Otto Klemperer a Jascha Horenstein
Roku 1940 se Otto Klemperer uzdravil z těžké nemoci, a protože situace pro něj byla stále těžká, měli jsme s Marií to potěšení ho po nějaký čas ubytovat u nás. Každé ráno si před sebe položil Bachovu nebo Beethovenovu partituru a až do oběda dirigoval, ani se neohlédl. Vůbec nevnímal, co se děje kolem. 
Nemohl být bez práce, a proto jsem sestavil sbor, s nímž mohl zkoušet a těšilo ho to.
Jednoho dopoledne se cítil dobře a dostal úžasný nápad. „Radamsky!” zvolal svým dunivým hlasem, „dejte dohromady operní soubor. Já převezmu hudební vedení a obstarám vám dirigenta, který právě přijel z Evropy, Jaschu Horensteina.“
Znělo to tak trochu „mešuge“, ale velmi lákavě. Šel jsem tedy na věc a postavil na nohy Youth Opera Company. S Marií jsme v New Jersey pronajali statek s dostatečně velkou stodolou, aby se v ní dalo postavit pódium, a zkoušky mohly začít. Dva klavíristé a já pod vedení Klemperera a Horensteina jsme korepetovali s mladými zpěváky mezi pětadvaceti a pětatřiceti roky. Sezona měla začít 1. června, v dubnu a květnu jsme všichni chtěli žít a pracovat na našem statku. Náklady na korepetice a zkoušky, stravu a ubytování jsme stanovili pro každého na deset dolarů týdně. Zájemců jsme měli brzy dost, a nádherné hlasy, a už jsme hned pomýšleli na Dona Giovanniho, Carmen a Madam Butterfly. Hudební kritik New York Times Howard Taubmann byl tou myšlenkou nadšený a už měl připravený článek pro Sunday Times, aby ho ve vhodnou chvíli zveřejnil.
Zvláštní dojem dělala jedna klauzule našich stanov. Moje Marie, Jaschova manželka (zkušená operní zpěvačka) a Klempererova sekretářka, sopranistka, měly pomáhat při studiu. Vystoupit však směly jen tehdy, kdyby nějaká zpěvačka odpadla a nebyl by za ni jiný záskok. Všem se taková velkorysost zamlouvala, jen ne Klempererově sekretářce, která se považovala za dokonalý „mozartovský soprán“.
Kritik New York Times Brook Atkinson nás doporučil jednomu letnímu divadlu a slavná Lily Pons se nabídla, že bez nároku za honorář bude zpívat v zahajovacím představení Rigoletta Gildu, abychom měli dobrý start. Tehdy už brala tři tisíce dolarů za představení!
Klemperer dostal od mexické vlády pozvání k vedení hudebního oddělení Instituto Nacional de Bellas Artes v Mexiku, on by ale raději s námi provozoval operu. Za jeho zády, a aniž by řekla slovo, odtelegrafovala ale jeho sekretářka do Mexika souhlas. Náš sen se rozplynul.
Z toho plyne naučení: Pozor na „dokonalé mozartovské soprány“.
Rozvod
Rusové už mě nechtěli, američtí soudruzi mě pronásledovali, naše Youth Opera Company se rozpadla. Údajní přátelé se snažili přesvědčit mou ženu, že jsem ji celé roky vodil za nos. Kdybych si nezahrával s komunisty, mohl jsem udělat světovou kariéru. Měla by jednodušší a příjemnější život. Začal jsem se takovým „přátelům“ vyhýbat, ale neměl jsem nic proti tomu, aby se s nimi Marie dál stýkala.
Toho léta navštívila Marie svého nemocného otce ve Skotsku. Mezitím si ta podivná klika vymyslela pohádku, že jsem jí za její nepřítomnosti byl nevěrný s ošetřovatelkou své churavé sestry a ta že je se mnou dokonce těhotná. Marie těm pomluvám naneštěstí uvěřila. Jednou se vrátila z návštěvy a postavila mě před ultimátum: okamžitě musím ošetřovatelku propustit. Vysvětloval jsem jí, že jsou to všecko nesmysly a že mi ti lidé chtějí jen škodit, ale Marie nechtěla nic slyšet. Říkal jsem, že přece to děvče nemůžeme bezdůvodně vyhodit na ulici, ale Marie zůstala neoblomná. Dřív nebylo nic, co by pro mě neudělala, a teď byla rozhodnutá, že se se mnou rozejde, a nic ji od toho nedokázalo odvrátit.
Byli jsme spolu sedmnáct let, šťastni, spousta známých nás obdivovala a záviděli nám. Měli jsme hluboko do kapsy, Marie musela nakupovat tam, kde bylo nejlevněji, ale nikdy si nestěžovala. Domácí práce jsme dělali společně a naše soužití nemohlo nic narušit. Nechápal jsem, co se za tím po sedmnácti letech mohlo skrývat. Byl jsem na dně.
Všecko se to odehrálo roku 1942, kdy se posílali různí umělci k armádě jako baviči a aby vojákům pozvedli náladu. Sovětský svaz byl náš spojenec, a tak byly moje ruské písně to pravé. Zavázal jsem se vystupovat každý večer před letci, námořníky a dalšími vojáky s operními áriemi a písněmi. Největší úspěch měl „Pochod Rudé armády“, a když mě uvedli jako toho, kdo se zná osobně se Stalinem, zvedla se bouře potlesku. Po jednom koncertě v Seattlu ke mně přišel mladý letec. „Že jste hrdý na to, že se znáte se Stalinem?“ „Ne, to tedy nejsem.“ „Copak ho nemáte rád?“ „Ani trochu.“ „To jste tedy odpadlík!“ zasyčel na mě a zmizel.
Sedm měsíců jsem tak sloužil vlasti, pak jsem se vrátil do New Yorku. Cítil jsem se mladší a chtěl jsem začít nový život. Ale nebylo to snadné. Jako pěvecký pár jsme byli s Marií žádaní a v hudebním, literárním a divadelním světě jsme měli mnoho známostí, všude jsme chodili spolu. Když se rozneslo, že jsme se rozvedli, nastala i pro ostatní nepříjemná situace. Když někam pozvali Marii, omlouvali se, že nezvou mě, a naopak. Nezbylo mi nic jiného než New York opustit. Rusko nepřicházelo v úvahu. Když jsem odtamtud odjel, dozvěděl jsem se z Moskvy, že kdybych jen o týden zaváhal, navzdory americkým papírům už bych se odtamtud nikdy nedostal.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv
