Dva koncerty festivalové a jeden obyčejný

Zápisník Jindřicha Bálka (23) 

Julian Rachlin v Pražské křižovatce ve čtvrtek ukázal, že opravdu umí hrát na housle. I když pokud jde o Dvořákovy Romantické kusy, nevzal je za správný konec. Úvodní Brahmsovu houslovou Sonátu č. 1 provedl zlehka a jakoby na rozehrání. Následující sonáta violová možná proto vyzněla zvukově mnohem zajímavěji. A pak po pauze ty Romantické kusy, ve kterých ale každou frázi zabarvil trochu jinak – takže místo nehledané prostory Dvořákových melodií nabídl spíš přezdobený dort. Opravdu velkým houslistům by měl vkus napovědět, že Dvořák se musí hrát jinak – tohle vyznělo spíše tak, že skladba je na interpreta příliš technicky jednoduchá, tak alespoň předvede všechny barvy svého rejstříku. Pak se ale Rachlin vykoupil naprosto velkolepým provedením slavné houslové Sonáty A dur Césara Francka. Překvapil velkou tempovou rozrůzněností až rozevlátostí a také celou dynamickou a zvukovou šíří. Tahle sonáta ji ovšem unese či přímo vyžaduje. A přidal obtížné a s plným zvukem zahrané Scherzo F.A.E od Brahmse a jednoho milého virtuózního Kreislera.A pak přišel v pátek znovu VIP závěrečný koncert Dvořákovy Prahy s mnoha čestnými hosty, večerními róbami a vůbec publikem, které člověk běžně na koncertech nepotkává. Jeho hvězdou byl Rafal Blechacz, který zahrál Schumannův Klavírní koncert a přidal jednu Chopinovu Mazurku. Obojí s krásnou jemností a smyslem pro drobné detaily. Skvělá technika mu dovoluje si sofistikovaně pohrát s každou frází – a právě tím asi byla jeho interpretace charakteristická. Snad časem nebude té sofistikovanosti víc než toho citu.Závěrečná Novosvětská v podání Německého symfonického orchestru Berlín zazněla ve velkém efektním zvuku. Orchestr je pravděpodobně zvyklý na větší sál, protože na Rudolfinum bylo toho zvuku až příliš. Hráči německých orchestrů jsou navíc prostě zvyklí hrát naplno, i když zvukově velmi kultivovaně. Mladý dirigent Cornelius Meister překvapivě preferoval romantický až mírně sentimentální výraz. A místy se zdálo, že ve Vídni působící německý rodák si oblíbil právě vídeňskou lehkost a s některými tématy symfonie se doslova mazlil. Že Novosvětská míří k efektnímu finále, to ještě víc přimělo publikum k ovacím vstoje, které ale vždycky koncertu dají spíš estrádní tečku, než aby podtrhly hudební zážitek. A to přesto, že jako přídavek zazněl jeden z lyričtějších Slovanských tanců.Proto dovolte vzpomenout ještě jeden zážitek. Ve středu jsem se vydal na koncert FOKu a byl jsem rád, že jsem zase jednou ve Smetanově síni na takovém úplně normálním koncertě. Dirigoval Petr Altrichter, Rachmaninovy Variace na Paganiniho téma hrála klavíristka Olga Kern a v druhé polovině byly Variace Enigma Edvarda Elgara. Olga Kern hrála technicky brilantně, i když bylo poznat, že nemá na Rachmaninova tu mužskou sílu v prstech a ve forte do kláves už moc řeže… A Variace Enigma zahrané s vtipem a nadhledem jsem také už dlouho neslyšel. Obě skladby mají navíc společné také to, že nejslavnější variace z nich je pomalá a lyrická… Ta od Rachmaninova je vyloženě hit. Vedle Dvořákovy Prahy prošel začátek sezóny FOKu jako obvykle bez povšimnutí – a možná jsem se na koncert vydal jen z jakési solidarity s ostatními pražskými pořadateli. Ale celkově jsem byl sám překvapen, jak příjemný zážitek to ve výsledku byl. Nebylo vyprodáno, ale měl jsem dojem, že se nacházím mezi řadou sympatických normálních lidí, kteří prostě přišli si poslechnout hudbu. A kouzlem nechtěného je i to, že když ve Smetance není vyprodáno, lidé si o přestávce nešlapou po hlavě, nestojí dlouhé pražské fronty na občerstvení ve vydýchaném vzduchu, ani se pak nemačkají u východu. Teprve když je sál poloprázdný, máte o přestávce dojem, že ten Obecní dům je vlastně dosti krásná, ba reprezentativní stavba… Nechci tvrdit, že bych takové koncerty vyměnil za hostování světových orchestrů. Na druhou stranu je ale důležité, aby tu byly také běžné a zároveň zajímavé koncerty. To stálé zázemí, které má svoji kvalitu, má nakonec i pro festivaly důležitý význam. Pěstuje publikum, které opravdu zajímá, jak se hraje a co je na programu.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Petra Hajská a Martin Divíšek (Dvořákova Praha 2013), archiv FOKu