Stalin prohrává sázku
Když jsem jel roku 1927 na své druhé koncertní turné do Moskvy, slíbil jsem také, že tam nazpívám desky s italskými operními áriemi, ruskými a španělskými lidovými písněmi a černošskými spirituály. Přátelé mě varovali a vyprávěli, že v Rusku mají nahrávací přístroje ještě z první světové války, jejich zvukoví technici nic neumějí a spoustu dalšího. Ale já už měl za sebou ve Spojených státech špatné zkušenosti s His Master’s Voice a s Edison Recording Company a nebyl jsem tak pesimistický.
Přišel jsem do „studia“ a uviděl „orchestr“: jeden houslista, jeden cellista, kontrabasista a kytarista. Pro španělské písně a spirituály to stačí, řekli mi. Všichni byli přesvědčeni, že „slavný host, rusko-americký tenor – první zahraniční zpěvák, který nahrává na desky v Sovětském svazu“ – bude mít obrovský úspěch.
Byli tam tři zvukoví mistři, ale každý chtěl něco jiného: jak daleko mám stát od nahrávacího trychtýře, jak moc mám zpívat nahlas, strkali se mnou sem tam. Došlo k obrovské diskusi, která po dobrém ruském způsobu trvala několik hodin. Celá ta nahrávací komedie mi lezla krkem. Za tři dny jsem se přece jen nechal přemluvit k druhému pokusu.
Měl jsem zpívat árie z Tosky, Nápoje lásky, Turandot a dalších oper, a přede mnou seděl tentýž čtyřčlenný „orchestr“. Po dlouhém dohadování jsem je donutil, aby sehnali ještě aspoň dva houslisty, jednoho cellistu a flétnistu. Jako obvykle se semlelo páté přes deváté a k tomu se servíroval čaj a marmeláda. S tím „symfonickým orchestrem“ o osmi lidech jsme se pak nimrali půl dne. Po dvou týdnech nesnesitelného napětí přišly první výlisky – k všeobecnému ulehčení nebyly zas tak špatné, určitě lepší, než jsme čekali. Inženýři a celý tým jásali a byli si jisti, že jim ten výrobek vynese padesát tisíc dolarů, které potřebovali, aby si v Německu mohli koupit nové přístroje. Dolary tehdy nebylo tak snadné uvolnit a Stalin dosud tvrdošíjně odmítal povolení. Dokonce i Abel Jenukidze, Gruzínec, vysoký funkcionář a Stalinův blízký spolupracovník, který měl na starosti hospodaření s devizami, byl bezmocný. Stalin pořád jen opakoval: „To může počkat.“ S těmi, co měli ke Stalinovi nejblíž – Jenukidzem, Vorošilovem, Ordžonikidzem a několika dalšími jsem se občas sešel u snídaně a bavili jsme se o literatuře, hudbě, divadle a vůbec o umění. Když byl Stalin v kněžském semináři v Tbilisi, dostal tam také základy hudební výchovy a tak se chlubil svými znalostmi. Existovalo pro něj jen jediné platné měřítko, jeho vlastní.
Jednou se při takové snídani také přehrávaly desky a přítomní museli hádat, ze kterých oper jsou které árie. Jenukidze navrhl Stalinovi sázku: „Jestli nepoznáš zpěváka téhle árie z Tosky, dáš padesát tisíc dolarů na nové nahrávací zařízení.“ Stalin souhlasil. Po pár prvních taktech vítězoslavně zářil: „Samozřejmě že jsem vyhrál. To je raná a hodně špatná nahrávka mladého Carusa, tenkrát ještě zpíval lyricky.“ Posmíval se Jenukidzemu, že prohrál a chtěl vidět etiketu. Jenukidze ale trval na tom, že se deska přehraje do konce. Stalin trval na svém: „Každý hlupák přece slyší, že je to Caruso!“ Když deska dohrála, Jenukidze přečetl etiketu: „Árie Cavaradossiho ze třetího dějství opery Tosca Giacoma Pucciniho, nahráno v Moskvě, SSSR, 1927. Zpívá Sergej Matvějevič Radamsky.“ Snídaně skončila v moll. Inženýři dostali svých 50 000 dolarů a mé desky se za první dva roky prodalo přes milion kusů.
Tu historku vyprávěl maršál Buďonnyj americkému velvyslanci v Moskvě Williamu Bullitovi, když mu tu desku hrál. Stalin ovšem Jenukidzemu nikdy neodpustil, že tak převezl „velkého vůdce“. 
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
