Dva fascinující životní příběhy výtečných českých basistů

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

V letošním roce kalendář poskytuje řadu příležitostí připomenout si vynikající umění českých operních pěvců nejhlubší hlasové kategorie. O prázdninách k nim přibyli další dva. 6. srpna uplyne sto čtyřicet let od narození dlouholetého sólisty Kovařovicovy, Ostrčilovy a počátků Talichovy éry v Národním divadle, Jiřího Humla. A před měsícem, 3. července jsme si mohli zavzpomínat na jednoho z největších, ale také nejsvéráznějších českých zpěváků tohoto oboru. Toho dne se před sto pětapadesáti lety, v roce 1860 narodil komorní pěvec Vídeňské státní opery, dlouholetý blízký spolupracovník Gustava Mahlera, Vilém Heš.Jiří Huml (někdy, především ve svých začátcích a během svého působení na německých scénách se psal Hummel) se narodil v Praze 6. srpna 1875. Jeho začátky byly podobné začátkům mnoha herců a zpěváků pionýrské éry českého divadla: vábení múz bylo silnější než rodičovská přání či plány. V sedmnácti letech odešel do divadelní společnosti Marie Kozlanské, s kterou se kodrcal rok po českém venkově a hrál v nejrůznějších činohrách a komediích, tak, jak je přinášel repertoár takové společnosti. Odtud ho jeho kroky zavedly k pověstné Elišce Zöllnerové. To už byla jiná úroveň, tam se hrála i zpěvohra. A principálka dobře poznala Humlův talent a začala mu svěřovat pěvecké role. Mladému zpěvákovi po dalším roce nabídl angažmá Pavel Švanda ze Semčic, jemuž bylo na podzim roku 1896 svěřeno provozování divadla v Brně.Jiří Huml poprvé v Brně vystoupil v roli Melchtala v Rossiniho opeře Vilém Tell. Leoš Janáček jej ohodnotil následovně: „Příjemný hlas má pan Hummel, jeho hlas je měkký a šťavnatý, vokalizace zcela uspokojivé.“ Budoucí autor Káti Kabanové sice naprosto perfektně odhadl kvality a možnosti budoucího prvního představitele kupce Dikoje na Národním divadle, ale Humlův pobyt v Brně stejně po pár týdnech skončil.

Se skupinou dalších kolegů opustil, patrně z finančních pohnutek, Švandovu společnost a dalších několik let cestoval po Čechách a Moravě se společností Františka Trnky. Souběžně s tím, pokud to bylo možné, navštěvoval Huml hodiny zpěvu u sbormistra Opery Národního divadla Augustina Vyskočila, velmi zkušeného a kvalitního pedagoga, který poskytl základy řemesla mnoha budoucím zdatným českým pěvcům.

Se společností Františka Trnky se dostal v roce 1900 do Plzně, kde byla na podzim 1902 otevřena nová divadelní budova se stálým souborem, jehož ředitelem se stal Vendelín Budil. Kapelníkem v Plzni byl výborný, bohužel, záhy zesnulý Antonín Kott. Pod jeho vedením se v Plzni provozovala kvalitní opera a Huml si tam vytvořil pevný základ svého repertoáru. V té době hostoval už i v Národním divadle v roli Kašpara v Čarostřelci.Karel Kovařovic měl o mladého basistu zájem, ale jeho další hostování údajně zmařil ředitel Gustav Schmoranz.

Z Plzně odešel Jiří Huml do Bavorské dvorní opery v Mnichově, kde tehdy jako šéf působil jeden z nejlepších wagnerovských dirigentů Felix Josef von Mottl (byl i učitelem Wagnerova synova Siegfrieda). V té době se Mottl vrátil do Evropy ověnčen slávou z úspěchů, které sklidil během ročního působení jako dirigent Metropolitní opery. Pro mladého Humla byl tedy Mnichov tím nejlepším školním stupínkem v jeho kariéře. Navíc v Mnichově měl možnost seznámit se s wagnerovským repertoárem. Kovařovic znovu projevil zájem a v této situaci mu už nebylo možné oponovat. Jiří Huml absolvoval v březnu 1906 dvě pohostinská vystoupení, shodou okolností obě v Dvořákových operách (Marbuel v opeře Čert a Káča a Vodník v Rusalce). V této kombinaci měl možnost prosadit všechny kvality svého pěveckého i hereckého projevu. Uspěl a od 1. dubna 1906 se stal sólistou Opery Národního divadla.

Ani toto angažmá ale nemělo dlouhého trvání. Po roce z osobních důvodů Národní divadlo opouští a stává se sólistou Dvorní opery v Drážďanech. Pod vedením vynikajícího dirigenta Ernesta von Schucha to byl tehdy soubor vynikající kvalit. Schuch byl dirigentem premiér prvních oper Richarda Strausse a Jiří Huml zde měl možnost seznámit se s vrcholnou úrovní provozování opery v té době a nastudovat si role z oper Richarda Wagnera. Dále se zdokonaloval studiem u svého staršího kolegy, špičkového sólisty souboru Karla Perrona, vynikajícího interpreta wagnerovských basových rolí a prvního představitele Jochanaana v Salome, Oresta v Elektře a barona Ochse v Růžovém kavalíru.

V roce 1910 se definitivně vrací do Národního divadla. Neměl to snadné, prosadit se mezi zkušenými a výtečnými „štymkolegy“, Václavem Klimentem a Emilem Pollertem, k nimž o rok později přibyl další mladý, mimořádně všestranně talentovaný Vilém Zítek, ale Jiřímu Humlovi se to podařilo a po tři desítky let byl jedním z nejvýznamnějších členů souboru.

Za tu dobu nastudoval a vytvořil desítky postav nejrůznějšího typu a charakteru, řadu z nich v několika různých inscenacích, leckdy ve stovkách repríz. Byl jedním z nejvíce obsazovaných členů souboru, což platí především o postavě Kecala v Prodané nevěstě, otce Palouckého v Hubičce a Vodníka v Rusalce.V této roli se také 9. října 1940 s Národním divadlem rozloučil při představení, jež bylo uspořádáno na jeho počest. Svými výkony plně potvrdil někdejší Janáčkovy předpoklady. Jeho měkký hluboký bas, technicky výborně zvládnutý hlasový a sice nepříliš efektní, ale solidně propracovaný herecký projev podpořený jeho důstojným zjevem ho kvalifikoval především pro postavy rozšafných otců, šlechticů a podobných rolí. Za přímo vzorové bylo pokládáno jeho pojetí otce Palouckého.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat