní basovou roli Marcela v této opeře si mohl splnit až později ve Vídni, protože v Praze byl jejím vyvoleným představitelem František Hynek. Brzy se ale prosadil v jiných závažných úkolech.

Heš disponoval krásným, silným a zvučným basbarytonem zvláštního, velmi působivého zabarvení, které bylo údajně způsobeno odchlípnutím blanky přímo nad hlasivkami. To prý zapřičinilo zvláštní zesílení tónu. Podle svědectví pamětníků a dobových kritik byl Heš i výborným hercem. Měl schopnost výtečně pěvecky i herecky charakterizovat ztělesňovanou postavu a dar bezprostřední, někdy z dnešního úhlu pohledu asi dost hrubozrnné komiky, jenž mu ovšem přinášel trvalé úspěchy, což se zejména projevilo v rolích jako byl Kecal, Janek v Blodkově jednoaktovce V studni, Leporello v Mozartově Donu Giovannim, van Bett v Lortzingově Caru a tesařovi, Falstaff v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, Sixtus Beckmesser ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských, Purkrabí v Dvořákově Jakobínu nebo Martin v tehdy velmi populární Dvořákově opeře Šelma sedlák. V činohře byl velmi oblíbeným představitelem vysloužilého vojáka Šavličky, který v prvním výstupu Tylova Strakonického dudáka zpívá svůj dnes jako tehdy stále aktuální kuplet o tom, že Peníze jsou pány světa.

Heš ovšem zářil i ve vážných komplikovaných rolích, kterými si definitivně vydobyl mimořádnou pozici v souboru. Byly to zejména postavy čtyř zlosynů v Offenbachových Hoffmannových povídkách a role Mefista v Gounodově Faustovi a Markétce, pro kterou si nechal zhotovit speciální kostým od milánského návrháře Edela.Dokonale se prosadil ve Smetanových operách. Hrál a zpíval většinu velkých basových partiích, vysoce byl hodnocen vedle Kecala zejména jeho Chrudoš v Libuši, Bonifác v Tajemství a Rarach v Čertově stěně. Blízký mu byl i Mozart. Vedle Leporella to byly i tak rozdílné role jako Sarastro a Papageno v Kouzelné flétně, Osmin v Únosu ze serailu a samozřejmě také titulní hrdina Figarovy svatby. Z dalších jeho postav připomeňme alepoň Basilia z Rossiniho Lazebníka sevillského a Gesslera z Viléma Tella, Biterolfa ve Wagnerově Tannhäuserovi anebo  Mlynáře v Dargomyžského Rusalce.V červnu 1892 sklidila ve Vídni mimořádný úspěch Smetanova Prodaná nevěsta, kterou tam Opera Národního divadla hrála u příležitosti Mezinárodní divadelní výstavy. Vilém Heš se stal rázem obletovanou postavou a začal koketovat s myšlenkou, že vymění Prahu za Vídeň. I když vedení Národního divadla hodlalo vytvořit Hešovi na tu dobu v českých poměrech nevídané finanční zabezpečení, Hešovi jeho záměr dostat se do Vídně nakonec vyšel, ale nebylo to jednoduché a přímo. Kolem jeho odchodu vznikla řada legend, jednu půvabnou publikuje ve své knize Stará garda Národního divadla Ladislav Novák.

Novák byl vynikající národohospodář, dlouholetý poslanec a ministr v meziválečném Československu, ale současně také sám kumštýř a velký přítel umělců, speciálně Oskara Nedbala, pro něhož napsal libreta k jeho úspěšným baletům. Napsal několik nepochybně cenných vzpomínkových knih. Ve sbírce vzpomínek na členy zakládající generace Národního divadla publikoval roztomilou historku o tom, jak Hešovi do Vídně pomohla k jeho vídeňskému angažmá výborná česká herečka Marie Pospíšilová, která po dlouhodobých neshodách s ředitelem Šubertem opustila Národní divadlo a sklízela slávu v německých divadlech. Ta údajně požádala o pomoc  svou kolegyni z Burgtheatru, císařovu důvěrnou přítelkyni Katharinu Schratt, která se do celé záležitosti angažovala. Autor Nedbalových libret byl sice velmi střízlivý ekonom, ale také vynikající fabulátor a některé jeho údaje je nutné přijímat s určitou rezervou, o čemž jsem se sám přesvědčil i v jiných případech.

Ale ať to bylo, jak to bylo, Heš se nakonec do Vídně dostal. S Prahou se rozloučil ve své oblíbené roli Beckmessera v Mistrech pěvcích dne 8. května 1894. Rozloučení bylo velkolepé. Po představení následovalo bujaré posezení s přáteli v oblíbené vinárně.

V Národním divadle vystoupil po svém odchodu Vilém Heš už pouze ve čtyřech představeních v červnu roku 1901. Bylo to v roli Kecala, Sarastra a dvakrát jako Mefisto. I tehdy provázely Heše bouřlivé ovace.

