Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (19)

Stalin prohrává sázku 

Když jsem jel roku 1927 na své druhé koncertní turné do Moskvy, slíbil jsem také, že tam nazpívám desky s italskými operními áriemi, ruskými a španělskými lidovými písněmi a černošskými spirituály. Přátelé mě varovali a vyprávěli, že v Rusku mají nahrávací přístroje ještě z první světové války, jejich zvukoví technici nic neumějí a spoustu dalšího. Ale já už měl za sebou ve Spojených státech špatné zkušenosti s His Master’s Voice a s Edison Recording Company a nebyl jsem tak pesimistický.Přišel jsem do „studia“ a uviděl „orchestr“: jeden houslista, jeden cellista, kontrabasista a kytarista. Pro španělské písně a spirituály to stačí, řekli mi. Všichni byli přesvědčeni, že „slavný host, rusko-americký tenor – první zahraniční zpěvák, který nahrává na desky v Sovětském svazu“ – bude mít obrovský úspěch.

Byli tam tři zvukoví mistři, ale každý chtěl něco jiného: jak daleko mám stát od nahrávacího trychtýře, jak moc mám zpívat nahlas, strkali se mnou sem tam. Došlo k obrovské diskusi, která po dobrém ruském způsobu trvala několik hodin. Celá ta nahrávací komedie mi lezla krkem. Za tři dny jsem se přece jen nechal přemluvit k druhému pokusu.

Měl jsem zpívat árie z Tosky, Nápoje lásky, Turandot a dalších oper, a přede mnou seděl tentýž čtyřčlenný „orchestr“. Po dlouhém dohadování jsem je donutil, aby sehnali ještě aspoň dva houslisty, jednoho cellistu a flétnistu. Jako obvykle se semlelo páté přes deváté a k tomu se servíroval čaj a marmeláda. S tím „symfonickým orchestrem“ o osmi lidech jsme se pak nimrali půl dne. Po dvou týdnech nesnesitelného napětí přišly první výlisky – k všeobecnému ulehčení nebyly zas tak špatné, určitě lepší, než jsme čekali. Inženýři a celý tým jásali a byli si jisti, že jim ten výrobek vynese padesát tisíc dolarů, které potřebovali, aby si v Německu mohli koupit nové přístroje. Dolary tehdy nebylo tak snadné uvolnit a Stalin dosud tvrdošíjně odmítal povolení. Dokonce i Abel Jenukidze, Gruzínec, vysoký funkcionář a Stalinův blízký spolupracovník, který měl na starosti hospodaření s devizami, byl bezmocný. Stalin pořád jen opakoval: „To může počkat.“ S těmi, co měli ke Stalinovi nejblíž – Jenukidzem, Vorošilovem, Ordžonikidzem a několika dalšími jsem se občas sešel u snídaně a bavili jsme se o literatuře, hudbě, divadle a vůbec o umění. Když byl Stalin v kněžském semináři v Tbilisi, dostal tam také základy hudební výchovy a tak se chlubil svými znalostmi. Existovalo pro něj jen jediné platné měřítko, jeho vlastní.Jednou se při takové snídani také přehrávaly desky a přítomní museli hádat, ze kterých oper jsou které árie. Jenukidze navrhl Stalinovi sázku: „Jestli nepoznáš zpěváka téhle árie z Tosky, dáš padesát tisíc dolarů na nové nahrávací zařízení.“ Stalin souhlasil. Po pár prvních taktech vítězoslavně zářil: „Samozřejmě že jsem vyhrál. To je raná a hodně špatná nahrávka mladého Carusa, tenkrát ještě zpíval lyricky.“ Posmíval se Jenukidzemu, že prohrál a chtěl vidět etiketu. Jenukidze ale trval na tom, že se deska přehraje do konce. Stalin trval na svém: „Každý hlupák přece slyší, že je to Caruso!“ Když deska dohrála, Jenukidze přečetl etiketu: „Árie Cavaradossiho ze třetího dějství opery Tosca Giacoma Pucciniho, nahráno v Moskvě, SSSR, 1927. Zpívá Sergej Matvějevič Radamsky.“ Snídaně skončila v moll. Inženýři dostali svých 50 000 dolarů a mé desky se za první dva roky prodalo přes milion kusů.

Tu historku vyprávěl maršál Buďonnyj americkému velvyslanci v Moskvě Williamu Bullitovi, když mu tu desku hrál. Stalin ovšem Jenukidzemu nikdy neodpustil, že tak převezl „velkého vůdce“.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na