Dva fenomenální čeští sólisté a vítěz prestižní dirigentské soutěže

Bylo mu pouhých třiadvacet let, když se stal vítězem prestižní soutěže mladých dirigentů ve francouzském Besançonu, pravděpodobně nejslavnější dirigentské soutěže vůbec. Vítězství mu přineslo nabídky koncertních vystoupení z celého světa – včetně Pražského jara, které jej pozvalo do své debutové řady.

Mladý americký dirigent Jonathon Heyward stane v čele Pražských symfoniků FOK 30. května. Spolu s ním zazáří dva fenomenální čeští sólisté – mladý houslista Jan Mráček, který pozornost světových médií upoutal vítězstvím v slavné vídeňské soutěži Fritze Kreislera před třemi lety, a hornista Radek Baborák, který je mnohými považován za nejlepšího hráče současnosti, jehož měkký tón v kombinaci s pevně vedenými hudebními frázemi jen těžko nalézá ve světovém měřítku srovnání.

Oba sólisté se pražskojarnímu publiku představí v Dvojkoncertu pro housle a lesní roh britské skladatelky Ethel Smyth. Rodačka z Londýna, která se pro kariéru hudební skladatelky rozhodla navzdory nesouhlasu své rodiny (hovoříme zde o přelomu 19. a 20. století), studovala kompozici na konzervatoři v Lipsku. Brzy se začlenila do uměleckých kruhů lipské společnosti, v níž našla řadu podporovatelů v čele s Brahmsem, Griegem, či Clarou Schumannovou, manželkou skladatele Roberta Schumanna. Zpět do rodné Británie se vrátila až po deseti letech a prakticky až do své smrti bojovala za uznání své práce. Její Dvojkoncert pro housle a lesní roh z roku 1927 spadá do pozdního období její tvorby, v němž jako by Smyth nacházela nový, lyričtější hudební jazyk, v jehož dalším rozvíjení jí později zabránila hluchota.

Celý večer otevře skladba amerického skladatele českého původu – Tomáše Svobody, který roku 1964 z politických důvodů spolu s celou rodinou emigroval do USA. Ač u nás je prakticky neznámý, ve Spojených státech je pravděpodobně nejhranějším žijícím Čechem. Z více než dvou set skladeb je právě jeho Předehra k zahájení tou nejznámější a nejhranější. Zkomponována na objednávku Oregon Symphony byla provedena většinou předních orchestrů Severní Ameriky, Evropy a Japonska (za všechny jmenujme Cleveland Orchestra, Boston Symphony či San Francisco Symphony, se kterým skladbu nastudoval Libor Pešek).

Koncert vyvrcholí velkolepou, silně emocionální Symfonií č. 4 dánského skladatele Carla Nielsena. Proslavila se s podtitulem, který dokonale vystihuje její vyznění: „Neuhasitelná“. Skladba totiž vznikala v době, která byla pro autora v mnoha ohledech nelehká. První světová válka, v níž se Nielsenovo rodné Dánsko rozhodlo zůstat neutrální, ve skladateli vyvolala řadu otázek ohledně vlastní identity a rovněž jeho profesní a osobní život procházel krizí, z níž Nielsen jen velmi těžko nalézal cestu ven. Tyto okolnosti jej přivedly k úvahám nad životem vlastním, ale životem jako takovým, k otázkám, co jej pohání a motivuje ke komponování. Východiskem se mu stala jeho čtvrtá symfonie, jejíž název sám autor přiblížil krátkou poznámkou v úvodu partitury: „Titulem ‚Neuhasitelná‘ se autor snažil jedním slovem vyjádřit to, co jen hudba může sdělit v plné šíři: základní vůli k životu. Hudba je život a stejně jako on je neuhasitelná.“