Nejdříve se ale stal členem Hamburské opery. Tamějšímu řediteli Pollinimu ho doporučil jeho přítel, známý vídeňský divadelní manažer Franz Jauner. Za vedení velmi zkušeného divadelního profesionála Bernharda Polliniho si hamburská opera vydobyla výtečné renomé. Především se tak stalo díky Gustavu Mahlerovi, jenž v té době byl dirigentem a uměleckým šéfem souboru. Heš měl štěstí, že se do Hamburku dostal. Nejen, že tam dostal řadu příležitostí, ale došlo i ke vzniku přátelského vztahu mezi ním a Mahlerem. Je zajímavé, že dva lidé tak odlišných letor, jakým byl uzavřený introvert Mahler a bohémsky rozevlátý Heš, k sobě nalezli blízký vztah, který pak trval i po celou dobu Hešova vídeňského působení. Mahler dokonce byl svědkem při druhé Hešově svatbě, když se oženil s dcerou svého vídeňského kolegy, výborného a velmi populárního tenoristy Franze Schrödtera (sedmasedmdesátkrát zpíval ve Dvorní opeře Jeníka v Prodané nevěstě).

V  Hamburku se také seznámil s Josefem Bohuslavem Foersterem a především s jeho manželkou, zpěvačkou Berthou Lauterer. Spolu s ní také Heš účinkoval při prvních hamburských provedeních Prodané nevěsty a Hubičky, které velký propagátor české hudby v hansovním městě uvedl.

Ve svazku Novákovy Staré gardy, z něhož jsem mimo jiné čerpal informace, je Hešovo hamburské působení zmíněno jen letmo a spíše negativně a o Gustavu Mahlerovi tam není ani zmínka, což nepochybně bylo způsobeno tím, že kniha vyšla v době okupace v roce 1944.

Členem vídeňské Hofoper se stal Vilém Heš na podzim 1906 a zůstal jím až do své smrti. Podle oficiálních webových stránek Wiener Staatsoper účinkoval celkem ve čtyři sta devadesáti představeních, a to je více než kterýkoli jiný český umělec, a to i když počítáme mezi české umělce Marii Jeritzu (čtyři sta čtyřicet dva představení) a Leo Slezaka (čtyři sta čtyřicet představení). Velkou část z nich odzpíval pod taktovkou Gustava Mahlera.4. října vystoupil v roli Kecala při vídeňské premiéře Prodané nevěsty, kterou dirigoval Gustav Mahler. Kecala zpíval na její scéně celkem sedmašedesátkrát. O rok později následovalo první vídeňské uvedení Dalibora, Heš zpíval žalářníka Beneše, dirigoval opět Gustav Mahler. Připomeňme alespoň některé z jeho dalších četných rolí, mozartovské postavy Dona Alfonsa v Così fan tutte, Osmina v Únosu ze serailu a titulní roli ve Figarově svatbě, Gremina v Evženu Oněginovi, Rocca v Beethovenově Fideliu, kardinála de Broni v Halévyho Židovce, vytouženého Marcela v Meyerbeerových Hugenotech, Ramfise ve Verdiho Aidě a samozřejmě wagnerovské hrdiny, Dalanda v Bludném Holanďanu, Kardinála v Rienzim, Fafnera ve Zlatě Rýna a Hundinga ve Valkýře.Pod Mahlerovou taktovkou také zpíval sóla v Dvořákově Svaté Ludmile a v Beethovenově Deváté. Na četných písňových koncertech propagoval českou tvorbu. Vždy se cítil a smýšlel jako český vlastenec.

Jako první německy zpívající basista natočil gramofonové desky. Byla jich více než stovka, některé z nich se zachovaly. Kromě ukázek z Mozartovy a Wagnerovy tvorby, Mefistových árií a dalších hudebních čísel ze světových oper jsou na nich, pochopitelně v němčině, také Kecalovy Jak Vám pravím, pane kmotře a Znám jednu dívku, árie žalářníka Beneše z Dalibora a Smetanova píseň Nekamenujte proroky.V roce 1901 slavil Vilém Heš velký triumf v roli Leporella při salzburských mozartovských slavnostech a v tomtéž roce mu byl udělen čestný titul Komorní pěvec Dvorní opery. Již předtím prý o jeho účinkování projevil intenzivní zájem ředitel bayreuthských wagnerovských slavností Kniese. Z bayreuthského angažmá ale sešlo, údajně kvůli nedokonalé Hešově němčině.

V roce 1905 proběhla tiskem zpráva, že Heše kontaktoval ředitel Metropolitní opery Heinrich Conried. V českých novinách byla sice tato zpráva dementována, ale vzhledem k Mahlerovu následnému angažmá v Met se jeví jako pravděpodobná.

V té době se začaly naplno projevovat příznaky vážné Hešovy choroby, díky kterým omezoval své pěvecké aktivity. Usadil se ve své vile, kterou si vybudoval v Hietzingu, kterou nazval Kecalův hrad.

Své nemoci podlehl 4. ledna 1909. Na pohřbu se s ním rozloučil pěvecký sbor Dvorní opery jeho oblíbenou melodií – modlitbou Ô Isis und Osiris z Mozartovy Kouzelné flétny. Pohřben je na vídeňském Baumgartenském hřbitově.

Do paměti českých milovníků opery se na dlouho zapsal jako ideální představitel Kecala. Teprve ve druhé polovině dvacátého století toto místo začali zaujímat jiní interpreti, především Eduard Haken a Richard Novák.
Foto archiv, archiv ND / Vaněk, Balzar, Zikmund Reach